Vegetariánství a apatie křesťanského člověka

Vegetariánství a apatie křesťanského člověka

(zasutá apoteóza zvířete)
- esej -
Zdeněk Ambrož Eminger
1.část

O vegetariánství lze psát z mnoha hledisek. Psát o vegetariánství se zřetelem ke křesťanství a jeho Evangeliu znamená psát s ohromnou odpovědností vůči tomu, jehož bolest a krev předčila veškerá možná obětování – vůči Ježíši Kristu, ale také s tím vědomím, že Spasitelova krev bylo prolita za celé porušené stvoření, neboť, jak víme a věříme, „veškeré tvorstvo až podnes společné sténá a pracuje k porodu“ (Řím 8, 22). Existuje-li objektivní důvod proč nezabíjet a nejíst zvířata, ať zakotvený v Písmu, či vyplývající z nauky o Stvoření, a důvod, jenž by byl křesťanskou etikou považovaný za vnitřně atraktivní, nebo dokonce normotvorný, pak musíme v této chvíli konstatovat, že tento důvod neznáme.

Biblické pasáže 1) , které jsou křesťanskými vegetariány považovány za výzvu a přikázání nejíst maso, procházejí v různých křesťanských církvích složitou cestou. V jednom společenství jsou vynášeny jako přikázání s jasným významem, o kterém již nelze dále diskutovat, v druhém společenství se tato Boží slova (v tom lepším případě) pokládají za abstraktní zobrazení ideálu 1) obecného řádu či 2) „nenásilí“, kterého ovšem bude dosaženo až někdy na konci času. Exegetická rozrůzněnost je v této chvíli nesnadno obejitelná.

Katolická exegetická tradice, čtoucí Písmo s přímým zřetelem k Tradici, nám může pomoci„alespoň“ 2) ve shromáždění dogmatického a etického myšlenkového kontinua posledních dvou tisíciletí, které bylo na této exegezi do jisté míry závislé. Je to však protestantská teologie, jež je zodpovědná za onu skutečnost, že se vegetariánství stalo právoplatnou součástí křesťanské etiky, resp. etiky stvoření. Jí musí být teolog vděčný povýtce.

Do zcela jiné kategorie patří skupina křesťanských zasvěcených osob (několikero řeholních řádů), kteří nejedí maso výhradně z úcty ke Kristu ukřižovanému. Nechtějí požívat nic, co by vyžadovalo prolití krve, neboť konstanta jejich spirituálního života tkví v kontemplaci Ježíše Krista Ukřižovaného, jenž přinesl krvavou oběť jednou provždy a dostatečně pro všechny věky. Tento jejich „nekrvavý princip života“ se však v drtivé většině křesťanských obcí neshledává s pochopením a úctou. Kdybychom měli opravdu nalézt důvod, proč nezabíjet zvířecí tvory, musel by být tento důvod obhájen přísně ekumenicky, lépe řečeno, musel by být natolik vnitřně „působivý“, že by obhajování ani nepotřeboval.

Stačilo by k němu a na něj jen ukázat. Řečeno důrazněji, vegetariánství, roz. „etické (humánní, humanitární) vegetariánství“ by se mělo rozprostřít do všech vrstev a krajů křesťanské společnosti, a nemělo by zůstávat jen jakýmsi zbytnělým znamením u nemnoha křesťanských řádů, denominací a sborů.

Ryze teologicky odborné literatury o vegetariánství není mnoho. V rozsáhlých teologických kompendiích sice nalezneme tu a tam alespoň heslo či odkaz na křesťanský způsob života bez masité stravy, ale stěžejních odborných prací 3, které si zasluhují překladů do národních jazyků pro svoji váhu a smysluplnost, je poskrovnu. Americká teologická škola, representovaná hlavně církví Adventistů sedmého dne (Seventh-Day Adventists), pojala vegetariánství jako podstatnou složku svého duchovního zaměření, a tak není divu, že asi 80% jejích laiků a téměř 100% duchovních jsou vegetariány. Literatura vycházející z katolického prostředí je velmi rozrůzněná. Obvykle se jedná o kratší, úvahová a meditativní díla z pera křesťanských laiků, kteří se ale o církevní hierarchickou autoritu opřít nemohou. Radostnou výjimkou je americký jezuita John Dear 4), představující v církvi proud silně ekumenického smýšlení, který nauku o vegetariánském způsobu života předává svému okolí zcela „legálně“ a s velkou pozitivní odezvou. Pakliže bychom měli určit společného jmenovatele, na jehož základech se budují, resp. znovu objevují hodnoty vegetariánského způsobu života, je zcela nabíledni poukázat na - Bibli. Na Písmo ukazují téměř všichni autoři studií o vegetariánství, i ti nejstarší včetně českých přispěvatelů. 5 )

Etický vztah ke stvoření a zvláště etický vztah ke zvířatům je vykládán ve většině případů právě z biblických textů. Filosofické (ontologické) a ryze dogmatické hledisko věci bývá až na výjimky docela upozaděno. Tento filosofický a „dogmatický“ nezájem překonávají dvě významné postavy protestantské teologie, Albert Schweitzer 6) a Karl Barth.7)

V protestantské teologii americké provenience převládá odkaz na biblické pasáže a stopy o vegetariánském ráji“ více než kde jinde, což symbolicky dokládá např. „Deklarace mírumilovného Království“ od Andrew Linzey(e) (Declaration of the Peaceable Kingdom) 8) , která je odkazy na Písmo doslova protkaná. Antropocentrismus dogmatiky, a to bez rozdílu katolické i protestantské, má v kapitolách „O Stvoření“ na mysli výhradně „stvoření světa jako celku nebo stvoření člověka“, jak dokládá např. Igor Kišš 9) a jak je vidno také z hlavních dokumentů II. Vatikánského koncilu a sociálních encyklik Jana Pavla II. (Výhradní antropocentrismus, tentokrát ve vztahu k životnímu prostředí, postuluje také Smlouva o Ústavě pro Evropu – Kapitola III – Politiky v dalších oblastech, oddíly 3 – 6, kde jsou práva zvířat obecně shrnuta do slabé, nestatečné a vetché formule: …požadavky na dobré životní podmínky zvířat jako vnímajících bytostí…“, čl. III – 121.) Ač-li o „vegetariánském ráji“, který nám představuje začátek knihy Genesis v obou svých vrstvách (Kněžský spis + Jahvista), panuje obecná shoda,10) souhrnně je kladen hlavní důraz na nový, očekávaný, ideální stav stvoření (které bude opět vegetariánské), jež nalezneme u Izaiáše 11, 6 – 8. Je s podivem, že Izaiášské lyrické zpodobení mesiášského království pokoje, které je přeci možné chápat jako půvabný výraz starozákonní mystiky, přijímají mnohé křesťanské denominace, a to dokonce bez zvláštní exegetické ekvilibristiky. Zde mystika jednoznačně spojuje jinověří. Izaiášův doslova pohádkový obraz budoucí vzájemné concordie obyčejně působí na člověka daleko silněji, než nabroušené argumenty biblistiky či etiky. Podobně je vnímán také příběh sv. Františka z Assisi, jehož eschatologická percepce je jen těžko napodobitelným impulsem křesťanům všech církví bez rozdílu. Buďtež nám proto tyto příklady vodítkem v přemýšlení. Jelikož se zde nejedná o syntézu etického učení o stvoření, přírodě a zvířatech, budeme se v této úvaze brát trochu jinou cestou, jež však bude mít etiku stále na zřeteli.

Jako předstupeň našeho uvažování jsem vybral dvojí zpodobení života člověka a zvířete, které nám přinášejí Jiří Melantrych z Awentýnu 11) a Jan Ámos Komenský 12 ) . Důvod, proč předkládám tyto dva příklady, je jednoduchý. Ač může poetika jejich děl znít dnešnímu člověku úsměvně a komicky, přesto si myslím, že ho nejen „neruší“ a neodvádí od skutečného záměru autora, totiž od realisticko-psychologické sondy do duše zvířete a člověka, nýbrž ho spíše nabádá pohlédnout na jejich „vztah“ z intimní blízkosti – zvířata jakoby byla téměř cítit, jejich hlas jakoby zazníval nedaleko od čtenáře; efekt vrhnutí čtenáře ad medias res je dokonalý.13) Obraz hospodářského zvířete dnešní doby, který podává např. Peter Singer ve své knize Osvobození zvířat 14 ), je ukrutný a šokující. Domnívám se ale, že zvířata, o kterých Singer píše, jsou stále spatřitelná jen za jakousi clonou či oponou. Zachycení jejich utrpení je sice dosti plastické, ale ke škodě věci, myslím, je zachyceno až příliš technicistně. Melantrych a Komenský neznali velkofarmy a o svrchované důstojnosti lidské osoby nepochybovali ani na okamžik. Zvířatům však byli blíže snad proto, že byli blíže sami sobě i Bohu? Etiku úcty k životu, jak ji formuloval Albert Schweitzer 15) , lze zakoušet prvně a autenticky vůči jednotlivcům, vůči tomu a těm, kteří jsou bezprostředně v mém dosahu, které vidím, kteří a která mně slouží, a co je důležitější, která jím. To vše platilo pro Melantrycha i Komenského.

Paradoxně je to ona „univerzální vůle k životu“, nikoliv „individuální vůle k životu“, zakoušená u jednotlivce, třebaže nejnepatrnějšího, která stojí a má stát u etického přemýšlení nás všech. K ní se přidávají láska s pravdou, které stojí odnepaměti v centru etiky. Přesně to dělají Melantrych a Komenský, i když v opačném gardu. Vůli zvířat k životu znají velmi detailně, setkávali se s ní v každodenním životě a vědí také, jak je těžké tuto vůli k životu zvířatům odejmout, tzn. uvěznit je a zabít je. I proto přinášejí starobylé tisky o zvířatech nedocenitelnou etnologickou a religionistickou hodnotu. Křesťanství nezná „nábožensky motivované“ vegetariánství, resp. nenásilí vůči zvířatům, ale přesto zvířata zasahují do jeho spirituálního života (půst, sváteční jídla atp.) podobně jako v hinduismu či buddhismu. Pohleďme nyní na jejich svědectví:

„Protož, aby člowěk poznal, co jest dobrého promrhal, Poslechniž wšeho jiného stwoření Nerozumného němého mluwení, kteréž k člowěku přirozeně mluwí Ač pak jazykem howadilým prawí, Jeho ohawnost oznamuje a swau hrdost wyprawuje, kterauž se mu protiwuje, Poddati se abraňuje.“ 16) Jiří Melantrych z Awentýnu měl o didaktické užitečnosti ve své době námých zvířat a jejich povahy představy na výsost pokrokové. „Dobré i špatné“ vlastnosti zvířecích tvorů aplikoval na lidské chování, přičemž účel těchto veršů byl jediný: karikatura lidského chování ve světle zvířecí přirozenosti 17) .

Je-li člověk těmito slovy karikován a dostává-li jeho důstojnost co proto, je naopak zvíře znetvořeno do podoby, kterou dostatečně známe z chovů a velkochovů dnešní doby. „Swině jest přílišně zhovadilá a toliko k žrádlu přirozená, a v nečistotě wždy se kochá.“ (s. 46.) „Kráwa jest (sice) zwíře člowěku užitečné, ale „neopomene“ si ve verších zavýsknout: „kůže dobře požiweš a s masem, když mne zabiješ taučnau swým časem“. (s. 52.) Prosí člověka: „Jedno nezlořeč a mrzce nelaj, Nebí ukrutně mne howádka svého, Netryzni, nezahubůj nerozumného“, ale nic naplat, bude zabita jako všechny minulé a všechny budoucí krávy. „Kůň je vpravdě služebnik twůj čilý“, ale opět mu nezbude nic jiného než pokorně vyznat, že: „Trpíme od tebe ostré bodení, bití kyjem a mnohá jiná puzení. Wšak se na tě proto nehněwáme, když v tebe toliko swau žiwnost máme.“ (s. 57.) „Wšem wědomé jest o kozlu, že jest zwíře welmi mlsné a škodlivé od přirození swého, k tomu také hněwiwé.“ (s. 36.). Pochvaly si zaslouží ta zvířata, která se obvykle nejedí, ale která musí být přeci jen nějak užitečná stůj co stůj. „Pes potřebný jest k ostraze domowní, buď w městě nebo we wsi, poněvadž swým štěkáním dobytek zachowá, a zloděje zazene, a wždy pánu swému wěrně slauží.“ (s. 18.) „Kočka z powahy přirození swého jest nočně bedliwá, auklady myšem strojí.“ (s. 60)

Toto mravní lidské kontinuum (či spíše reziduum?), které pokládá zvíře za pracovní nástroj a za jakousi chodící, plující či létající zásobárnu potravy, je paradoxně doprovázeno také natřesenou mírou patosu. Zvířata jsou litována, avšak jejich smrt (zabití) je vykreslena způsobem hravě poetickým, neboť, jak se domnívám, opravdové literární zpodobení zvířecího utrpení by dalece překonávalo realistické a naturalistní vyprávění Dostojevského či Zolovo, a tak by i pro člověka bylo příliš (okatě) kruté.18 ) Obyčejně, jak dokládá například opět Orwell, se o utrpení zvířat hovoří a píše „v sousedství“ a na dohled legrace a ironie. 19) Komenského obraz užitečnosti zvířat je v podstatě podobný a zcela charakteristický pro jeho dobu. Druhová pestrost zvířat, o které píše v Orbis pictu je výjimečná. „Spívajících ptáků“ zná Komenský více než tucet. Jejich vykreslení je kromobyčejně pěkné. Škovránek prospevuje lítajíc v povětří, křepelka sedíc na zemy, jiné sedícje na stromovjch alužech.“ 20 ) Nicméně je potřebí, aby žák zvěděl o všem, co může zvířata potkat a jakým způsobem do jejich života zasahuje člověk. Vědomosti jsou i takové: „Rezník bije krmný dobytek, tluče je obuchem anebo zařezava (zakoluje) nožem massarským, oblupuje (odjíma, ztahuje) kůžy a roztína (rozrubuje) a masso na prodaj vyklada v jatce (massárny).“ 21) Obraz každodenního života. Řezník musel vykonat mnoho (fyzicky) náročných úkonů, aby se maso dostalo na stůl. Zabít chovné zvíře dalo práci, neboť zvíře bojovalo o svůj život s jedním nepřítelem – silné proti silnému s noži, statečné proti všeschopnému 22) … Dnes je život chovných zvířat přetvořen do té míry, aby zvíře muselo o život bojovat se sebou samým, aby smrt byla vysvobozením. Komenského obraz řezníka je dnes doveden do krajnosti.

Jak patrno, život zvířat je popisován výhradně ve vztahu k člověku, kdy člověk je cílem a zvíře nástrojem. Jedná se vlastně o doslovný popis scholastické teologie: hřích není tam, kde je věc využívána pro svůj účel; nedokonalé patří dokonalému, polovičaté celému. Prohřešení je možné jen vůči Bohu, či vůči člověku, resp. bližnímu, nikoliv vůči zvířeti. Morálka se týká pouze člověka, nikdy zvířete či obecně přírody. Neetické chování vůči zvířatům je obyčejně 22 ) zdůvodňováno (je-li vůbec zdůvodňováno) se zřetelem k Tomáši Akvinskému, který viděl v přílišné brutalitě ke zvířatům pouze tu nebezpečnou možnost, že by tato krutost mohla vnitřně ovlivnit člověka natolik, až by se ke svým bližním choval stejně krutě. 23)

Jelikož je vše na zemi dědičně podřízeno člověku a s ním také sdílí osud porušenosti a slabosti, nemůže být dle katolické teologie ani řeči o tom, že by chování, zabíjení a využívání zvířat bylo nespravedlivým, nebo dokonce nemorálním aktem. Přesto i když se zvířata a vůbec celé stvoření neprovinilo žádno vinou, neboť vinou se projevil jedině člověk 24 ), ptali a ptají se spisovatelé a básníci po vině zvířat s tklivou dojímavostí, jako například Ovidius 25) .

Jsou samozřejmě lidé, kteří dokáží u sebe a pro sebe rozlišovat mezi rozumem a soucitem a kteří dovedou rozeznat několik úrovní lásky, kde vrcholná láska patří Bohu, všechna ostatní náleží bližnímu a stvoření. Mezi ně patřil bezpochyby i František z Assisi, který sice zahrnoval do své lásky všechno stvoření včetně neživých věcí, ale to mu nezabraňovalo jíst „své přátele“ slavíky a voly. O této pro mne „duchovní schizofrenii“ bude řeč ještě ke konci této úvahy.

Co však dělat tehdy, když člověk nedokáže či nechce dělit svoji lásku a soucit do několika úrovní, ale chce ji, neboť jinak nemůže, projevovat nerozdílně všemu, s čím se setkává? Je ten, komu se Komenského „prospevující škovránek“ líbí natolik a natolik ho miluje, že ho dokáže milovat pouze živého a svobodného, morálně úchylný či duchovně slabý a nemocný?

Michel de Montaigne se z takovéto slabosti vyznává ve svém eseji „O krutosti“. 26) Čteme, že Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává“ (Žl 145, 9), a na člověku požadujeme, aby byl, jako jeho obraz, nevěrně jiný? Bez soucitu, bez slitová(vá)ní? Myslím, že všichni cítíme onu pomyslnou Akvinského rovnici: milovat = chtít něčí dobro 27) → milovat zvířata = chtít jejich dobro = chtít jejich smrt na talíři, za papírově křehkou. Proto ten, kdo podle pravidel pro mravní život zaměřuje svoji vůli k dobru, zaměřuje k dobru i svá smyslová hnutí, totiž city a vášně. A jelikož je toto chování vlastně základem ctnostného života, vycházejí z této premisy kladně i ti, pro něž dobro zvířat neznamená jejich smrt pro nasycení člověka, tzn. jejich eschatologické zacílení ke smrti pro člověka. Tato „dobrá smrt“ pro zvíře nápadně připomíná Ovidiův zpěv o „údajné radosti boha“ nad jejich skonem. 28 )

Víme dobře, že příklady táhnou. Existovala doba, kdy se kupříkladu jakékoliv úvahy ohledně zrovnoprávnění „barevných“ národů, otroků nebo ohledně zrovnoprávnění (duchovním i politickém) žen považovaly za přílišně akademické, odtržené od reality, ideologicky nemožné. Uplynul čas v rozmezí několika set až desítek let a všechny výše zmíněné způsoby diskriminace se zdají dnešnímu člověku doslova a do písmene jako vystřižené z pohádek hrůzy. Také novozákonní, krajně dobové představy o otroctví jsou dnes nahlíženy se zřetelem k tehdejšímu chápání světa, přičemž se ovšem nezapomíná na ty texty, které se vůči otroctví staví zcela jednoznačně (např. List Filemonovi). Otroctví a vůbec jakákoliv nesvoboda člověka byla důrazně odmítnuta již II. Vatikánským koncilem. 29)

I soucit s „barevnými“ lidmi, s otroky a se ženami byl pokládán za stejně hysterický a naivní, jako soucit se zvířaty. Descartes úmyslně veřejně pitval, tloukl a týral psy, aby mohl jejich kňučení zas a znovu prohlašovat jen za jakýsi druhotný hlas zvnitřku, který vydávají například i tikající hodiny...30)

I kdyby se měla zvířata zabíjet v souladu s Božím plánem, domnívám se, že mnohem důležitější je ona prvotní neláska a lhostejnost, která se ke zvířatům cítí. Stále totiž vysvítá otázka, jak zabíjet zvířata pro vlastní potřebu, když je, chtě nechtě, milujeme téměř mateřskou láskou? Jak zabíjet zvířata, která jsou Bohem výslovně povolána k tomu, aby jej (navzdory všemu i člověku) velebila 31) .

Výběr zvířat, jež budeme považovat napříště za tzv. hospodářská, je světadíl od světadílu zcela nevysvětlitelný a nelogický. Zde se jí prasata, jinde jsou odmítána s naprostou zuřivostí. Tu se požívání psů považuje za skutek do nebe volající, onde se psi konzumují jako vybraná lahůdka, která dá za málo peněz dosti masa. Neexistuje dokazatelné pravidlo, proč jíst toto, a nejíst něco jiného, proč si vyvolit za hospodářská zvířata krávy, a ne kočky. Neexistují meze, neexistuje rozvaha, neexistuje zákon – modus operandi. O biologických pravidlech ve vztahu k přírodě, ale zejména o mravních pravidlech v tomtéž vztahu, o kterých hospodářství nemá viditelně ani potuchy, hovoří zcela jasně Jan Pavel II. 32) Tato pasáž ze Sollicitudo rei socialis je obyčejně považována za nově formulovanou naději ve změnu katolického stanoviska vůči stvoření a hlavně zvířatům. Eugen Drewermann je naproti tomu pesimističtějšího názoru. 33 )

Erazim Kohák shrnuje v Zelené svatozáři 34) trojí přístup, jak se eticky lze vypořádat s vegetariánstvím. 1) Jedná se o odmítnutí pocitu viny, 2) Odmítnutí zla a usilování o nevinnost, 3) Přijmutí kompromisu. Třetí varianta je v současné teologii méně rozšířená, ačkoliv je paradoxně nejlépe eticky promyšlená. Odmítnout pocit viny za zabíjení a „spotřebu“ planety nemá v sobě, jak poznamenává Erazim Kohák, žádný „morální smysl“ 35) tam, kde člověk rozeznává ve světě pouze materiální vztahy. Dramaticky revoluční a nekompromisní přístup k přírodě, který Kohák nepřekonatelně charakterizuje slovy: „Count me out! V tomhle nejedu!“ 36) , je přístupem osobně nejangažovanějším a v současnosti nejobvyklejším. Zdaleka není doménou charismatických katolických společenství, ani protestantských téhož druhu. Naopak. Rozřešování životních otázek včetně otázky vegetariánství a ochrany přírody pevně souvisí s lidským záměrem aktivní spolupráce, která člověku může přinést a také přináší mnohá omezení, s kterými on ale dobrovolně a svobodně souhlasí. Již nehledí na tento problém zvenčí, nýbrž chce být jeho součástí, přičemž zcela přirozeně očekává také jednu důležitou věc – duchovní obohacení, sílu, duchovní radost. Bojí se zklamání a dílčích porážek, ale nevyhýbá se jim.

Etický kompromis v otázce vegetariánství, který nenalezneme ani v Genesis 1, ani u Izaiáše 11, 6 – 8, ani u Jiřího Melantrycha z Awentýnu, jakož ani u Jana Ámose Komenského a Františka z Assisi, je v základu příkladem rozvinutí lutherské teologie. Kohákův opis jedné z Lutherových kardinálních tezí zní: „…smířit se s nedosažitelnou dokonalostí a prosit o odpuštění."37)

Toto smíření se s lidskou nedokonalostí odpovídá Lutherově nauce o vnitřním a vnějším člověku. Vnitřní člověk koná vše, co může, „statečně hřeší, statečněji věří“ a je pevně přesvědčen, jak píše Martin Luther, že „spravedlnost Kristova jest jeho spravedlností a že jeho hřích již není jeho, nýbrž Kristův.“38) Vnější člověk dbá na to, aby vše co dělá, včetně vlastního těla, bylo podřízeno vnitřnímu člověku, neboť, jak praví Luther, „přece však vždy ještě zůstává v tomto smrtelném životě na zemi a pokud jest živ, musí své vlastní tělo ovládati a stýkati se s lidmi.“39)

Dobré skutky jsou pouze začátkem toho, co bude v budoucnosti člověk konat. Přestože by tedy jakýkoliv člověk žil mimořádně čistě a ohleduplně, v jeho chování zůstává působit hřích. Ani nejušlechtilejší vegetarián křesťanské víry se pro své vegetariánství nestává duchovně lepším a dokonalejším člověkem a křesťanem, jako se jím nestává skrze cokoliv, co by konal „nad obvyklou míru“. Konzumace masa, nebo jeho odmítání nemá dle Luthera co dělat s lidskou nadpřirozenou vírou ani spásou. Jakékoliv zevní řády, týkající se kultovních či přímo dietetických pokynů Luther odmítá 40). Přiklání se zásadně ke „zlaté střední cestě“41 ) ve všem křesťanském konání. Cituje učení apoštola Pavla o „nepohrdání bližním“. „Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabí však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého služebníka.“ (Řím 14, 2 – 4). Požaduje, aby se všem zevním řádům „odporovalo a dělalo naschvál“.)

Maso se má jíst před těmi, kdož se od něho postí, přímo před jejich zraky. Pro dobro svého bratra se však má křesťan vzdát nejen masa, ale vůbec všeho pokrmu, který jej pohoršuje. Jedná se o oslovnou aplikaci Řím 14, 15, resp. 1. Kor 8, 13. Vzešla-li by tedy díky vegetariánství úhona víry pro každého jednotlivého křesťana, je takové vegetariánství dle Lutherské teologie nesprávné a mylné.

Tento Lutherův kompromisní stav charakteristický svým odstupem od mystického snažení po dokonalosti, známém z provenience katolické a pravoslavné, nesl a nese s sebou přeci jen i pozitivní hodnoty. Meze, Lutherem určené pro modlitbu a půst, zrodily nový přístup nejen ke zbožnosti samé, ale také ke stvoření. Askeze nebyla zcela zavržena, byly jí jen znovu vymezeny limity, které se neměly překračovat. Lutherova celostní obnova duchovního života a duchovního snažení významně přispěla k obecnému zájmu o věci veřejné, v našem případě i o otázky stvoření, životního prostředí a vegetariánství. Lutherův návrat k Písmu a jeho nové a stálé interpretaci stál nepochybně u zrodu křesťansky (biblicky) motivovaného vegetariánství. Reformovaná teologie učinila do dnešní doby v tomto ohledu největší pokroky.

1) Texty Písma vztahující se k problematice vegetariánství lze rozdělit do několika skupin. Křesťanská etika by o nich uvažovala z hlediska: A) Stvoření člověka jako vegetariána a budoucí obnovy tohoto stavu – Gn 1, 29 – 31; Iz 11, 6 – 9; Řím 8, 18 - 24. B) Z hlediska lidského zdraví – 1 Kor 6, 19; 1 Kor 3, 16 a rozvedení pátého přikázání Dekalogu; C) Z hlediska světového hladu – Iz 58, 7; Mt 25, 35; Jak 1, 27. D) Z hlediska lidského pouta k Zemi – Gn 2, 15; Gn 3, 23. E) Z hlediska péče o zemi (zvláště o zvířata) – Ex 23, 5; Deut 22, 6; Př 12, 10; Žl 145, 9; Mt 6, 26; Lk 12, 6.

2) Toto „alespoň“ budiž chápáno jako příspěvek k ekumenickému pohledu na věc. Zůstává-li někde ještě tradice v takové „úctě“, jakou k ní choval např. Jan Calvin, může nám tedy pomoci alespoň oním shromážděním historických materiálů. Srv. Jan CALVIN, Instituce učení křesťanského náboženství, Komenského evangelická fakulta bohoslovecká 1951, s. 265.: „Dobře vím, co odpovídají sami za sebe, že jejich podání (tradice) nepocházejí od nich, nýbrž od Boha; že neblábolí své vlastní výmysly, nýbrž to, co přijali od Ducha svatého, předávají prý jakoby z ruky do ruky křesťanskému lidu, jemuž byli božskou prozřetelností postaveni v čelo, aby mu vládli.“

3) Existují samozřejmě i výjimky. Např. Gotthard M. TEUTSCH, Mensch und Tier. Lexikon der Tierschutzethik, Vanderhoeck & Ruprecht 1987

4) John DEAR, S. J., americký jezuitský kněz, navazující svými knihami (ať už jako původní autor či editor) na myšlenky M. Gándhího a M. Luthera Kinga. Jeho zájem se dělí do dvou linií: 1) Ochrana lidských práv, nenásilí, mír, a 2) Úcta k životu zvířat, vegetariánství. Více lze nalézt na jeho webových stránkách: www. FatherJohnDear.org

5) Mám na mysli například Přemysla Pittera a jeho hluboké práce o přírodě a vegetariánství. Viz. Přemysl PITTER, Náš poměr k přírodě s hlediska náboženského a sociálního. Ježíš a vegetarismus. Hnutí pro křesťanský komunismus v Československu 1928.

6) Schweitzerova „etika úcty k životu“ je ryzím filosofickým a teologickým zdůvodněním toho, jaké je postavení zvířat v řádu Stvoření. Schweitzerova polemika s Descartem a oceňování Kanta je toho dobrým důkazem. Viz. Albert SCHWEITZER, Etika úcty k životu, in: Kultúra a etika, Slovenský spisovatel 1986.

7) Velice zajímavou konfrontaci Barthova pohledu na existenci a smysl života zvířat lze nalézt v myšlenkách Andrew LINZEY. Viz. Andrew LINZEY, Animal theology, University of Illinois Press 1995, s. 9 nn.

8) Převzato z Christian vegetarian association. An international ecumenical fellowship of Christians respectfully advocating plant-based nutrition.

9) Igor KIŠŠ, Ontologický status zvierat z hladiska dogmatiky, in: Etický vzťah k zvieratám jako k božiemu stvoreniu, Univerzita Komenského Evanjelická bohoslovecká fakulta Bratislava 2004, s. 5.

10) Toto „opomíjení“ reality prvotního ráje, myslím, zřetelně dokládá, jak je člověk dnešních dnů propastně vzdálen právě od dob, o kterých nám vypráví úvod Genese. Nemyslím pouze časovou vzdálenost, ale hlavně vzdálenost „původního“ čistého myšlení, odklon od empatie ke zvířatům, která přeci vždy patřila do vrcholu hierarchie protostvoření.

11) Jiří Melantrych z Awentýnu, Kniha užitečná a kratochvilná, jenž slowe: Rada wšelikých zwířat nerozumných nebo zhowadilých i ptactwa…, Komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského při Královské české společnosti nauk v Praze, 1939.

12) Jan Amos KOMENSKÝ, Orbis pictus, Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě a Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 1929

13) Podobně intimní, i když na pohled smutný příběh vypráví i George ORWELL ve své Farmě zvířat, Aurora 2004. Cit. s. 8 – 9.: „Major už byl ve stodole, natažený na vyvýšeném místě, na slámě pod lucernou visící z trámu. Bylo mu dvanáct let, a ačkoli v poslední době značně ztloustl a přerůstaly mu kly, vypadal moudře a velkodušně a stále vzbuzoval respekt. … Po koních přišla bílá koza Majka a osel Benjamin – nejstarší a nejmrzutější zvíře na statku. Málokdy mluvil, a když něco řekl, tak to byla nějaká cynická poznámka. Říkal například, že Bůh mu dal ocas, aby jím odháněl mouchy, ale raděj by se obešel bez ocasu – a bez much.“

14) Peter SINGER, Osvobození zvířat, Práh 2001

15) Albert SCHWEITZER, Etika úcty k životu, in: Kultúra a etika, Slovenský spisovatel 1986, s. 350 nn.

16) Jiří Melantrych z Awentýnu, Kniha užitečná a kratochvilná, jenž slowe: Rada wšelikých zwířat nerozumných nebo zhowadilých i ptactwa…, Komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského při Královské české společnosti nauk v Praze, 1939, s. 2.

17) Že byl tento literární, pedagogicko-etický žánr, oblíbený již před pěti sty lety, nám dokládají všechny známé varianty této knihy, počínaje „plzeňským vydáním“z roku 1528.

18) Jak bylo napsáno výše: technicistní Singerův popis utrpení zvířat je šokující a je ho také samozřejmě třeba. Všimněme si však, o jak více klesá technická (veterinární) popisnost života zvířat, která nalezneme na venkovských dvorcích. V tomto případě je zcela jedno, zda je slepic v kurníku 20 nebo 30. Ač jsou také v reálném „zajetí“, je jim ponechána taková míra svobody, která jim přes jejich domestikaci dovoluje být „autentickými“ slepicemi. A právě v tomto momentu mizí v literatuře veškerá popisnost, a naopak nastupuje zpodobení jejich „vnitřního“ života, tak jak se jeví člověku. A vztah není výlučně tvořen vnějšími věcmi, nýbrž vnitřními pouty, do kterých se „dostávají“ po právu také lidé a zvířata. Snad proto je popis života hmyzu z pera Maurice Maeterlincka zároveň úžasný i děsivý. Viz jeho knihy Život všekazů, Život mravenců, Roj.

19) Georg ORWELL, Farma zvířat, Aurora 2004, s. 10 – 11.: „V čem je, soudruzi, podstata života? Jen se podívejte. Naše životy jsou bídné, upracované, krátké. Narodíme se, dostaneme nažrat jen tolik, abychom nechcípli, ti, kteří mohou, musí pracovat až do vyčerpání, a jakmile nám dojdou síly a už nejsme užiteční, je náš život krutě ukončen. Žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Zvířecí život je bída a otroctví. Taková je pravda, soudruzi. Ale je takový řád přírody?“

20), 21) Jan Amos KOMENSKÝ, Orbis pictus, Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě a Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 1929, s. 51

22) V nynější době by snad bylo na místě říci proti „zbabělému“, neboť člověkem vytvořená anonymita smrti, do které vstupují zvířata, je, domnívám se, (zatím) účinnou bariérou proti úplnému lidskému zhrubnutí a zachování minimální hranice duševního zdraví. Podobné mechanismy lidského odlidštění a zmechanizování jsou známy z podob válek nejen posledního století.

23 ) Podobně uvažuje i Michel de MONTAIGNE, Eseje, Odeon 1966, s. 280.: „Povahy krvelačné k zvířatům jeví ke krutosti vrozený sklon. Když si v Římě navykli na divadelní předvádění zvířecích vražd, došlo se až k lidem a gladiátorům. Bojím se, že sama příroda vložila do člověka jistý pud k nelidskosti.“

24) Srv. Milan BALABÁN, Co kazilo biblickému křesťanovi vztah k přírodě, in: Křesťanská revue 59/3, 1992, s. 53.: „Tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal… Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes sténá a pracuje k porodu.“ - (Řím 8, 19 – 22).

25) Publius Ovidius Naso, Proměny, Odeon 1967, s. 339.: „Co jste však spáchaly, ovce, vy mírné, k ochraně lidí stvořené? Nosíte nektar, jenž v plné výmě se stekl, dáváte nám svou vlnu a rouch nám poskytujete měkkých a životem svým jste prospěšny více než smrtí! Čím se projevil vůl, ten živočich beze lsti, šalby, prostý neškodný, stvořený jen, by námahy snášel?“

26) Michel de MONTAIGNE, Eseje, Odeon 1966, s. 278.: „Nad jiné neřesti nenávidím krutost, a to i z vrozeného odporu i na základě úvahy,a mám ji za neřest svrchovanou; dosahuje to však takové změkčilosti, že nesnáším bez nelibosti ani pohled, jak rozřezávají kuře, a slyším s odporem, když v zubech mých psů naříká králík, ačkoliv sám lov pokládám za rozkoš pronikavou…“

27) Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 26, 4.: „Milovat, to znamená chtít něčí dobro.“

28) Publius Ovidius Naso, Proměny, Odeon 1967, s. 339.: „Avšak nedosti na tom, že páchají takový zločin: vinu za tento hřích též na bohy vznesli a věří, že prý se raduje bůh, když zabíjí dělného býka!“

29) Gaudium et Spes, čl. 27.

30) Viz. Peter SINGER, Osvobození zvířat, Práh 2001, s. 215 – 126. Erazim KOHÁK, Zelená svatozář kapitoly z ekologické etiky, Sociologické nakladatelství 2002, s. 35 – 36.

31) Viz. Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha Dan 3, 57 – 90.: „Velké a malé ryby, které plují ve vodě, velebte Pána, všichni nebeští ptáci,velebte Pána. Všechna zvířata divoká i krotká, velebte Pána, lidé, velebte Pána.“

32) Sollicitudo rei socialis, čl. 34.: „Z toho tedy znovu vyplývá, že rozvoj, jeho plánování, užívání přírodních zdrojů a způsob, jakým se z nich těží, nelze oddělovat od respektování mravních zákonů. Jeden z nich bezpochyby vymezuje užívání viditelné přírody. Vláda, kterou Stvořitel dal člověku jako Božímu obrazu (srov. Gn 1,26), není absolutní, ani se nedá mluvit o svobodě k "užívání nebo zneužívání" nebo o libovolném nakládání s věcmi tak, jak nám to nejlépe vyhovuje. Omezení uložené člověku od počátku samotným Stvořitelem a vyjádřené symbolicky zákazem "jíst ovoce ze stromu" (srov. Gn 2,16-17) dostatečně jasně ukazuje, že ve vztahu k viditelné přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i mravním zákonům, které nelze beztrestně přestupovat.

33 ) Eugen DREWERMANN, O nesmrtelnosti zvířat Naděje pro trpící stvoření, Knižná dielňa Timotej, s. 25.: „Ani skutečnost, že již dnes umírá ročně hlady více než šedesát miliónů lidí, zřejmě není důvodem ke změně názoru – alespoň v nebi budou přece všichni tito lidé vzkříšeni jako chudák Lazar, takže je pro ně pořád lepší, že existovali, než kdyby se vůbec nenarodili. – Poukazy na žalostný osud zvířat nemají za těchto předpokladů nejmenší šanci.“

34), 35), 36), 37) Erazim KOHÁK, Zelená svatozář kapitoly z ekologické etiky, Sociologické nakladatelství 2002, s. 51.

38), 39) Martin LUTHER, O svobodě křesťanské Babylonské zajetí, Jan Laichter 1935, s. 159., s. 161