Dávno před vznikem Československa existovali jedinci, kteří se z onoho hlavního proudu „současného" umění bud vyčlenili sami, anebo „byli vyčleněni". Příklad Josefa Váchala, Jakuba Demla, Ladislava Klímy, Josefa Floriana, Bohuslava Reynka, Aléna Diviše a mnohých dalších je v tomto ohledu dosti poučný. Vzdali se společnosti, která jim připadala duchovně prázdná, distancovali se od systému politických stran a také od politického režimu, který právě vládl. Případ dřevorytce, malíře a spisovatele Josefa Váchala je v mnohém ještě výjimečnější. 

Obraz podivína, jenž více než lidi a Boha miluje psy, byl součástí legendy, kterou spoluvytvářel, ale zároveň i skutečností, neboť představám věřil víc než realitě. Pravdou je, že psy miloval Váchal již od dětství, když jako nemanželské dítě vyrůstal v péči babičky a dědečka v Písku, v patricijské rodině Tonnerů, v domě, kde pánům­-lovcům byla neustále k dispozici celá smečka psů. Také později měli psi v životě a díle umělce privilegované postavení. Pro každé období dřevorytcova života a díla je charakteristický nejen výtvarný styl, který vyznával, ale také pes, strážný duch ateliéru a záruka pohody a štěstí.

Pes, který soucítí s pánem a dokonce rozumí tomu, co říká, byl odjakživa ideálním společníkem lidí osamělých a nešťastných, tuto skutečnost známe nejen z literatury, ale také z historie umění výtvarného. Pes tu nebyl jen přátelský tvor a hlídač, představoval navíc jakousi záruku vyšší senzibility. V dějinách umění existují spíše anekdotické případy, kdy malíři dali na radu psa a ihned po použití některé barvy sledovali reakce svého čtvernohého miláčka - pak bylo rozhodující, zda radostně vrtěl ocáskem, anebo žalostně vyl. Tedy pes jako první výtvarný kritik!

V PASEKOVĚ DOMÁCNOSTI

Historie Váchalova nejoblíbenějšího psa Tarzana (1923-1932) začíná v dubnu 1924. Umělec tehdy právě pracuje na knize Krvavý román, tedy na díle, kterým se stane známým a později i slavným. Žije s malířkou Annou Mackovou a kromě grafiky a malířství je jejich společnou láskou fenka Špuk, v té době již na smrt nemocná. V deníkovém zápise z 9. dubna 1924 zaznamenává Váchal její skon: Přijda k Hance: Špučice měla 2 hodinový záchvat, jsem přítomen stále, dáme jí ještě 3 lžyčky čaje s medem. V 1/2 9 divné dušené mručení bolestné, utírám jí sliny, pokakala se, otvírá ústa příšerně: agonie! Třikráte vydechla - ve 3/4 na 9 zemřela! Má předrahá, moudrá, dobrá sestřička!

Váchal odchod každého psa oplakává a hledá náhradu. V deníkovém zápise z 13. května 1924 se dovídáme, že prá­vě toho dne: Od Luňáka leonberga Tarzána pět čtvrtí roku starého koupil za 800 Kč. Pes pochází z Mekleburska Zvěřínska byl v Lobči u Plzně v psinci, koupen řídícím z Vrátna u Mšena, týden byl u Luňáků. Šel pěkně se mnou. Na psy je čert. Přetrhl 2 x řetěz. Tarzanův vstup do umělcovy domácnosti byl tedy impozantní. Pes i jeho, pán k sobě ihned přilnuli.

Váchal, který dokončuje Krvavý román, okamžitě reaguje autobiograficky a do díla zařadí několik kapitol ze své domácnosti. Zde je ještě třeba připomenout, že je-li volba plemene psa záležitostí stylu a existuje-li souvislost mezi zvoleným jedincem a inspirací, potom je zřejmé, že Tarzan nebyl psem ideálním. Historikové umění u Váchala cení především tvorbu předválečnou, tedy dílo, které umělec vytvořil v ateliéru obklopen nejrůznějšírni těmi Voříšky a Špuky, vesměs příslušníky rasy neurozené, lidově řečeno podvraťáky!

Tarzan se tedy ve Váchalově díle poprvé objevuje ve scéně, kde dřevorytec Paseka (což je Váchal) je při práci vyrušen klepáním na dveře: On však si mnoho toho klepání nevšímal a klidně sázel dále. Domníval se, že to klepání bud' způsobují duchové nebo blechy u dvéří si vyklepávající pes Tarzán,na kteréžto oba klepoty byl starý Paseka dávno zvyklý. Na tomto místě musíme méně informovanému čtenáři vysvětlit, že příběh s Tarzanem není čirou fantazií, ale z velké části skutečností. Váchal již jako učeň navštěvoval spiritistické seance, poté se zúčastňoval přednášek pořádaných Theosofickou společností. Později získal mírný odstup od těchto - tehdy velice módních - duchovních proudů a hnutí, ale stále bedlivě sledoval znamení, vnímal šumy, klepoty a všechny další záhadné zvuky, které jitřily jeho velmi citlivou mysl.

Příběh Krvavého románu ale pokračuje a Tarzan v něm hraje důležitou roli. Autor románu píše, že právě v době, kdy jej psal, si dřevorytce s pověstí satanika začaly nápadně všímat „oficielní kruhy", a protože z té nevídané pozornosti začal trpět stihomamem, koupil si obrovského psa: Toho psa pouze šatí, protože uživit by ho nedovedl. Ten pes se na každého strašlivě sápe a je velice nebezpečný, protože pouští chlupy. Právě ho vidíme, an se po tom zazvonění zuřivě sápe na dvéře. Bůh buď milostiv tomu sluhovi z ministerstva, nesoucímu podporu na další práce grafické.

Prvky humoru a ironie ve Váchalově díle všudypřítomné jsou v Krvavém románu dovedeny do dokonalosti, ale vedle fantazie je tam i realita, neboť dílo je časové. Váchal v jednom pozdějších dopisů-románů adresovaném básníku Juliu Skarlantovi, dávnému příteli z let, kdy jako malíř a grafik začínal, o Tarzanovi napsal: Pes ten přinesl nám úspěchy, v kumštu i finanční, takže zavítavší k nám as v r. 1926, přesně to nevím, notář Ludwig mohl nabídnouti mi koupi menšího, se zahradou, paláce malostranského, za 56 tisíc hotově a dvou tisíc splátky ročně...

Tvorba Josefa Váchala v době, kdy psal Krvavý román, opravdu stála ve svém zenitu a Tarzan jako by byl živým maskotem tohoto šťastného období, které ovšem smrtí psa prakticky skončilo. Faktem je, že za Tarzanova života Váchal dokončil tak významné práce, jako jsou Šumava umírající a romantická, a také většinu dřevorytů pro neméně monumentální Receptář barevného dřevorytu. Podporu z ministerstva školství a osvěty skutečně dostal díky známému - básníku S. K. Neumannovi, který tehdy na ministerstvu zastával důležitou funkci. Bylo to ovšem jednou jedinkrát za celý dlouhý život Josefa Váchala.

V umělcově díle není nic náhodného, nic úplně vyfantazírovaného a Krvavý román především je součástí Váchalovy autobiografie slovem i obrazem. Je sice dílem umělcova nejšťastnějšího (protože nejplodnějšího) období, ale předcházelo mu období nejtragičtější, poznamenané 24. prosince 1922 smrti ženy Marie. Váchal tehdy prožíval lásku k malířce Anně Mackové, bouřlivý, emotivní vztah doprovázený pocity viny, které ovšem přetrvávaly a autor Krvavého románu je zastíral ironickým, mírně cynickým humorem: Tato dáma byla společnice Pasekova nakladatelství, jménem Anna Kocourková. Byla to dívka namnoze ucházející, sympatická svým zjevem a výbornou kuchyní. Padouch Paseka se jí hlavně proto přidržoval, že znamenitě jemu i Tarzánavi vařila, takže ten pes si nikdy nestěžoval.

Idyly v umělcově životě nikdy netrvaly příliš dlouho. Váchalova povaha idyly ani nepřipouštěla. Dne 6. června 1926 si dřevorytec do svého pravidelně vedeného deníku zapisuje: Tarzan nechtěl domů, popudil mne k hněvu (snil jsem výsměšně o vlasti, Mik. Alešovi a lidech), a nadal jsem mu katolíků. Doma pak zuřivá scéna: prokletí Krista, vzývání Peněz- A pak hned řezal exlibris spolku pro ochranu zvířat. Duše se zmítá paradoxy: za hodinu na to, přátelsky vrtí ohonem pes, kdo dívá se, dobrý, očima jeho?

 Váchal na svět pohlíží teozoficky, zamýšlí dokonce napsat knihu „Česká theosofie" a právě cesty na Šumavu, které vykoná v červenci a v září 1926 s Mackovou, k tomu dodají základní impulz. (Dílo ale později nazve Šumava umírající a romantická.) Tarzan doprovází Váchala a Mackovou na většině cest, které společně uskuteční. V červenci 1929 putuji společně po Slovensku - 26. července 1930 píše Váchal „slovensky" do Prahy svým přátelům Janu Jiřímu a Evě Tomanovým. Čitame teraz enom katolické tlačenie, po ktorom i toto piesmo kvitne. Hanka pozerá a vravia mi, prečo mojmu srdcu dobro kúkoľ vytrhávať:  beztak ti chlapi najbezbožnější len sa rehúňajú, dokládá. Lenže pobudnem neskor dlúhý čas tu v Bullech, verbujeme aprovizaciu (i Tarzan ide pak s bagaží 2 kg na plecúch s námi)...

Když Jan Jiří Toman (bývalý tajemník prezidenta Beneše) v roce 1956 zemřel, napsal Váchal v dopise svému příteli Šťastnému:  Tak ten můj Tarzan dal  se tam dal vzít zas Janem za packy a tančit za prozpěvování: Milé dítky, učte se, at' umíte abéce, jak při sobotních, po dlouhá léta našich návštěvách u něho Jan činíval.

Z cesty vznikl ilustrovaný rukopis kniha Cesta Slovenskem, kterou Váchal pokládal za nejkrásnější, jakou namaloval a napsal. Jedna kapitola má název Tarzánovy zápisky z Bull, je to humorné líčení cesty viděné hledem psa: Z Kozího hřbetu omylem místo stezkou splazem na dříví jsme putovali, vlastně více po zadní části těla sjížděli, choval jsem se vzorně a trpělivě počkal vždy na panáčka ze země se zvedajícího. Tarzanovi nebyly cizí ani úvahy metafyzické: Severovýchodně nad Ďumbierem vyvstalo pak slunce jasné a zářivé, zrodil se den krásný a růžový, lákající věřiti ... ve věčný život uprostřed nikdy nehynoucích krás se všemi, které jsme kdy milovali. Váchal promlouvá ústy svého milovaného Tarzana, jako by společně dleli v představách, které slučují katolickou víru v příští nebe i přesvědčení o příští reinkarnaci a životě v jiném těle.