Vědomí zvířat

Významný americký kosmolog a teoretický fyzik Lawrence Krauss, který nedávno navštívil českou republiku, říká žertem Danielovi Dennettovi, přednímu odborníkovi na filozofii vědomí:  „Vy pracujete na vědomí, to je těžké téma, proto jsem si vybral fyziku, protože ta je lehká”. K nejtěžším otázkám vědy patří vznik života a vědomí. Pro některé vědce není problém vědomí, vztah mysli a těla (mozku) úplně řešitelný přírodovědeckou metodou.

Fyzik Peter Russell, zabývající se vědomím říká, že v jistých filosofických kruzích existuje myšlenka, že vědomí je obsaženo ve všem.   Panpsychismus říká, že všechno prožívá, všechno má prožitek.  

Víme, že rostliny jsou citlivé na mnoho aspektů svého okolí — na délku slunečního svitu, teplotu, vlhkost, množství chemických prvků v atmosféře. Dokonce i jednobuněčné organismy reagují na fyzickou vibraci, světlo a teplo. Kdo může říci, že v sobě nemají odpovídající záblesk vědomí? Netvrdím, zamýšlí se Russell, že vnímají stejně jako my, nebo že mají myšlenky nebo pocity, jen že mají vědomí: jedná se však o mdlý odlesk prožitku. Může to být jedna miliardtina bohatosti a intenzity našeho vlastního prožitku, ale je zde. Z tohoto pohledu nemůžeme nikde narýsovat hranici mezi vědomými a nevědomými objekty. Stopy prožitku, jakkoli titěrné, lze nalézt ve virech, molekulách, a dokonce v elementárních částicích. Někteří lidé tvrdí, že to znamená, že i skály vnímají svět okolo sebe, že snad mají i myšlenky a pocity a vnitřní duševní život podobný tomu u lidských bytostí. Toto je však naprosto absurdní myšlenka, která nebyla nikdy brána vážně. Pokud je prožitek baktérie miliardtinou bohatosti a intenzity prožitku lidské bytosti, stupeň vnímání v krystalech skály může být ještě miliardkrát tlumenější. Nejednalo by se o žádnou z vlastností lidského vědomí — pouze ten nejslabší možný záblesk vnímání, uzavírá Russell. Nutno dodat, že z pohledu tradičního materialistického paradigmatu se jedná o nesmysl, protože vědomí potřebuje nějaký druh mozku nebo nervové soustavy.

Sebereflexe

Věda neumí ani přesně definovat, co je život. Definovat není snadné ani pojem vědomí, i proto, se používá k pokrytí nejrůznějších významů. O osobě která je vzhůru se říká, že je při vědomí, zatímco spící nebo v kómatu, není.  Existují různé stupně vědomí. Vedle smyslového vnímání existuje také cosi, co lze nazvat vyšším stupněm vědomí — sebeuvědoměním, tedy uvědomování si sebe sama. Pokud  lidský mozek pracuje normálně,  jedinec si uvědomuje že je Jan Novák.

Kognitivní vědci rozlišují mezi vědomím něčeho, jako je třeba pocit hladu, a reflexí tohoto vědomí, vím, že já cítím hlad. Neznamená to jenom vědět, nýbrž vědět, že vím. Vědomí sebe sama je uvažování o vlastních pocitech a myšlenkách. Kojenec si je vědom takových věcí, jako je hlad, bolest a dotek, ale reflexe těchto vjemů se v jeho životě objeví až později. Ačkoliv všichni dospělí lidé do jisté míry reflektují obsah svého vědomí, v míře reflexe se velmi liší. Spousta lidi samozřejmě jedná v mnoha situacích jako robot — mechanicky, řídí se instinktem či naprogramovaným zvykem. Bylo by tedy chybou myslet si, že lidé vždycky jednají na základě vyššího" vědomí.

Meditující mnich má pravděpodobně mnohem větší míru reflexe než hospodský rváč a pijan. Tento rozdíl ve stupni reflexe napovídá, že vědomí sebe sama se dá rovněž odstupňovat, když sestupujeme po žebříčku od lidí k různým lidoopům a ještě dále. Není žádný důvod vložit někam ostrou hranici. 

Když se tvrdí, že lidské bytosti mají vědomí, zatímco jiné bytosti nikoli, míní se tím většinou, že člověk je si vědom sám sebe, zatímco zvíře není. Experimentální výzkum  prokázal, že kromě lidí se v zrcadle pozná ještě pár dalších druhů, což odhaluje určitý stupeň sebereflexe. Je však známo, že například psi a myši využívají k rozeznání sebe sama od ostatních pach. Zvířata využívají jiné smysly než my a že zrakové vjemy nejsou pro uvědomování si vlastního já. Ve vědě se vždycky můžeme dočkat překvapení — například objevu, že se myš umí vcítit do druhé myši, nebo že velryby mají v mozku vřetenovité buňky důležité pro zpracování emocí.

Vnímání bolesti

Kdo sleduje svého psa, vidí, že má svůj vlastní duševní obraz světa, plný zvuků, barev, vůní a pocitů. Poznává lidi a místa stejně jako my. Rozeznáme, kdy se pes bojí a kdy je vzrušen. Když spí, zdá se, že má sny: jeho nohy sebou lehce škubají, jako by byl na stopě vysněného králíka. Když pejskovi stoupneme na ocas, vše ukazuje na to, že cítí bolest. Pes si nemusí být vědom všeho, čeho my. Nepřemýšlí stejně jako lidé a pravděpodobně si neuvědomuje ani sám sebe stejně, to ale neznamená, že  nemá vnitřní svět prožitků. A hlavně pes si je vědom všeho, co se stane jeho tělu - může cítit bolest.

Právě  na základě toho, že zvířata nejsou schopna sebeuvědomění, byla zvířatům upírána i schopnost prožívat plně nebo dokonce vůbec bolest. Podobně tomu bylo u malých dětí. "Dlouhou dobu panovaly (a mnohdy i přetrvávají) mýty o tom, že dítě vlastně bolest necítí, resp. mu nijak zvlášť nevadí. Dokonce ještě před několika desetiletími vycházely publikace, kde se můžeme dočíst alarmující věty. Dětští pacienti jen zřídka potřebují medikaci pro tlumení bolesti, neboť prý tolerují diskomfort velmi dobře, pociťují bolest méně než dospělý, reagují na ni méně než dospělý a zřejmě si ji ani nepamatují. V roce 1977 se objevila srovnávací studie, která upozorňovala na nedostatečnou léčbu dětské bolesti - z 25 dětí ve stáří od 4 do 8 let pouze 12 dětí dostalo analgetika, přitom se jednalo o dg. amputace, nefrektomie, defekt septa síní apod. Těchto 12 dětí dostalo během hospitalizace 24 dávek analgetik, tj. asi 2 dávky na dítě během hospitalizace, zatímco 18 dospělých pacientů (se stejnými diagnózami) dostalo během hospitalizace 372 dávek narkotik a 299 dávek jiných typů analgetik, tj. asi 37 dávek na každého dospělého během hospitalizace." (Dítě a bolest)

Když jsem na webu hledala reference na veterináře, dočetla jsem o praktikách jednoto brněnského veterináře, cituji z diskuze: "Při velmi bolestivém zákroku ( trhání celého drápku a následné vystříhávání lůžka ) kdy mi fenka bolestí málem zešílela mi řekl, že psi bolest NECÍTÍ ! Nejsou to prý lidi ! ...A s tím zákrokem jsem zapoměla napsat, že to, že psi bolest necítí mi řekl po mé prosbě jestli by ji mohl píchnout aspoň lokální anestesii. Ne, nemohl, takže to vše dělal zaživa." Takovéto názory a praktiky jsou už naštěstí výjimkou. Ale stále přetrvávají názory, že zvířatům bolest tak nevadí  a nepotřebují si tolik ohledů a tlumení pomocí léků.

I když  smyslové vjemy zvířat a způsob vnímání sebe i okolí se od našeho vnímání  liší, neznamená to, že zvířata nemají vědomí a že  necítí bolest a že netrpí. Jejich bolesti a utrpení nejsou o nic méně důležité než naše bolesti a utrpení.