Vyvíjí se lidstvo k vlídnosti?

V šestnáctém století bylo v Paříži oblíbenou zábavou dívat se, jak upalují kočky: kočku vytáhli zavěšenou do popruhů nad pódium a pomalu upalovali. Historik Norman Davies píše: „Diváci včetně králů a královen se zajíkali smíchy, když zvíře ječelo bolestí, svíjelo se a postupně shořelo na uhel.“ Dnes by byl podobný sadismus ve většině světa nepředstavitelný. Tato změna senzibility je jen jedním z příkladů nejvýznamnějšího a zřejmě také nejméně doceňovaného trendu lidského vývoje: v dlouhých meandrech dějin ubývá násilí a my dnes zřejmě žijeme v jednom z nejmírumilovnějších okamžiků, jaké kdy náš druh na Zemi zažil.

V dekádě Dárfúru, Iráku a po nedávném století Stalina, Hitlera a Maa může vypadat tvrzení o ústupu násilí trochu fantasmagoricky a zvráceně. Ale přesně k tomuto závěru dospěly poslední výzkumy, které se snažily kvantifikovat historické přílivy a odlivy násilí.

Některé důkazy jsme měli po celou dobu před nosem. Konvenční historiografie nám už dlouho ukazuje, jak jsme v mnoha ohledech zjemněli. Krutost pro zábavu, lidské oběti, jež si vyžadovaly pověry, otroci jako pracovní síla, genocida jako způsob nabývání majetku, mučení jako rutinní trest, poprava jako trest za přestupky a odlišný názor, vražda jako mechanismus politické změny, zabíjení jako běžná forma řešení konfliktů – to všechno bylo samozřejmou součástí lidských dějin. Na Západě dnes tyto jevy prakticky vymizely, jinde už nejsou tak časté, jako bývaly, a pokud k nim dojde a vyjdou najevo, bývají odsuzovány.

Omyl intelektuálů

V určitém období byl tento ústup od násilí oceňován jako pokrok civilizace, jako vzestup lidstva z divošství. Brzy se však ukázalo, že tato idea současně démonizovala jiné národy, legitimizovala koloniální výboje a zakrývala zločiny, které západní společnost páchala na jiných místech planety.

Doktrína vznešeného divocha – myšlenka, že lidé jsou od přírody mírumilovní a že je pokazily až moderní instituce – se často objevuje v textech angažovaných intelektuálů jako José Ortega y Gasset („Válka není instinkt, ale vynález“), Stephen Jay Gould („Homo sapiens není zlý ani destruktivní druh“) a Ashley Montagu („Biologický výzkum znamenal podporu etice všeobecného bratrství“).

Jenže vědci, kteří zkoumají vývoj společnosti, začali počítat zabité v různých historických obdobích a zjistili, že tato romantická teorie nemusí platit a že je to naopak: právě moderní doba a něco z jejích institucí pomohly k jisté vznešenosti našim generacím.

Jistě, jakýkoli pokus zdokumentovat změny v páchání násilí selhává na nedostatku historických faktů a statistik. Dlouhodobé trendy se dají vyčíst jen ze sledování cyklů, jakými krveprolévání procházelo. Mravně neřešitelný je také spor, zda se soustředit na absolutní, nebo na relativní čísla. Je horší, když je zabito 50 procent nějaké populace, anebo jedno procento z miliardy? Je tu také více kategorií násilí – od genocidy po válku, od vzpour po zabíjení, po týrání dětí a zvířat.

Ale přes tyto výhrady nabývá obraz minulosti určitý tvar. Ubývání násilí je fraktálový jev, viditelný v měřítku tisíciletí, staletí, desetiletí a roků. A zdá se, že jde o světový trend, i když ne homogenní. Jeho nejvyšší vrcholky jsou v západních společnostech, zejména v Anglii a Holandsku, a bodem obratu byl podle všeho zrod věku rozumu na počátku 17. století.

Počítání mrtvol

Z velkého odstupu tisíciletí je vidět významný posun, který nás dělí od našich prehistorických předků. Na rozdíl od antropologů, kteří opěvovali vznešeného divocha, vypovídá sledování počtu mrtvol – například prehistorických koster poznamenaných sekerami či hroty – o tom, že prehistorické společnosti byly mnohem násilnější než naše.

Při přepadech a potyčkách sice tehdy zahynulo jen malé procento v porovnání s počty obětí moderních válek, ale v kmenovém prostředí byly konflikty častější, procentuální zastoupení bojovníků v populaci mnohem významnější a ztráty na životech na jednu bitvu vyšší. Antropologové Lawrence Keeley, Stephen LeBlanc, Phillip Walker a Bruce Knauft vypočítali, že kdyby měla ve válkách dvacátého století zahynout proporčně stejná část populace jako v dávných kmenových válkách, muselo by být mrtvých na dvě miliardy, ne sto milionů.

Řada historiků tvrdí, že počet válek, o nichž máme zprávy, se v průběhu staletí zvyšuje a že nejvyšší je dnes. Jak ale poznamenal politolog James Payne, možná jde jen o důsledek toho, že „Associated Press vyhledává informace o bitvách mnohem zdatněji než mniši ze šestnáctého století“. Sociální dějiny Západu mají množství důkazů o tom, jak v průběhu posledních pěti set let mizely barbarské praktiky, například otroctví, amputace, oslepování, upalování, čtvrcení, lámání kolem a tak dále.

U jiného typu násilí – vražd – máme mnoho podrobných údajů. Kriminolog Manuel Eisner nashromáždil stovky odhadů počtů vražd v lokalitách západní Evropy: všude se počet vražd v období přibližně od roku 1200 do konce dvacátého století snižoval. Například Angličané ve 14. století zaznamenali 24 vražd na 100 tisíc obyvatel ročně, jejich potomci na konci 60. let 20. století už jen 0,6.

Slepota vůči šťastné křivce

Viděno z pohledu staletí nám celkové údaje kreslí šťastnou křivku: od středověku dodnes globální násilí neustále klesá. Západní Evropa a obě Ameriky zažily v druhé polovině minulého století prudký pokles počtu válek, vojenských převratů a krvavých etnických nepokojů. Ve všech částech světa po studené válce téměř ustaly mezistátní konflikty a ty, jež vznikly, spějí spíš k diplomatickému než krvavému konci. Politoložka Barbara Harftová tvrdí, že od roku 1989 do roku 2005 klesl počet konfliktů s masovým vražděním civilního obyvatelstva o 90 procent.

Ústup zabíjení a krutosti nás ale staví také před otázky, jaká je naše schopnost chápat svět. A hned první otázka je velmi zajímavá: jak se mohlo v něčem tak důležitém tolik lidí mýlit a tento jev nepostřehnout?

Částečně je to proto, že propadli kognitivní iluzi: pravděpodobnost události odhadujeme podle toho, jak lehce si vzpomeneme na příklady. Dá se předpokládat, že do našich bytů se častěji dostanou scény masakrování a že se nám vryjí do paměti podstatněji než třeba obrazy lidí umírajících přirozeným způsobem. Část viny nese také naše intelektuální elita, která nerada připouští, že na institucích civilizace a západní společnosti může být něco dobrého. Svou úlohu v tom hraje i hnací síla aktivistů a soupeření vlivných politických hráčů: nikdy nikdo nevyburcoval davy a sponzory prohlášením, že poměry se zlepšují.

A část vysvětlení je součástí samotného fenoménu, o němž je řeč. Úbytek násilného chování provází současně úbytek postojů, které násilí tolerují či oslavují. Jakkoli jsou incidenty v Abú Graíb či popravy několika vrahů v Texasu smrtící injekcí politováníhodné – jsou stále velice mírné ve srovnání s hrůzami, jimiž jsou lidské dějiny zaplněny. My je dnes pochopitelně vnímáme jako znaky toho, jak hluboko může naše chování klesnout, a nikoli jako doklad vysoké úrovně našich norem.

Záhada naší vlídnosti

Další otázka, která si žádá odpověď, zní: Jak si ubývání násilí vysvětlit? Co ho způsobilo? Nějaká síla tlačí lidstvo stejným směrem na různých kontinentech a úrovních společenského vývoje – a vysmívá se našim standardním nástrojům pro výklad jevů. Naši nejběžnější podezřelí – zbraně, drogy, tisk či americká kultura – jsou v tom tentokrát zřejmě nevinně. Ani evoluce v biologickém smyslu není dostatečnou odpovědí: přirozený výběr nemůže dát přednost genům mírumilovnosti s takovou rychlostí. Lidská povaha se v žádném případě nezměnila natolik, abychom ztratili touhu po násilí. Sociální psychologové tvrdí, že minimálně každý osmý z nás si někdy v životě představuje, že zabíjí člověka, jehož nemá rád. A moderní lidé mají z násilí ještě stále požitek – soudě podle oblíbenosti tajemných vražd, Shakespearových dramat, filmů Mela Gibsona, videoher a hokeje.

Tím, co se změnilo, je samozřejmě naše ochota se k násilnickým choutkám přiznávat. Sociolog Norbert Elias tvrdil, že evropská modernita urychlila „civilizační proces“, který charakterizuje zvýšená sebekontrola a citlivost vůči myšlenkám a pocitům druhých. To jsou přesně funkce, které vědci zabývající se kognitivními, poznávacími procesy, připisují dnes prefrontální mozkové kůře. To ale vyvolává další otázku: Proč lidé tuto část mozku dnes stále víc využívají? Nikdo neví, proč se naše chování dostalo pod lepší kontrolu andělů či přírody, ale existují čtyři možná vysvětlení.

Čtyři možnosti

První dává za pravdu filozofu Thomasi Hobbesovi. Život v přírodním stadiu je odporný, zvířecí a krátký. Důvodem však není primární krvelačnost, ale logika anarchie, z níž není úniku. Životní zájem každé bytosti ji vede k tomu, že má sklon zaútočit na souseda jako první, což vyvolává stejné sklony u souseda, a tak dále. Nebezpečí vyvraždění se dá odvrátit zastrašovací politikou, na jejímž počátku je rozhodnutí neudeřit jako první, ale případný úder jen opětovat, aby propříště každý útočník věděl, co ho čeká. Musí tu však být záruka hodnověrnosti: obě strany se musí zdržet urážek a mít vyrovnané účty, aby nehrozilo nové kolo krvavé vendety. Takovým tragédiím může zabraňovat stát se svým monopolem na násilí – může ukládat nestranné tresty za rozněcování násilí a tím rozptýlit strach z preventivního útoku. Elsner a Elias skutečně připisují zásluhu na úbytku vražd v Evropě přechodu od rytířských bojových společenství k centralizovaným vládám prvních moderních států. Dnes je pro násilí typické, že proniká tam, kde vládne anarchie, do hraničních regionů, rozvrácených států, zkolabovaných impérií a na území ovládaná mafiemi.

Payne předkládá jinou možnost: pro vysvětlení míry obliby násilí je důležitý náš dojem z toho, jak velká je hodnota života. Když bolest a předčasná smrt patří ke každodenním jevům našeho vlastního života, necítíme velké zábrany způsobovat je jiným. Čím více se naše životy prodlužují a zlepšuje se technologie a ekonomika, tím větší hodnotu připisujeme životu jako takovému.

Třetí teorie – kterou prosazuje Robert Wright – se odvolává na logiku her s nenulovým výsledkem. Tedy na scénáře, v nichž oba aktéři můžou uspět, jen když budou spolupracovat, například obchodovat mezi sebou, dělit si práci anebo se těšit ze společných dividend, které jsou výsledkem toho, že byly složeny zbraně. Když lidé získali know-how, o které se můžou dělit s jinými a vyvíjet technologie, které jim umožňují distribuovat zboží a myšlenky na velkých územích za nízkou cenu, jejich vůle ke spolupráci rychle narostla, protože jiní lidé začali mít větší hodnotu jako živí než jako mrtví.

Je tady také scénář, který nastínil filozof Peter Singer. Evoluce nadělila lidem drobné dávky empatie, které standardně uplatňují jen v úzkém kruhu přátel a vztahů. V průběhu tisíciletí expandovaly morální okruhy lidí do stále širších a širších společenských útvarů: klan, kmen, národ, obě pohlaví, jiné rasy, a dokonce i zvířata. Kruh se může rozšiřovat ještě dále a může dojít až k inflaci empatie, dané neúprosnou logikou zlatého pravidla: čím víc víme a čím víc přemýšlíme o jiných živých bytostech, tím těžší je dávat přednost našim vlastním zájmům před jejich.

Proč je mír, ne válka?

Ať už způsobuje ubývání násilí cokoli, má to hluboké následky. My si dnes můžeme užívat mír jen proto, že lidé v minulých generacích se děsili násilí a pracovali na tom, aby skončilo. Ale také my bychom měli pracovat na tom, aby skončilo hrozné násilí naší doby. Nemáme přece žádný důvod k přílišnému optimismu – svět nikdy předtím neměl vůdce, jako jsme my: s prehistorickým cítěním a moderními zbraněmi.

Je to fenomén, jenž nás nutí promyslet naše vlastní chápání násilí. Lidská nelidskost byla velmi dlouho předmětem moralizování. S vědomím, že naši nelidskost cosi dramaticky potlačilo, můžeme o ní uvažovat jako o příčině i jako o následku. Místo toho, abychom si kladli otázku „Proč je válka?“, můžeme se ptát: „Proč je mír?“ Prudce se zmenšila pravděpodobnost, že státy budou páchat genocidu a že lidé budou upalovat kočky – cosi se nám tedy muselo podařit.
A bylo by dobré přesně vědět, co to je.

Steven Pinker (1954) je americký psycholog. Působil na Massachusettském technologickém institutu na katedře mozku a kognitivních věd, dnes je profesorem na Harvardu v Bostonu.

Na mnoha místech v Evropě se  stalo oblíbenou „atrakcí" na lidových slavnostech a při posvíceních mučit kočky k smrti před očima povykujícího davu. Kočky byly v zavřených koších nebo spoutané provazy vrhány z městských věží do řek nebo do planoucího ohně. Zvířata byla zaživa upalována na kostelních nádvořích ve svatoján­ském ohni. Od roku 1560 bylo pro francouzského krále Karla IX. osobním „opojným potěšením", když mohl při každém svátku hodit do plamenů alespoň deset živých koček. V Alsasku byly nesčetné kočky vrženy do velikonočních ohňů, v Metách je věšeli nebo naráželi na kůly  a zaživa pak pekli na velikonočním ohni - a lidé se přitom v nejlepší zábavě opíjeli a řvali nadšením.

V Paříži se podobné radovánky odehrávaly na naměstí Gréve a kolem hranice tam dokonce rozestavovali sedadla, otepi byly navršené kolem vysokého stožáru, kterému se říkalo Svatojanský strom. Když plameny dosáhly patřičné výšky, kočky, do té chvíle uvězněné v pytlích nebo koších, byly vypuštěny a vrhaly se ke stožáru jako k jedinému útočišti. Ale kouř je dusil, takže k velikému potěšeni publika padaly zpět do plamenů.

Slavnosti se každoročně účastnila i Jeho nejkřesťanštější Výsost s rodinou a dvorem. Líčí to Frédéric Soulié: „Král Karel IX. měl však výsadu, předali mu dvoulibrovou pochodeň z bílého vosku, opatřenou dvěma rukojeťmi z červeného sametu. Jeho Veličenstvo přistoupilo k Svatojanskému stromu, zapálilo první otepi a vrátilo se zpátky na radnici. Oheň zvolna zachvátil klestí a prázdné sudy, navršené vysoko kolem stromu. Zatímco vrchní královský trubač Michel Noiret spolu s ostatními šesti troubili fanfáry, rozpoutala se veselá podívaná. Kočky, až dosud připoutané a držené u paty stromu, se jaly skákat, kam mohly. Jedny šplhaly po kmeni, ale hned zas padaly zpátky do výhně, jiné se do ní samy zuřivě vrhaly a mrskaly se tam a vřeštěly, že přehlušily i trubače.

Před svátkem svatého Jana tlupy zlodějů sbíraly každou kočku, na kterou přišly, ať byla toulavá nebo ne. Městští komisaři je od nich odkupovali a sami si pak za ně řekli vyšší cenu. Záznam o platbě jednomu sběrači se dokonce uchoval: "Lucasi Pommereuxovi částka sto sous pařížských za to, že po tři léta, až do svatého Jana léta Páně 1573, dodával veškeré kočky, jichž bylo dle zvyku třeba pro oheň; rovněž i za to, že loňského léta, kdy byl přítomen král, dodal k potěšení Jeho Veličenstva lišku, a taktéž pytel soukenný, v kterémžto se nacházely řečené kočky."

Jedna upálená liška na svatého Jana nebyla ovšem ničím vedle po těšení, jaké v témž roce 1572 poskytla Jeho Veličenstvu Bartolomějská noc. Smutné byly svatojanské ohně minulosti. Z toho, co mělo být oslavou slunce, světla a radosti, se stalo hanebné peklo, v němž se bolestný nářek, ryk trubek a divoký pokřik rozvášněného davu mísily s odporným zápachem spáleného masa. Je pozoruhodné, že nejvíc pronásledována byla právě ta zvířata, která byla v antické, takzvaně pohanské kultuře, nejvíc uctívána: kozel ztělesňoval boha Pana, sova provázela Pallas Athénu či Minervu, kočka byla jednou z podob bohyní Bast a Éset. Jako kdyby křesťanský západ ve svém kolektivním podvědomí prahl po odvetě a chtěl, aby si tato zvířata ono své, tak dlouho prestižní, postavení odpykala. Tak vznikl neuvěřitelný paradox: Lidé věřili, že slouží Bohu, když očerňují a týrají tvory, které stvořil.

Poslední francouzský král, který se těchto ponurýchch her zúčastnil, byl Ludvík XIV. Psal se rok 1648 a králi bylo deset let. Ověnčen růžemi, zapálil slavnostně oheň, pak se přidal k tanci a oslavě na radnici.