Podmíněná etická slepota

 

Lidé provádějící bolestivé pokusy nejsou nutně sadisté nebo lidé psychopatických povah, většinou jsou to zcela normální lidé, vlídní  k dětem a třeba i zvířecím miláčkům. Co způsobuje, že to mohou dělat?

Je to "vědecký postoj", kterému např. lékařské fakulty po celém světě vědomě učí svoje studenty. Lékař prý musí mít schopnost vypnout soucit a veškerý jemnocit, když slouží dobré věci, protože  účel světí prostředky. Vychovávat vědce, lékaře, ošetřovatele k soucitu je těžší a je to citově daleko náročnější.

Málokdo si všimne, že jediný rozdíl mezi výzkumy dr.Mengeleho a pokusy na zvířatech, které přijímáme bez povšimnutí, bylo, že dr.Mengele vedl čáru mezi zakázanými a povolenými pokusnými živočichy mezi "árijci" a "neárijci", kdežto my ji vedeme mezi lidmi a šimpanzi.Pro nacisty stáli Židé a jiné podřadné národy mimo lidské bytosti, byli mimo morální zákony a soucit se jich netýkal.Tak pro mnoho lidí stojí zvířata pod čarou soucitu.
Ovšem v případě německých lékařů za války pokusná zvířata byli lidé. V ovzduší Třetí říše to mohlo vyhlížet jinak. Nebyli to přece lidé, ale jen židé. Analogie je tu naprosto přesná. Dnes říkáme, že to přece nejsou lidé, jen zvířata.

 Sociolog Fred Katz říká:
“Většina z nás by raději věřila, že muž jako Höss lhal, když tvrdil, že je citlivý k lidskému utrpení. Předpokládali bychom, že Höss patřil mezi nejnecitelnější, nejzvířečtější a nejhorší členy lidského druhu...“

Höss dobrovolně a nápaditě organizoval masové vraždění jako velitel vyhlazovacího tábora. Miloval svých pět dětí, manželku i přírodu. Měl domov i hezkou zahradu nedaleko tábora. Ze své ložnice viděl komíny krematoria. Byl to domov, kde si s ním děti hrály, kde jim pomáhal s domácími úkoly. I Mengele byl milující rodič a manžel.

Podařilo se jim obojí mentálně oddělit, žili v jedné realitě, která byla bestiální a v druhé, která byla starostlivá a lidská.

Za nacistického režimu se na dvě stě lékařů včetně několika významných osobností světové medicíny zúčastnilo pokusů na lidech a tisíce lékařů o těchto pokusech vědělo. Záznamy nám ukazují jak tito lékaři s poklidem poslouchají zprávy o tom, jak strašná zranění byla způsobena "méněcenným rasám", a následně besedovali o jejich lékařském přínosu, aniž by kdokoliv sebemírněji protestoval. Tito vědci byli také učeni k nesentimentálnosti a jakýkoli soucit s "pokusným materiálem" jim byl cizí. 

Jak se vůbec mohou takové věci stát? Jak to, že lidé, kteří nejsou sadisty, tráví své dny tím, že u opic vyvolávají celoživotní deprese, psy zabíjejí horkem nebo u koček vytvářejí závislost na droze? Jak si potom mohou jen tak sundat své bílé pláště, umýt si ruce a jít domů na večeři? Jak mohou daňoví poplatníci dovolit, aby se jejich peníze utrácely za takové pokusy? Jak to, že lidé protestují proti bezpráví, diskriminaci a útlaku všech druhů bez ohledu na to, jak daleko se odehrávají, zatímco ignorují krutost, která se prováděla -­a stále se provádí – v jejich vlastních zemích? 

Odpověd' na tyto otázky leží v samozřejmém přijímání druhové nadřazenosti. Tolerujeme krutost páchanou na příslušnících jiného druhu, která by nás ovšem rozzuřila, kdyby se prováděla na nás samých. Druhová nadřazenost dovoluje vědcům, aby se na zvířata, která používají při pokusech, dívali jenom jako na vybavení, laboratorní pomůcky spíše než jako na živé bytosti schopné cítit utrpení. V žádostech o granty u vládních grantových agentur se zvířata skutečně uvádějí pod položkou „potřeby", spolu se zkumavkami nebo nahrávacím zařízením.

Spolu s obecným přístupem druhové nadřazenosti, který sdílí vědci s ostatními občany, působí ještě zvláštní faktory, které rovněž pomáhají uskutečňovat pokusy. Především jde o obrovskou úctu, kterou lidé stále chovají vůči vědcům. Ačkoliv jsme si v důsledku pokroku ve vývoji nukleárních zbraní a v postupu znečištění životního prostředí uvědomili, že věda a technologie nemusejí být tak prospěšné, jak se na první pohled zdají, většina lidí má posvátnou hrůzu z člověka v bílém plášti a s doktorským titulem. Ve známé sérii pokusů předvedl harvardský psycholog Stanley Milgram, že obyčejní lidé poslechnou příkazy vědce v bílém plášti a dávají „elektrické šoky" ( které nejsou ovšem skutečné ) lidem jako trest, když správně neodpoví na otázku, a to i poté, kdy trestaný člověk křičí a předstírá, že má velké bolesti.  

Jestliže se toto může stát, když účastníci  věří, že způsobují bolest lidem, o kolik snazší musí být pro studenty zapomenout na výčitky svědomí, když jim profesor přikáže, aby prováděli pokusy na zvířatech. Je to „indoktrinace" studentů, je postupný proces, který začíná pitvou žáby při hodině biologie na základní škole. Když se budoucí lékaři, psychologové nebo veterináři dostanou na univerzitu a zjistí, že proto, aby dokončili studium, ke kterému se rozhodli, musí experimentovat s živými zvířaty, je pro ně těžké to odmítnout, zejména pokud vědí, že tyto pokusy jsou běžnou praxí. Studenti, kteří odmítnou pokusy provádět, nemají možnost dané předměty dokončit a často musí předčasně svá studia ukončit. 

Hodně odhaluje svědectví Rogera Ulricha, bývalého experimentátora, který unikl před tradiční výukou a nyní přiznává, že způsoboval „léta mučení" zvířatům, od krys po opice. V roce 1977 se v časopise Monitor, který vydává Americká psychologická asociace, objevilo, že experimenty zabývající se agresivitou, které prováděl Ulrich, byly označeny podvýborem kongresu za nehumánní výzkum. K překvapení antivivisekcionistů, kteří ho kritizovali, a bezpochyby i editora Monitoru, Ulrich odepsal, že ho kritika „povzbudila", a dodal:

Svůj výzkum jsem původně zahájil z touhy pochopit a pomoci vyřešit problém lidské agresivity, ale později jsem zjistil, že výsledky mé práce další výzkum neospravedlňují. Místo toho jsem začal přemýšlet, jestli snad nejsou finanční odměna, profesionální prestiž, příležitost cestovat a tak dále rozhodujícími faktory a jestli nejsme my, příslušníci vědecké komunity (za podpory byrokratického a legislativního systému), sami součástí tohoto problému. 

  Don Barnes, který prošel podobnou změnou myšlení ohledně své práce, kdy ozařoval vycvičené opice pro Americké letectví, nazval proces popisovaný Ulrichem „podmíněnou etickou slepotou". Jinými slovy, stejně jako Ize krysu naučit, aby zmáčkla knoflík, jestliže chce dostat potravu, lze naučit člověka, kterému je odměnou profesionální prestiž, aby ignoroval etické otázky, jež při experimentech na zvířatech vyvstanou. Jak říká Barnes:

Byl jsem klasickým případem toho, co jsem nazval „podmíněnou etickou slepotou". Celý svůj život jsem byl odměňován za to, že jsem zneužíval zvířata jako zdroj ke zdokonalení nebo pobavení lidí... Za mých šestnáct let v laboratoři se o morálních a etických otázkách používání laboratorních zvířat nehovořilo, ať při formálních či neformálních schůzkách, než jsem na tento problém přišel během posledních dnů svého působení jako vivisektor. 

Nejsou to jen samotní experimentátoři, kdo trpí podmíněnou etickou slepotou. Výzkumné instituce někdy odpovídají kritikům tím, že zaměstnávají veterináře, kteří se o zvířata starají. Taková prohlášení mají sloužit k uklidnění, a to díky všeobecné představě, že veterináři jsou lidé, kteří se o zvířata starají a nikdy by je nenechali zbytečně trpět. Bohužel tomu tak není. Bezpochyby se mnoho veterinářů rozhodlo studovat, protože se o zvířata starat chtěli, ale pro takové lidi je nesmírně těžké projít studiem veterinárního lékařství, aniž by se jejich citlivost k utrpení zvířat neotupila. Ti, kteří se starají nejvíc, patrně studia nedokáží dokončit. Jeden bývalý student veterinární medicíny napsal jedné organizaci usilující o práva zvířat: 

Můj celoživotní sen a ambice stát se zvěrolékařem se rozplynul po několika traumatizujících zkušenostech se standardními experimentálními postupy prováděnými nezaujatě mi instruktory při přípravném kurzu na naší státní univerzitě. Bylo pro ně naprosto přijatelné použít a následně usmrtit všechna zvířata, na kterých pokusy prováděli, což jsem považoval za neslučitelné se svým morálním cítěním. Po četných rozepřích s těmito vivisekcionisty jsem musel učinit pro mě osobně velice bolestné rozhodnutí a zvolit se jiné povolání. 

Jakmile se experimentování na zvířatech stane v některém oboru uznávaným způsobem výzkumu, začne se sám posilovat a je velice těžké se ho zbavit. K pokusům na zvířatech nepatří pouze publikování a reklama, ale také ceny a granty, které je financují. Návrh na nový experiment se zvířaty vedení výzkumu podpoří, pokud v minulosti schválilo i jiné pokusy. Nové metody, které nevyužívají zvířata, budou méně známé a pravděpodobně nebudou tolik podporovány. 

To všechno jsou důvody, proč není pro lidi mimo univerzity vždycky jednoduché porozumět zdůvodnění výzkumu, který se provádí pod univerzitním patronátem. Původně možná učenci a výzkumníci začali řešit nejdůležitější problémy a nenechali se ovlivňovat jinými ohledy. Není pochyb, že někteří jsou tímto zájmem motivováni doposud. Ovšem až příliš často zabředne akademický výzkum do malicherných a nedůležitých detailů, protože velké otázky se již studovaly a buď byly vyřešeny, nebo se prokázalo, že jsou příliš obtížné. Proto se vědci odvracejí od „zoraných" polí výzkumu k novým oblastem, ve kterých bude jakékoliv zjištění nové, i když možná vzdálené od základního problému. Jak jsme viděli, pro výzkumníky není neobvyklé připustit, že podobné pokusy se už mnohokrát prováděly, ale bez této či tamté malé obměny; a nejčastějším závěrem vědecké publikace je prohlášení, že „je nutný další výzkum". 

Když čteme zprávy o pokusech, které způsobují bolest a zřejmě ani nebyly navrženy tak, aby přinesly opravdu důležité výsledky, nejprve si myslíme, že se při nich musí odehrávat něco víc, než čemu my sami rozumíme - že vědci mají určitě lepší důvody než ty, o kterých vypovídají jejich zprávy. Když tyto experimenty popisuji lidem nebo je přímo cituji ze zpráv, které publikovali sami vědci, nejčastější reakcí jsou rozpaky a skepticismus. Pokud se ovšem problémem zabýváme podrobněji, velmi často zjistíme, že co se zdá triviální na povrchu, ve skutečnosti také triviální je. Vědci to také někdy neoficiálně přiznávají. H. F. Harlow byl dvanáct let redaktorem Journal of Comparative and Physiological Psychology (Časopis komparativní a fyziologické psychologie), časopisu, ve kterém vyšlo více zpráv o bolestivých pokusech na zvířatech než v jakémkoliv jiném. Harlow napůl pobaveně uvedl, že na konci tohoto období měl přečteno 2 500 rukopisů k vydání, a napsal, že „většina pokusů nestála za provedení a získané údaje nemá cenu publikovat".

To by nás ale nemělo překvapit. Vědci, dokonce i psychologové, lékaři a biologové, jsou lidé, a jako takoví se nechají ovlivnit stejně jako kdokoliv jiný. Jsou rádi, když v kariéře postupují, jsou povyšováni, když se čte jejich práce, a ostatní kolegové o ní diskutují. Publikování prací ve vhodných časopisech je důležitým prvkem při profesním postupu a zvyšování prestiže. To se odehrává v každém oboru, ve filozofii nebo v historii, stejně jako v psychologii nebo v medicíně, což je plně pochopitelné a nemá cenu to kritizovat. Filozofové a historici, kteří publikují, aby si vylepšili vyhlídky na postup, nezpůsobují žádnou škodu, snad jen plýtvají papírem a obtěžují své kolegy; ovšem ti, jejichž práce zahrnuje pokusy se zvířaty, mohou způsobovat těžké bolesti a dlouhotrvající utrpení. Jejich práce by proto měla podléhat mnohem přísnějším pravidlům týkajících se jejich nezbytnosti.

Robert J. White z Clevelandské metropolitní obecné nemocnice se specializuje na transplantace opičích hlav a jejich udržování při životě v živném roztoku poté, co byly odděleny od těl. Je dokonalým příkladem vědce, který považuje laboratorní zviře za „výzkumný nástroj" - on sám skutečně řekl, že účelem jeho práce na oddělených opičích hlavách je „nabídnout živou laboratorní pomůcku" pro výzkum mozku. Pro reportéra, kterému to řekl, byla návštěva Whiteovy  laboratoře „vzácným a napínavým pohledem do chladného klinického světa vědce, v němž život zvířete nemá jiný význam než pokusný". 

Podle Whitea je „zahrnutí zvířete do našeho etického systému filozoficky zbytečné a operativně nemožné". Jinými slovy se White v tom,  co zvířatům dělá, necítí být omezen žádnými etickými ohledy. Nemělo by tedy překvapit, že další reportér, který s ním dělal rozhovor, zjistil, že je White „omezeními, ať už pocházejí od správy nemocnice nebo pojišťoven, rozezlen. Jsem elitář, říká. Věří, že lékaře by měli řídit jen lidé na jejich úrovni."

Dalším aktivním oponentem vládních omezení je David Baltimore, profesor na Massachusettském institutu technologie a laureát Nobelovy ceny. V  projevu na celonárodní schůzi Americké asociace pro pokrok ve vědě popisoval „dlouhé hodiny", které musel se svými kolegy strávit bojem proti omezování výzkumu. Podstata Baltimoreova nesouhlasu s takovým omezováním byla vyřčena již před několika lety, když se objevil v televizním programu s harvardským filozofem Robertem Nozickem a jinými vědci. Nozick se vědců zeptal, jestli považují skutečnost, že pokusy zabíjejí stovky zvířat, za důvod k jejich zastavení. Jeden z vědců odpověděl: „O nikom takovém nevím." Nozick otázku zdůraznil: „Cožpak se o zvířatech; vůbec neuvažuje?" V tomto okamžiku se do rozmluvy vložil Baltimore a řekl, že pokusy na zvířatech vůbec nepovažuje za morální téma.

Lidé jako White nebo Baltimore mohou být vynikající vědci, ale jejich názor na zvířata ukazuje, že jsou filozofičtí nevzdělanci. Nevím ani o jednom profesionálním filozofovi současnosti, který by souhlasil, že je „zbytečné" nebo „nemožné" zahrnout zvířata do našeho etického systému nebo že experimenty na zvířatech nevznášejí žádné morální otázky. Taková prohlášení jsou ve filozofii srovnatelná s tvrzením, že Země je placatá.

Prameny: P. Singer, Osvobození zvířat

Odkazy: