|
-
-
Vyvíjí se lidstvo k vlídnosti?
-
Máme důkazy, že lidstvo se vyvíjí k
vlídnosti, ale nevíme proč
-
Steven Pinker
V šestnáctém století bylo v
Paříži oblíbenou zábavou dívat se, jak upalují kočky: kočku vytáhli zavěšenou do
popruhů nad pódium a pomalu upalovali. Historik Norman Davies píše: „Diváci
včetně králů a královen se zajíkali smíchy, když zvíře ječelo bolestí, svíjelo
se a postupně shořelo na uhel.“ Dnes by byl podobný sadismus ve většině světa
nepředstavitelný. Tato změna senzibility je jen jedním z příkladů
nejvýznamnějšího a zřejmě také nejméně doceňovaného trendu lidského vývoje: v
dlouhých meandrech dějin ubývá násilí a my dnes zřejmě žijeme v jednom z
nejmírumilovnějších okamžiků, jaké kdy náš druh na Zemi zažil.
V dekádě Dárfúru, Iráku a po
nedávném století Stalina, Hitlera a Maa může vypadat tvrzení o ústupu násilí
trochu fantasmagoricky a zvráceně. Ale přesně k tomuto závěru dospěly poslední
výzkumy, které se snažily kvantifikovat historické přílivy a odlivy násilí.
Některé důkazy jsme měli po celou dobu před nosem. Konvenční historiografie nám
už dlouho ukazuje, jak jsme v mnoha ohledech zjemněli. Krutost pro zábavu,
lidské oběti, jež si vyžadovaly pověry, otroci jako pracovní síla, genocida jako
způsob nabývání majetku, mučení jako rutinní trest, poprava jako trest za
přestupky a odlišný názor, vražda jako mechanismus politické změny, zabíjení
jako běžná forma řešení konfliktů – to všechno bylo samozřejmou součástí
lidských dějin. Na Západě dnes tyto jevy prakticky vymizely, jinde už nejsou tak
časté, jako bývaly, a pokud k nim dojde a vyjdou najevo, bývají odsuzovány.
Omyl intelektuálů
V určitém
období byl tento ústup od násilí oceňován jako pokrok civilizace, jako vzestup
lidstva z divošství. Brzy se však ukázalo, že tato idea současně démonizovala
jiné národy, legitimizovala koloniální výboje a zakrývala zločiny, které západní
společnost páchala na jiných místech planety.
Doktrína vznešeného divocha –
myšlenka, že lidé jsou od přírody mírumilovní a že je pokazily až moderní
instituce – se často objevuje v textech angažovaných intelektuálů jako José
Ortega y Gasset („Válka není instinkt, ale vynález“), Stephen Jay Gould („Homo
sapiens není zlý ani destruktivní druh“) a Ashley Montagu („Biologický výzkum
znamenal podporu etice všeobecného bratrství“).
Jenže vědci, kteří zkoumají
vývoj společnosti, začali počítat zabité v různých historických obdobích a
zjistili, že tato romantická teorie nemusí platit a že je to naopak: právě
moderní doba a něco z jejích institucí pomohly k jisté vznešenosti našim
generacím.
Jistě, jakýkoli pokus zdokumentovat změny v páchání násilí selhává na nedostatku
historických faktů a statistik. Dlouhodobé trendy se dají vyčíst jen ze
sledování cyklů, jakými krveprolévání procházelo. Mravně neřešitelný je také
spor, zda se soustředit na absolutní, nebo na relativní čísla. Je horší, když je
zabito 50 procent nějaké populace, anebo jedno procento z miliardy? Je tu také
více kategorií násilí – od genocidy po válku, od vzpour po zabíjení, po týrání
dětí a zvířat.
Ale přes tyto výhrady nabývá
obraz minulosti určitý tvar. Ubývání násilí je fraktálový jev, viditelný v
měřítku tisíciletí, staletí, desetiletí a roků. A zdá se, že jde o světový
trend, i když ne homogenní. Jeho nejvyšší vrcholky jsou v západních
společnostech, zejména v Anglii a Holandsku, a bodem obratu byl podle všeho zrod
věku rozumu na počátku 17. století.
Počítání mrtvol
Z velkého
odstupu tisíciletí je vidět významný posun, který nás dělí od našich
prehistorických předků. Na rozdíl od antropologů, kteří opěvovali vznešeného
divocha, vypovídá sledování počtu mrtvol – například prehistorických koster
poznamenaných sekerami či hroty – o tom, že prehistorické společnosti byly
mnohem násilnější než naše.
Při
přepadech a potyčkách sice tehdy zahynulo jen malé procento v porovnání s počty
obětí moderních válek, ale v kmenovém prostředí byly konflikty častější,
procentuální zastoupení bojovníků v populaci mnohem významnější a ztráty na
životech na jednu bitvu vyšší. Antropologové Lawrence Keeley, Stephen LeBlanc,
Phillip Walker a Bruce Knauft vypočítali, že kdyby měla ve válkách dvacátého
století zahynout proporčně stejná část populace jako v dávných kmenových
válkách, muselo by být mrtvých na dvě miliardy, ne sto milionů.
Řada
historiků tvrdí, že počet válek, o nichž máme zprávy, se v průběhu staletí
zvyšuje a že nejvyšší je dnes. Jak ale poznamenal politolog James Payne, možná
jde jen o důsledek toho, že „Associated Press vyhledává informace o bitvách
mnohem zdatněji než mniši ze šestnáctého století“. Sociální dějiny Západu mají
množství důkazů o tom, jak v průběhu posledních pěti set let mizely barbarské
praktiky, například otroctví, amputace, oslepování, upalování, čtvrcení, lámání
kolem a tak dále.
U jiného
typu násilí – vražd – máme mnoho podrobných údajů. Kriminolog Manuel Eisner
nashromáždil stovky odhadů počtů vražd v lokalitách západní Evropy: všude se
počet vražd v období přibližně od roku 1200 do konce dvacátého století snižoval.
Například Angličané ve 14. století zaznamenali 24 vražd na 100 tisíc obyvatel
ročně, jejich potomci na konci 60. let 20. století už jen 0,6.
Slepota vůči šťastné křivce
Viděno z
pohledu staletí nám celkové údaje kreslí šťastnou křivku: od středověku dodnes
globální násilí neustále klesá. Západní Evropa a obě Ameriky zažily v druhé
polovině minulého století prudký pokles počtu válek, vojenských převratů a
krvavých etnických nepokojů. Ve všech částech světa po studené válce téměř
ustaly mezistátní konflikty a ty, jež vznikly, spějí spíš k diplomatickému než
krvavému konci. Politoložka Barbara Harftová tvrdí, že od roku 1989 do roku 2005
klesl počet konfliktů s masovým vražděním civilního obyvatelstva o 90 procent.
Ústup
zabíjení a krutosti nás ale staví také před otázky, jaká je naše schopnost
chápat svět. A hned první otázka je velmi zajímavá: jak se mohlo v něčem tak
důležitém tolik lidí mýlit a tento jev nepostřehnout?
Částečně
je to proto, že propadli kognitivní iluzi: pravděpodobnost události odhadujeme
podle toho, jak lehce si vzpomeneme na příklady. Dá se předpokládat, že do
našich bytů se častěji dostanou scény masakrování a že se nám vryjí do paměti
podstatněji než třeba obrazy lidí umírajících přirozeným způsobem. Část viny
nese také naše intelektuální elita, která nerada připouští, že na institucích
civilizace a západní společnosti může být něco dobrého. Svou úlohu v tom hraje i
hnací síla aktivistů a soupeření vlivných politických hráčů: nikdy nikdo
nevyburcoval davy a sponzory prohlášením, že poměry se zlepšují.
A část
vysvětlení je součástí samotného fenoménu, o němž je řeč. Úbytek násilného
chování provází současně úbytek postojů, které násilí tolerují či oslavují.
Jakkoli jsou incidenty v Abú Graíb či popravy několika vrahů v Texasu smrtící
injekcí politováníhodné – jsou stále velice mírné ve srovnání s hrůzami, jimiž
jsou lidské dějiny zaplněny. My je dnes pochopitelně vnímáme jako znaky toho,
jak hluboko může naše chování klesnout, a nikoli jako doklad vysoké úrovně
našich norem.
Záhada naší
vlídnosti
Další
otázka, která si žádá odpověď, zní: Jak si ubývání násilí vysvětlit? Co ho
způsobilo? Nějaká síla tlačí lidstvo stejným směrem na různých kontinentech a
úrovních společenského vývoje – a vysmívá se našim standardním nástrojům pro
výklad jevů. Naši nejběžnější podezřelí – zbraně, drogy, tisk či americká
kultura – jsou v tom tentokrát zřejmě nevinně. Ani evoluce v biologickém smyslu
není dostatečnou odpovědí: přirozený výběr nemůže dát přednost genům
mírumilovnosti s takovou rychlostí. Lidská povaha se v žádném případě nezměnila
natolik, abychom ztratili touhu po násilí. Sociální psychologové tvrdí, že
minimálně každý osmý z nás si někdy v životě představuje, že zabíjí člověka,
jehož nemá rád. A moderní lidé mají z násilí ještě stále požitek – soudě podle
oblíbenosti tajemných vražd, Shakespearových dramat, filmů Mela Gibsona,
videoher a hokeje.
Tím, co se
změnilo, je samozřejmě naše ochota se k násilnickým choutkám přiznávat. Sociolog
Norbert Elias
tvrdil, že evropská modernita urychlila „civilizační proces“, který
charakterizuje zvýšená sebekontrola a citlivost vůči myšlenkám a pocitům
druhých. To jsou přesně funkce, které vědci zabývající se kognitivními,
poznávacími procesy, připisují dnes prefrontální mozkové kůře. To ale vyvolává
další otázku: Proč lidé tuto část mozku dnes stále víc využívají? Nikdo neví,
proč se naše chování dostalo pod lepší kontrolu andělů či přírody, ale existují
čtyři možná vysvětlení.
Čtyři možnosti
První dává
za pravdu filozofu
Thomasi Hobbesovi.
Život v přírodním stadiu je odporný, zvířecí a krátký. Důvodem však není
primární krvelačnost, ale logika anarchie, z níž není úniku. Životní zájem každé
bytosti ji vede k tomu, že má sklon zaútočit na souseda jako první, což vyvolává
stejné sklony u souseda, a tak dále. Nebezpečí vyvraždění se dá odvrátit
zastrašovací politikou, na jejímž počátku je rozhodnutí neudeřit jako první, ale
případný úder jen opětovat, aby propříště každý útočník věděl, co ho čeká. Musí
tu však být záruka hodnověrnosti: obě strany se musí zdržet urážek a mít
vyrovnané účty, aby nehrozilo nové kolo krvavé vendety. Takovým tragédiím může
zabraňovat stát se svým monopolem na násilí – může ukládat nestranné tresty za
rozněcování násilí a tím rozptýlit strach z preventivního útoku. Elsner a Elias
skutečně připisují zásluhu na úbytku vražd v Evropě přechodu od rytířských
bojových společenství k centralizovaným vládám prvních moderních států. Dnes je
pro násilí typické, že proniká tam, kde vládne anarchie, do hraničních regionů,
rozvrácených států, zkolabovaných impérií a na území ovládaná mafiemi.
Payne
předkládá jinou možnost: pro vysvětlení míry obliby násilí je důležitý náš dojem
z toho, jak velká je hodnota života. Když bolest a předčasná smrt patří ke
každodenním jevům našeho vlastního života, necítíme velké zábrany způsobovat je
jiným. Čím více se naše životy prodlužují a zlepšuje se technologie a ekonomika,
tím větší hodnotu připisujeme životu jako takovému.
Třetí
teorie – kterou prosazuje Robert Wright – se odvolává na logiku her s nenulovým
výsledkem. Tedy na scénáře, v nichž oba aktéři můžou uspět, jen když budou
spolupracovat, například obchodovat mezi sebou, dělit si práci anebo se těšit ze
společných dividend, které jsou výsledkem toho, že byly složeny zbraně. Když
lidé získali know-how, o které se můžou dělit s jinými a vyvíjet technologie,
které jim umožňují distribuovat zboží a myšlenky na velkých územích za nízkou
cenu, jejich vůle ke spolupráci rychle narostla, protože jiní lidé začali mít
větší hodnotu jako živí než jako mrtví.
Je tady
také scénář, který nastínil filozof
Peter
Singer.
Evoluce nadělila lidem drobné dávky empatie, které standardně uplatňují jen v
úzkém kruhu přátel a vztahů. V průběhu tisíciletí expandovaly morální okruhy
lidí do stále širších a širších společenských útvarů: klan, kmen, národ, obě
pohlaví, jiné rasy, a dokonce i zvířata. Kruh se může rozšiřovat ještě dále a
může dojít až k inflaci empatie, dané neúprosnou logikou zlatého pravidla: čím
víc víme a čím víc přemýšlíme o jiných živých bytostech, tím těžší je dávat
přednost našim vlastním zájmům před jejich.
Proč je mír, ne válka?
Ať už
způsobuje ubývání násilí cokoli, má to hluboké následky. My si dnes můžeme
užívat mír jen proto, že lidé v minulých generacích se děsili násilí a pracovali
na tom, aby skončilo. Ale také my bychom měli pracovat na tom, aby skončilo
hrozné násilí naší doby. Nemáme přece žádný důvod k přílišnému optimismu – svět
nikdy předtím neměl vůdce, jako jsme my: s prehistorickým cítěním a moderními
zbraněmi.
Je to
fenomén, jenž nás nutí promyslet naše vlastní chápání násilí. Lidská nelidskost
byla velmi dlouho předmětem moralizování. S vědomím, že naši nelidskost cosi
dramaticky potlačilo, můžeme o ní uvažovat jako o příčině i jako o následku.
Místo toho, abychom si kladli otázku „Proč je válka?“, můžeme se ptát: „Proč je
mír?“ Prudce se zmenšila pravděpodobnost, že státy budou páchat genocidu a že
lidé budou upalovat kočky – cosi se nám tedy muselo podařit.
A bylo by dobré přesně vědět, co to je.
Steven Pinker
(1954) je americký psycholog. Působil na
Massachusettském technologickém institutu na katedře mozku a kognitivních věd,
dnes je profesorem na Harvardu v Bostonu.
Na mnoha místech v Evropě se stalo oblíbenou „atrakcí" na lidových
slavnostech a při posvíceních mučit kočky k smrti před očima povykujícího davu.
Kočky byly v zavřených koších nebo spoutané provazy vrhány z městských věží do
řek nebo do planoucího ohně. Zvířata byla zaživa upalována na kostelních
nádvořích ve svatojánském ohni. Od roku 1560 bylo pro francouzského krále Karla
IX. osobním „opojným potěšením", když mohl při každém svátku hodit do plamenů
alespoň deset živých koček. V Alsasku byly nesčetné kočky vrženy do
velikonočních ohňů, v Metách je věšeli nebo naráželi na kůly a zaživa pak
pekli na velikonočním ohni - a lidé se přitom v nejlepší zábavě opíjeli a řvali
nadšením.
V Paříži
se podobné radovánky odehrávaly na naměstí Gréve a kolem hranice tam dokonce
rozestavovali sedadla, otepi byly navršené kolem vysokého stožáru, kterému se
říkalo Svatojanský strom. Když plameny
dosáhly patřičné výšky, kočky, do té chvíle uvězněné v pytlích nebo koších, byly
vypuštěny a vrhaly se ke stožáru jako k jedinému útočišti. Ale kouř je dusil,
takže k velikému potěšeni publika padaly zpět do plamenů.
Slavnosti
se každoročně účastnila i Jeho nejkřesťanštější Výsost s rodinou a dvorem. Líčí
to Frédéric Soulié: „Král Karel IX. měl však výsadu, předali mu dvoulibrovou
pochodeň z bílého vosku, opatřenou dvěma rukojeťmi z červeného sametu. Jeho
Veličenstvo přistoupilo k Svatojanskému stromu, zapálilo první otepi a vrátilo
se zpátky na radnici. Oheň zvolna zachvátil klestí a prázdné sudy, navršené
vysoko kolem stromu. Zatímco vrchní královský trubač Michel Noiret spolu s
ostatními šesti troubili fanfáry, rozpoutala se veselá podívaná. Kočky, až dosud
připoutané a držené u paty stromu, se jaly skákat, kam mohly. Jedny šplhaly po
kmeni, ale hned zas padaly zpátky do výhně, jiné se do ní samy zuřivě vrhaly a
mrskaly se tam a vřeštěly, že přehlušily i trubače.
Před
svátkem svatého Jana tlupy zlodějů sbíraly každou kočku, na kterou přišly, ať
byla toulavá nebo ne. Městští komisaři je od nich odkupovali a sami si pak za ně
řekli vyšší cenu. Záznam o platbě jednomu sběrači se dokonce uchoval: "Lucasi
Pommereuxovi částka sto sous pařížských za to, že po tři léta, až do svatého
Jana léta Páně 1573, dodával veškeré kočky, jichž bylo dle zvyku třeba pro oheň;
rovněž i za to, že loňského léta, kdy byl přítomen král, dodal k potěšení
Jeho
Veličenstva lišku, a taktéž pytel soukenný, v kterémžto se nacházely řečené
kočky."
Jedna upálená liška na svatého
Jana nebyla ovšem ničím vedle po těšení, jaké v témž roce 1572 poskytla Jeho
Veličenstvu Bartolomějská noc. Smutné byly
svatojanské ohně minulosti. Z toho, co mělo být oslavou slunce, světla a
radosti, se stalo hanebné peklo, v němž se bolestný nářek, ryk trubek a divoký
pokřik rozvášněného davu mísily s odporným zápachem spáleného masa.
Je
pozoruhodné, že nejvíc pronásledována byla právě ta zvířata, která byla v
antické, takzvaně pohanské kultuře, nejvíc uctívána: kozel ztělesňoval boha
Pana, sova provázela Pallas Athénu či Minervu, kočka byla jednou z podob bohyní
Bast a Éset. Jako kdyby křesťanský západ ve svém kolektivním podvědomí prahl po
odvetě a chtěl, aby si tato zvířata ono své, tak dlouho prestižní, postavení
odpykala. Tak vznikl neuvěřitelný paradox: Lidé věřili, že slouží Bohu, když
očerňují a týrají tvory, které stvořil.
Poslední
francouzský král, který se těchto ponurýchch her zúčastnil, byl
Ludvík XIV. Psal
se rok 1648 a králi bylo deset let. Ověnčen
růžemi, zapálil slavnostně oheň, pak se přidal k tanci a oslavě na radnici.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|