Život se zvířaty

Společenství božích tvorů

 Charles Birch, Lukas Vischer  

 

Harold Takooshian, sociolog na Fordhamské univerzitě, vedl zajímavý výzkum, jehož výsledky byly nedávno zveřejněny. Jeho výzkum ukázal, že v diskusi o experimentech se zvířaty skupiny, které dávaly nejnižší skóre zvířatům a na nejvyšší příčku souhlasu umístili vivisekci, byli farmáři, lovci a duchovenstvo!  

Svědectví Bible vidí lidi a zvířata v těsném společenství. Jsou si navzájem blízcí. A ačkoliv je zvláštní role lidí zdůrazňována, Písmo jako celek považuje za samozřejmé, že zvířata jsou součástí lidského prostředí. Jsou to boží tvorové a jako všechno, co Bůh stvořil, mají i ona Boha chválit. Pro degradaci zvířat na úroveň předmětů nenajdeme v Bibli žádné odůvodnění. Ačkoli její kulturní kořeny tkví již ve starověku, jde svou podstatou o produkt moderního myšlení, jež lidstvo klade do centra vesmíru a okolní svět vidí jako podřízený lidskému.  

Bible dosvědčuje, že lidé a zvířata tvoří jedno společenství. Podle příběhu o stvoření v 1. kapitole knihy Genesis stvořil Bůh lidi a zvířata v tentýž den. Lidi a zvířata spojuje zvláštní pouto, protože Bůh je označil jako pomocníky lidstva. Každé zvíře dostalo od člověka své jméno. Žalmista, který velebí boží věrnou a vytrvalou lásku, říká: „Zachraňuješ lidi stejně jako zvířata, ó Pane" (Ž 36, 6). V Bibli se říká, že celé stvoření je zde proto, aby chválilo Boha. Všechno, od přírodních živlů přes rostliny, zvířata, a ptáky až k lidem, je vyzýváno ke společné chvále (Ž 148, 7-10).  

V Bibli můžeme najít jistý odpor k násilnému zacházení se zvířaty. Podle příběhu o stvoření nebylo zabíjení zvířat součástí původního božího řádu. Rozlišují mezi dvěma stádii. Původně totiž měli být lidé vegetariány. Zvířata se živí travou a lidé oříšky a ovocem.  „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm" (Gn 29). Až poté, co se lidí zmocnilo zlo, stali se z nich nepřátelé ostatních zvířat a začali v nich vidět potravu. Povoleni jíst maso přišlo později a uvádí se jako ústupek z Boží strany: „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm: jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno" (Gn 9, 3). Ukazuje se, že absolutní respekt vůči božím tvorům není možný. V průběhu historického vývoje se z lidí stali masožravci. 

Nicméně Bible uchovává původní řád věcí v paměti. Slavná pasáž z Izajáše se upíná ke dni, kdy bude znovu obnoven ráj, všichni opět přestanou jíst maso a mezi různými druhy zavládne přátelský vztah: Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Tato pasáž byla interpretována různě, ale v každém případě naznačuje, že pro dávné pisatele Bible představovaly dravý způsob života a jedení masa teologický problém.

Sv. Jeroným napsal že „před potopou... se maso nepožívalo. Až poté nám to dovolil Mojžíš pro tvrdost srdcí našich. Když ale na konci věků přišel Ježíš a navrátil omegu k alfě, spojit konec se začátkem, a my už maso nejíme".

Po dobu tisíce let, nebo ještě déle, čerpala většina křestanských představ o zvířatech z mimovědeckých zdrojů, především z filozofických názorů Aristotela a sv. Tomáše Akvinského. Podle Aristotela pouze lidé vládnou rozumem -jsou anima rationalis, ale jak lidé, tak zvířata mají schopnost cítit - anima sensitiva. Na tyto myšlenky navázal ve scholastické tradici sv. Tomáš Akvinský. Předtím vnesl sv. Augustin do křesťanského myšlení stoické pojetí, že lidé nemají vůči zvířatům odpovědnost. Aristoteles a Tomáš se domnívali, že zvířata nemají mysl ani rozum a vůbec žádný duševní život. Stvoření bez rozumu, mínil Tomáš, nemohou být bližními lidí, lidé jim tudíž nemusejí přiznávat žádná práva a nenesou za ně žádnou odpovědnost.

Tyto názory hluboce a na dlouhou dobu ovlivnily křesťanský postoj, který zvířata odsouval až někam na okraj lidských zájmů. Skutečně ještě v polovině devatenáctého století papež Pius IX. dokonce zakázal otevřít v Římě úřad na ochranu zvířat s tím, že lidé mají povinnost pomáhat lidem, nikoli zvířatům. 

V protikladu k oficiální teologii církve mnoho středověkých lidových legend spojovalo svatost s laskavostí vůči zvířatům. V tomto ohledu byl nejslavnější sv. František z Assisi, který pohlížel na všechny tvory jako na přátele, které je třeba milovat a chránit kvůli nim samým. Ptáky nazýval svými bratry a údajně krmil i vlky.

 „A on byl se zvířaty." Myšlenka, že Ježíšův pokoj vyzařuje také do světa zvířat, je v křestanské tradici po staletí pevně zakotvena. Pokojné soužití se zvířaty, zvláště s divokými, bylo známkou Boží přítomnosti v tomto světě. 

Na Východě i na Západě o tom přinášejí výmluvné svědectví legendy o svatých. Někteří svatí jsou spojováni s určitými zvířaty. Svatý Jeroným je vždy zobrazen se Ivem, který u světcových nohou dohlíží na modlitby a bádání. Keltské tradice na britských ostrovech, ale také tra­dice georgiánská, jsou plné příkladů svatých, kteří měli zvláštní vztah ke zvířatům. Mnozí z nich byli poustevníci, kteří žili sami v lesích a přitahovali zvířata z okolí. Irský světec ze 6. století, Kierán ze Saighiru, shromáždil kolem sebe faktický zvířecí „klášter" - žil s divokým kancem, liškou, jezevcem, vlkem jelenem. Tradice říká, že svatý Guthlac z Croylandu měl „milost velké lásky, která se rozlévala do okolí, takže ptáci z pusté divočiny a ryby rozptýlené ve vodě a v močálech spíchali ke svému pastýři na zavolání; protože z jeho rukou jídávali všechno jídlo, které potřebovali". Říká se, že ve 12. století žil svatý Godric v odloučení v lese blízko Durhamu, kde se přátelil se vší divou zvěří

 Je zvláštní, že tento pohled  s příchodem renesance a počátkem novověku téměř zcela vymizel. Od 16. století už neslýcháme o svatých, v jejichž spiritualitě by společenství se zvířaty hrálo zvláštní úlohu. Vzácnou výjimkou je Rosa z Limy, peruánská mystička a světice (1586-1617), která se připojovala k písním ptáků a bzučení hmyzu a zpívala s nimi dueta. Od renesance byla zvířata ze společenství svatých jakoby vypuzena. I svatí se v tomto ohledu stali lidmi „moderního věku".

Tato velká změna, k níž došlo v pozdním středověku, byla důsledkem rostoucí tendence zaměřit všechnu pozornost na lidi. Postupně se začal klást důraz na jedinečnost lidí. Zvířecí bližní se začali z obzoru křesťanského pohledu na svět vytrácet. Tento nový důraz převážil natolik, že hledisko minulých století už přestávalo platit či být vůbec myslitelné a nakonec bylo zavrženo jako produkt naivního a nadále neudržitelného vidění světa. Lidé překročili hranice, které jim byly dány, učinili z lidstva střed svého vesmíru do takové míry, že ztratili z očí společenství stvoření, jak ho zamýšlel Bůh. Věří, že jediným účelem živých tvorů, i zvířat a rostlin, je sloužit lidstvu jako ústřednímu bodu stvoření. Užití násilí se chápe jako samozřejmost.

V době osvícenství hlásali Voltaire a Rousseau soucit vůči zvířatům. Na druhé straně Immanuel Kant tvrdil ve s přednáškách z roku 1780, že zvířata nemají vědomí a existují jen jako prostředek k cílům člověka. Ve stejném roce napsal Jeremy Bentham slova, označovaná za definitivní odpověd Kantovi: „Otázkou není, zda mají rozum, ani jestli mohou mluvit, zda mohou trpět." Bentham předjímal dobu, kdy všechna zvířata získají práva, která jim mohla odepřít jedině „ruka tyranie", a příkrov humanity pokryje vše, co dýchá. Arthur Broome, který v roce 1824 založil první organizaci pro blaho zvířat na stavěl Společnost proti krutosti vůči zvířatům, tvrdil, že křesťanský soucit je třeba vztáhnout i na zvířata. Tato společnost se od počátku hlásila k tomu, že staví na křesťanských základech. Dějiny Iidského chování vůči zvířatům jsou ovšem velmi deprimující, uvážíme-li, že lidem na Západě trvalo téměř 2000 let, než přišli na to, že krutost ke zvířatům je špatná.

 Scholastici zastávali názor, že pouze lidé mají duši, čímž mysleli ten aspekt člověka, který přežívá zánik smrtelného těla. Ale není důvod popírat, že život ostatních bytostí přispívá k životu Boha a před Bohem věčnou hodnotu. Tak by se také mohli podílet na nesmrtelnosti. Když Ježíš řekl, že ani vrabec nespadne na zem, aniž by o tom Bůh věděl, pravděpodobně tím naznačoval, že vrabec má u Boha hodnotu. A jestliže má u Boha notu, pak přispívá k Boží mu životu.

 

Křesťané mají tendenci pokládat respekt vůči životu za výlučné lidské právo a ostře zde rozlišují mezi lidmi a zvířaty. Ale je toto právo výlučně lidským vlastnictvím? Na zvířata pohlížíme téměř výhradně jako na tvory, kteří mají pro nás instrumentální hodnotu. Jsou pro nás cenní jako zdroj jídla a kožešin, jako pracovní síla a společníci. Ale je to jejích jediná hodnota? Promyšlená odpověď musí nyní znít tak, že zvířata mají svou vlastní vnitřní hodnotu, stejně jako lidé. Mají hodnotu sama o sobě, vůči sobě a vůči Bohu. Mají vrozené nutkání žít které vyjadřuje, jakou hodnotu má pro ně jejich vlastní život. Navíc zvěst o stvoření v knize Genesis je docela jasná - před lidmi tu byla zvířata a Bůh prohlásil, že je to dobré. Měla pro Boha hodnotu zcela nezávislou na jakékoliv hodnotě, kterou by později mohla mít pro lidi.

 

Křesťané zdůrazňují, že imago Dei z knihy Genesis se vztahuje výlučně na lidi. Je pravda, že biblické svědectví vyzdvihuje lidi jako bytosti, o něž jde Bohu především. Ale důraz, který na to křesťané kladou, odráží neobhajitelnou aroganci, jejímž zdrojem je nevyvážené čtení biblického příběhu. Příběh o stvoření v knize Genesis se soustředí na to, že celé stvoření je dobré Bůh prohlásil, že celé stvoření je „velmi dobré". To jistě nemůže znamenat nic jiného, než že ostatní bytosti mají svoji vlast vnitřní hodnotu pro sebe a vůči Bohu.  

 

V klasické verzi teismu, kterou hájil Aristoteles a po něm mnozí další, Bůh nic neprožívá, ani netrpí . Po celou evoluci kosmu, od Velkého třesku až po naše časy, Bůh nic neprožíval, nikdy netrpěl a nikdy se neměnil.¨Ale v teologii stvoření Bůh ví o smrti vrabce a naříká a truchlí nad utrpením a nespravedlností ve světě. Bůh si je utrpení zvířat v rámci jejich vlastního druhu vědom. Jejich smrt nel bezvýznamná a zapomenutá. 

 

Elie Wíesel vypráví příběh o popravě dvou židovských mužů a malého chlapce, které v Osvětimi před zraky celého tábora oběsili dozorci SS:  

Kde je Bůh? Kde je?" zeptal se kdosi za mnou... Ale třetí provaz se dosud hýbal; chlapec byl tak lehký, že stále ještě žil. Více než půl hodiny tam visel v boji mezi životem a smrtí, umí­ral pomalu v agónii před našima očima. A my jsme mu museli zpříma hledět do tváře...

Slyšel jsem, jak se ten muž ptá: „Kde je teď Bůh?" A pak jsem zaslechl hlas: „Tady je - visí na této šibenici."

Bůh, který je přítomný v utrpení a agónii dítěte na šibenici, je přítomný v utrpení všech Božích tvorů, a to i zvířat.  

 

Spása je podle biblického a raně křesťanského chápání ve své podstatě kosmická záležitost: je třeba spasit svět. Basil Veliký měl zjevně na mysli právě toto, když v tomto kontextu zahrnul do jedné ze svých modliteb zvířata: „A za ně také, ó Pane, za ponížené tvory, kteří s námi snášejí žár a tíhu dne, tě prosíme,  abys rozšířil nesmírnou laskavost svého srdce, neboť jsi slíbil spasit jak lidi, tak zvířata, a tvá milující laskavost je velká."

 

Svatý Izák Syrský také rozšířil význam soucitu podobným způsobem:  

„Co je šlechetné srdce? Je to srdce, jež hoří láskou k celému stvoření, k lidem, ptákům, zvířatům, démonům, ke všem tvorům. Ti, kdož mají takové srdce, nemohou vidět nebo si vzpomenout na jakéhokoliv tvora, aniž by jejich oči byly plné slz z nezměrného soucitu, který zachvátí jejich srdce; srdce, které změklo a nemůže už dále snášet vědomí, že někdo trpí, ani přímý pohled na jakékoliv utrpení, i na tu nejmenší bolest, která se tvorům děje...Proto se takoví lidé nikdy nepřestanou modlit také za zvířata...za nepřátele pravdy a za ty, kdo páchají zlo, aby i oni mohli být ochráněni a očištěni. Budou se modlit také za hady, pohnuti nekonečnou lítostí, která kraluje v srdcích těch, kteří jsou sjednoceni s Bohem."

Z křesťanského hlediska existuje Boží pohled na celý život. Jeho součástí je Boží pohled na lidstvo i na zvířata, který;  zahrnuje i život posledního vrabce. Z toho plyne, že každý tvor přispívá svým specifickým způsobem k božskému životu. Bůh zažívá chuťové potěšení lidí, kteří pojídají telecí; Bůh také zažívá celoživotní strádání telat, určených k produkci masa. Prvně jmenovaná zkušenost nestačí vyvážit. tu druhou. Miliony, dokonce miliardy tvorů budou nadále zbytečně trpět, dokud neporozumíme tomu, že utrpení je zlé samo o sobě a působí utrpení také Bohu.

O zvířatech a milosrdenství vůči nim nacházíme více v novozákonním apokryfu. Na jednom místě tam čteme: „Ubližujete zvířatům, a proto běda vám ne jednou, ale třikrát , protože nedbáte jejich nářku ke Stvořiteli v nebesích a jejich volání po milosrdenství! Běda těm, kdo jsou příčinou jejich nářků a bolestného sténání! Přestaňte bít svá zvířata, abyste vy sami byli hodni milosrdenství."

Do jaké míry máme právo si myslet, že Boží čin spaseni se vztahuje i na zvířata ? Když Pavel mluví v Římanům 8 stvoření, které „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů", nepochybuje o tom, že vykoupení Božích dětí je velmi těsně spjato s vykoupením stvoření jako celku.

Už v prvních letech křesťanství, Kristus spojován se Stvořitelem celého světa. „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi" (Ko 1, 15). To, že se stal člověkem, neznamená, že Boží vykupující jednání je zaměřeno pouze na lidstvo a zbytek stvoření je z něj vyloučen. Tím, že se stal člověkem, Bůh objímá celý svět. Vstupuje do podmínek stvořeného života. Podrobuje se pomíjivosti. Má podíl na životě stvoření, jenž se vyznačuje nadřazeností a násilím a jehož další životaschopnost závisí na neustálém zabíjení obětí. Tím, že vstoupil do světa stvořeného Bohem a zkaženého lidmi, stal se Kristus sám obětí. To je skutečnost, která všechny věci obnovuje. List Koloským říká: „Plnost sama se rozhodla v něm pře­bývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích -protože smíření přinesla jeho oběť na kříži" (Ko 1, 19-20).  

 

 Židovsko-křesťanská Písma byla používána k ospravedlňování tři základních postojů vůči zvířatům, které se dají shrnout třemi slovy: vykořistování, správcovství a soucit. V případě vykořisťování je zvířatům přisuzována pouze instrumentální hodnota. Správcovství sice přidává prvek odpovědnosti, ale stále nepřisuzuje zvířatům nic víc než instrumentální hodnotu. Pouze třetí postoj přisuzuje jednotlivým tvorům vnitřní hodnotu; v po­sledních stoletích byl však tento postoj v západním křesťanství nejméně dominantní.

 

Jedním z důvodů je to, že křesťané mají sklon interpretovat Písmo antropocentricky a popírat hodnotu a práva jiných než lidských tvorů. Bezpochyby můžeme část z toho přičíst faktu, že nauka o imago Dei byla chápána tak, že jenom lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu. Správný kontext tohoto učení v teologii stvoření se v průběhu dějin křesťanského myšlení víceméně vytratil. Druhým důvodem neochoty křesťanských církví přijmout odpovědnost za celé stvoření je jejich primární zájem o chudé a utlačované. Proč by však měl zájem o utlačovaná a trpící zvířata odvést pozornost od přemýšlení nad základními lidskými potřebami chudých a utlačovaných lidí? Kdyby starost o lidstvo šlo ruku v ruce se starostí o stvoření, pak by se lidská perspektiva mohla přiblížit Božímu pohledu na stvoření. Měli bychom si připomenout, že humanističtí reformátoři, kteří mluvili nejdůrazněji za zvířata- mezi jinými Voltaire, Wilberforce, Shaftesbury, Bentham, Mill a George Bernard Shaw - byli zároveň předními obhájci lidských práv.  

 

Zvířata sténají a my je neslyšíme. Kéž slyšíme, jak k nám volají po milosrdenství a spravedlnosti. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli bližními potřebným; aby nepřecházeli na druhou stranu silnice, ale spěchali k oběti nehody. Význam tohoto podobenství můžeme rozšířit na zvířata v nouzi. Můžeme usilovat o to, abychom se stali bližními zvířatům podobně, jako jsme bližními potřebným lidem. Ovšem pokud známo žádný městský útulek pro zvířata neprovozuje církev. Proč vlastně ne? Zvířata za sebe nemohou mluvit a obhajovat svá práva. V tomto ohledu je jejich postavení podobné postavení dětí a těch lidí, kteří pro nemohoucnost nejsou schopni svá práva bránit.

 

Andrew Linzey, anglický teolog hájící práva zvířat, pro to v kontextu zvířecích práv razí termín „teorie šlechetnosti". Říká, že jsme povoláni k tomu, abychom zvířatům prokazovali úctu, péči, lásku, šlechetnost a soucit. Vyžaduje  to z naší strany větší altruismus než jakékoliv jiné hnutí za rovnoprávnost, protože zvířata nejsou schopna pro sebe svobodu požadovat nebo protestovat proti vykořistování hlasováním, demonstracemi nebo bombami.

 

Ekumenické prohlášení vydané skupinou křesťanských kněží a laiků z Evropy, připouští vinu a pocity studu za naše pochybení v péči o zvířata, se kterými sdílíme tento svět. Jeho poslední věta zní: „Jako církev jsme byli hluší ke sténání a dřině našich týraných a vykořisťovaných spolubytostí."  

 

Sjednocená církev Kristova v USA vydala „Prohlášení křesťanské odpovědnosti vůči zvířatům", které pojednává o historickém selhání křesťanství, jež nedokázalo vzít v úvahu vztah lidí ke zvířatům a odpovědnost za ně. Na dvaceti stranách rozvíjí jak teologii zájmu o zvířata, tak její praktické důsledky. Křesťanská poradní rada pro blaho zvířat v Londýně pořádá konference a rozpravy o křesťanské odpovědnosti vůči zvířatům. Mezinárodní fond pro blaho zvířat (IFAW) zřídil na Mansfield College v Oxfordu první akademické stipendium pro etické a teologické otázky blaha zvířat na světě.

 

Dnes je poměrně málo lidí ochotno stát se vyslanci nového vědomí vůči jiným druhům, které s námi sdílejí zemi. To však vrhá vinu právě na ty, kdo se k tomu zavázali a zvláště na církve, jejichž přesvědčení by je mělo vést tímto směrem.  

 

Velkým úspěchem osvícenství bylo vybudování teorie lidských práv, která umožnila obrovské pokroky v sociální spravedlnosti. Velkým úspěchem našich časů by mohlo být rozšíření koncepce práv a spravedlnosti na všechny živé tvory, a to nejen v teorii, nýbrž v praxi neantropocentrické etiky zaměřené na život a založené na teologii stvoření.