Věčná Treblinka

Charles Patterson

Z předmluvy:
Vyrostl jsem a prožil většinu dospělého života, aniž bych se zabýval přemýšlením o institucionalizovaném násilí na zvířatech, na němž je založena naše společnost. Po dlouhou dobu mne nikdy nenapadlo brát tuto praxi nebo chování, které se za ní skrývá v potaz... Jakmile jsem si uvědomil, že stejné názory se skrývají i za holocaustem, začal jsem chápat souvislosti, které jsou tématem této knihy.

Ač srovnání hrůz nacistických koncentračních táborů s utrpením zvířat v novodobých velkochovech, na jatkách, v laboratořích a mnoha jiných místech jejich utrpení se může mnohým zdát nevhodné, Charles Patterson v této knize ukazuje, že krutosti páchané na bezbranných mimolidských stvořeních jsou předzvěstí zločinů vůči lidem samým a že zotročení a zabíjení zvířat je kořenem všemožného zla a násilí - otroctví, rasismu, genocid, pogromů a mnohých jiných krutostí.

S tím, jak se lidé vzdali povinnosti ochrany slabých a bezmocných tvorů, došlo záhy i ke ztrátě citlivosti k utrpení lidí samých. A tak přesvědčení, že můžeme jakýmkoliv způsobem naložit s těmi, kteří jsou „odlišní" či „méněcenní", umožnilo a z velké části i omluvilo nejenom všechny ukrutnosti páchané každodenně na zvířatech, ale i samotný holocaust. Který z těch zločinů je větší, můžeme je vůbec od sebe oddělit?

Charles Patterson, Ph.D. Dlouhodobě se zabývá studiem holocaustu. Napsal mimo jiné knihy Antisemitismus - Cesta k holocaustu a dále Z Buchenwaldu do Carnegie Hall. Žije v New Yorku.

Úvahy amerického historika Charlese Pattersona, vydané v českém překladu, jsou natolik zbavené jakýchkoli předsudků či utkvělých myšlenek, že člověk si nad nimi připadá, jako by pořád ještě žil za železnou oponou naší vlastní zaslepenosti; v kdekterém směru sice padla, ale v některém trvá.

 Pattersonova kniha se jmenuje Věčná Treblinka a nese podtitul Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. A já musím myslet na vleklý spor kolem švýcarské knihy o laboratorních pokusech (společné dílo publicistky Milly Schär-Manzoli a člena kontrolní komise pro pokusy na zvířatech Maxe Kellera, který na vlastní odpovědnost vynesl na světlo boží tajné protokoly o zločinech spáchaných na miliardách pokusných čtvernožců), vydané před časem v češtině pod názvem Holocaust. Nebylo v tom ze strany nakladatele ani překladatele nic objevného, vždyť tyto komentované dokumenty byly už předtím vydány pod týmž názvem v němčině a angličtině, ve verzi italské pak jako Olocausto a ve francouzštině Holocauste.

Povyk se ovšem zvedl u nás v Čechách. Holocaust zvířat! Jak jen si někdo mohl něco takového dovolit! Pojem je příliš úzce svázán s utrpením židovského národa, než aby ho bylo možné byť výhradně ve smyslu symbolickém použít ve vztahu k dalším, a to dokonce mimolidským bytostem. (Mimolidský zní mimochodem kdekomu u nás doposud fantasticky, bezmála jako mimozemšťan.)

Je třeba zdůraznit, že námitky nepřicházely ze strany židovské; kdo poznal bolest, bývá nakloněn soucítit s ostatními, neosobovat si právo na trpitelskou výjimečnost. Jakoby za židy však protestovali jiní, někteří upřímně, druzí očividně proto, aby manifestovali svou morální převahu nad těmi, kdo nečiní zásadní rozdíl mezi lidmi a zvířaty.

Do druhé skupiny se zase jednou jako jeden muž zapojili zastánci vivisekce - a takto spor vyhrotili: Kdokoli zapochybuje, že byla opravdu "veškerá zem dána Hospodinem synům lidským", měl by si prý položit otázku, zda sám patří do lidské společnosti, nebo do zoologické zahrady.

Proč ne rovnou do džungle? Zoologická zahrada, kam by mnohé z nás takto vykázali, je přece pouhou lidsky zkreslenou, zamřížovanou náhražkou přírodních poměrů. A vykázali by tam vlastně všechny, kdo kdy k problému pokusů zaujímali nesouhlasný postoj: "vědce", "umělce", "filosofy" (pro jistotu je ve všech svých polemikách nakladli do uvozovek). Co na tom, že mezi tuto duchovní spodinu patřili v průběhu času i Ghándí, Schopenhauer, Leonardo da Vinci, Albert Schweitzer, Bernard Shaw!

Po přečtení knihy Věčná Treblinka nelze v tomto výčtu pominout nečekaně zde citovaného, jinak dobře nám známého Milana Kunderu: "Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená hluboko, že uniká našemu zraku), záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní." Ale hlavně ještě navíc jmenujme význačného židovského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera, kterému je Věčná Treblinka věnována a který mimo jiné napsal: "Sami sebe jsme přesvědčili, že člověk, nejhorší hříšník ze všech živočišných druhů, je vrcholem stvoření. Všichni ostatní tvorové byli stvořeni jen proto, aby mu poskytovali potravu a kožešiny, aby jím byli mučeni a zabíjeni. Ve vztahu k nim jsou všichni lidé nacisty; pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou."

Je pozoruhodné, s jakou samozřejmostí a důvěryhodností (podpořenou i rozsáhlým poznámkovým aparátem) dotváří a rozvádí autor Věčné Treblinky Charles Patterson odvážný Singerův příměr, a o nic míň není pozoruhodné, kolik pro něj našel podpory právě mezi těmi, kdo přežili nacistické "konečné řešení" (i když z jejich někdejšího postoje ke knize Holocaust se to vlastně už dalo vytušit).

Jako historik se Patterson původně zabýval studiem holocaustu, vydal o něm obsáhlou publikaci (Antisemitismus: Cesta k holocaustu a dále). Podle jeho vlastních slov mu toto téma samo spontánně vytvořilo paralelu mezi trýzněním lidí, v nichž "nadlidé" viděli "podlidi", a trýzněním zvířat. Ví, co by někteří zastánci výhradně lidských práv mohli namítat: Že vůči jiným tvorům není třeba mít morální ohledy. Ale přesně totéž přece tvrdili nacisté o Židech. A před nimi kolonizátoři Ameriky či Afriky o domorodých obyvatelích. Patterson v té souvislosti cituje i židovského filozofa Theodora Adorna, nacisty přinuceného odejít z Německa do exilu: "Osvětim začíná všude tam, kde se někdo podívá na jatka a pomyslí si: vždyť to jsou jenom zvířata." Nejdřív si lidé beztrestně vyzkoušejí všemožné kruté praktiky na zvířatech a pak se osmělí zacházet s jinými lidmi "jako se zvířaty".

Holocaust vznikl ze systému hodnot, který oslavuje moc, nadvládu a násilí, zneužití až vyhlazení bezmocných, ničení, vykořisťování. Opřel se o domýšlivost, umožňující člověku zacházet s jinými živočišnými druhy, jak ho napadne, a vymýšlet nejextrémnější rasistické teorie, protože kdo má moc, má také všechna práva.

"Odmyslete si nordické Germány a nezbude nic než skotačení opic," pravil Hitler v jednom proslovu v Mnichově roku 1927. "Árijská rasa je očividně nositelem veškeré kultury, skutečným zástupcem veškeré lidskosti."

Lidskosti se dovolávali i ti zmínění už odpůrci knihy Holocaust, propagátoři pokusů na zvířatech; jako velicí humanisté, pletoucí si ovšem humanismus s antropocentrismem či populismem, dodneška s pokryteckou nevinností přestírají, že jejich nejvyšší metou je služba lidstvu. Jako by řeč šla pořád jen o pokusech nezbytných pro lidské blaho a zdraví. Zamlčují, že většina pokusů slouží výhradně naší marnivosti a pohodlí (v kosmetice) nebo přímo k výrobě nástrojů ničení a smrti (ve zbrojním průmyslu), zamlčují zpupnost a svévoli, s níž se ve vědeckých ústavech "tvoří" takzvané chiméry, například pes s prasečí hlavou či myš s křídly. Připouštějí sice, že zvířata při pokusech trpí, ale neřeknou nikdy naplno, že "bývají otrávena, rozmačkána, oslepena, ožehnuta, opařena, podchlazena, uměle nakažena, infikována zhoubnými nádory, ozářena, zbavena mozku, po měsíce upoutána v přístrojích nebo podrobena elektrickým šokům, nucena bez přestání vdechovat cigaretový kouř, polykat alkohol, chemikálie, drogy, ponechána o žízni a hladu, vysokou rychlostí metána proti betonovým zdem; stříkají se jim chemikálie do očí, rozděluje se jim mícha, jsou operována při plném vědomí, vyřezávají se jim hlasivky či svazují čumáky, aby už nemohla ani křičet". Citát je z publikace německo-švýcarského hnutí Lékaři proti pokusům, čítajícího už několik set tisíc vyznavačů myšlenky, že jsou věci, jakých se člověk hodný toho jména dopouštět nemůže, i kdyby mu vskutku šlo o život (jako že většinou jde jen o prosperitu laboratoří a o kariéry bohorovných výzkumníků).

Hitlerova slova však kromě zdůrazněné lidskosti přivádějí do světla Pattersonovy pozornosti ještě něco jiného. Nadávku opice. Nazvou-li se lidé zvířecím jménem, je to totiž odvěků zlověstná předzvěst, co bude následovat. Jakmile je někdo vyčleněn z lidského druhu, jsou ostatní oprávněni naložit s ním bez výčitek svědomí. Bezohledné zacházení s národy Afriky, Asie a Ameriky bylo jakoby posvěceno tím, že si Evropané nazvali jejich příslušníky divokými zvířaty. Ty zotročitelné chápali jako hospodářská zvířata, nezotročitelné jako nebezpečné dravce, a podle tohoto dvojího měřítka s nimi nakládali. Indiáni byli kromě toho zváni i špinavými prasaty, vlky, psy, hady, gorilami nebo paviány. Židé pak později před genocidou a během ní škodlivým hmyzem, který je třeba vyhubit. Koneckonců i vyhlazovací tábory byly uzpůsobeny tak, aby se v nich s lidmi mohlo zacházet jako se zvířaty. Osvětimské plynové komory byly podle očitých svědků "v podstatě továrenská zařízení na zpracování masa", některé postupy v nich byly záměrně plánovány tak, aby připomínaly porážku zvířat. Lidé tam byli přiváženi v dobytčích vagonech, při čekání ponecháváni v ohradách pro dobytek. Těm, kdo věděli něco o jatkách, tu bylo mnoho věcí "důvěrně známých". Slova jako rampa a selekce. Technický jazyk odosobňoval oběť i pachatele, používalo se termínů jako zvláštní zpracování, dodávka zboží či zásilka.

Lze se zvlášť divit tomu, že z lidí, kteří tudy prošli, se rekrutovalo mnoho ochránců zvířat? To není paradox, ale nevyhnutelnost. Patterson uvádí řadu konkrétních příkladů: Zakladatele Muzea holocaustu ve Washingtonu, který prohlašuje, že poučením z holocaustu by měla být snaha zabránit i trýznění mimolidských bytostí. Ženu, která ztratila v Osvětimi celou rodinu a dnes všechny příznivce němé tváře seznamuje s učením talmudu: "Ten, kdo zachránil něčí život, zachránil celý svět." Muže, na kterém jakožto na jednom z dvojčat prováděl zrůdné pokusy Mengele a který dnes vidí stejnou zrůdnost v pokusech na zvířatech. 

Kolik jsme si od zastánců těchto pokusů už vyslechli zavilých argumentů! Že ten, kdo je odmítá, by dělal snad jako doktor Mengele pokusy na lidech. Že snad vyznává Hitlera, který "miloval psy a byl vegetarián". Nebo Himmlera, který "enormně pečoval o kuřata". Že ochránci zvířat si berou zkrátka příklad z nacistů, majících radši zvířata než lidi.

Jenomže podle očitých svědků bylo ve Vůdcově Říši všechno jinak: Mengele nedělal pokusy na lidech, ale na nižší rase. Hitler byl pouze příležitostným vegetariánem, a to z chorobných obav o vlastní zdraví. Jeho vztah ke psům byl založen na tom, že je ovládal, aby plnili jeho rozkazy. Himmler byl posedlý eugenikou a selektivností, jeho chov a zabíjení kuřat se nakonec změnil v chov a zabíjení lidí. Mezi osvětimským personálem působilo mnoho řezníků, dobytčí vagóny sem přivážely i dobytek v nepřeneseném smyslu, aby vedení tábora bylo sdostatek zásobeno čerstvým masem, a zkušenosti se zabíjením zvířat tu patřily k výcviku.

Původní význam slova holocaust není vyhlazování, ale zápalná oběť, takže nejdřív se týkal obětovávání zvířat ve starých chrámech. Otřesné novodobé události mu dodaly širší platnost. A jeho lidské oběti získaly svým vlastním utrpením zvláštní schopnost cítit i utrpení, které tomu jejich předcházelo a trvá až dodneška, "rentgenově vidět" i bolest, kterou nemají přímo před očima. Díky nadhledu kladou znepokojivou otázku: Jak je možné, že lidstvo jako celek prošlo takovou zkušeností bez osvícení, bez touhy, aby základním kamenem budoucnosti se stala úcta ke všem živým tvorům?

Poselstvím Věčné Treblinky budiž tedy to, co, jak Patterson uvádí, bylo řečeno - jménem všech obětí bez rozdílu - na demonstraci před mamutí farmaceutickou firmou ve Frankfurtu: "Dámy a pánové! Všichni víte, co je to lež o Osvětimi. Je to tvrzení, že koncentrační tábory nikdy neexistovaly. Možná ale nevíte, že koncentrační tábory existují i dnes! Právě stojíme před jedním z nich, koncentračním táborem pro zvířata. Tvrzení, že koncentrační tábory byly po druhé světové válce uzavřeny, je druhou lží o Osvětimi!"

Jana Štroblová