Červená chrtice od pana Trčky 

(Šlechtici a jejich zvířata na prahu novověku)

Marie  Koldinská   

 

 

Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka, zapsal si ig. března 1633 do deníku nejvyšší purkrabí Adam mladší z Valdštejna. Rytmus jeho dnů u panovnického dvora ve Vídni ostatně určovaly především drobné příhody.   

Důležitost těchto událostí se vytrácela s nadcházejícím večerem, aby byla hned následující den přehlušena jiným příběhem, významným opět jen po těch několik hodin, po něž se Valdštejn účastnil bohoslužby, stoloval s přáteli, sledoval veřejné popravy, krátil si čas lovem, stýskal si na bolesti zubů či na stále se zhoršující dnu, anebo se naopak upřímně radoval z roztomilého štěněte či třeba ušlechtilého koně, jehož dostal darem od jiného šlechtice. Zpravidla jen zdálky dotvářel jeho prožívání každodennosti ozvuk "velkých" dějinných událostí.

Válka, která až mnohem později vstoupila do učebnic jako třicetiletá, trvala s kratšími či delšími přestávkami již patnáctý rok - a pisatel deníku, jenž věrně sloužil již třetímu císaři z habsburské dynastie, si zákonitě všímal i dění celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Liitzenu. O několik dní později si povšiml střetu mezi saskou armádou pod velením Jana Jiřího Aldringera a švédskými oddíly vedenými Janem Banérem. Do jeho deníků se promítl i čilý diplomatický ruch u dvora císaře Ferdinanda II. Vždyť Adam mladší z Valdštejna, stojící jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády, a nacházející se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl ignorovat politické dění a věnovat se jen příjemným událostem všedních dnů, i když by tak - zvláště s přibývajícími léty a zhoršujícím se zdravotním stavem - mnohdy rád učinil.  

Ani Adam Erdman Trčka z Lípy, druhý aktér výše zmíněné epizody s pěkným psíčkem, nepatřil k bezvýznamným mužům oné hektické doby. Jeho už tak zámožná rodina závratným způsobem zbohatla - zvláště přičiněním Adamovy rázné matky Marie Magdalény - na pobělohorských konfiskacích. Adamův otec Jan Rudolf, onen v zápise zmiňovaný starý pán, však patřil už za časů Rudolfa II. k předním českým aristokratům, oplývajícím kromě majetku i společenskou prestiží. Mladý Trčka se rozhodl pro vojenskou kariéru; mimo to se oženil s dcerou vlivného Karla z Harrachu, a stal se tak švagrem samotného vévody z Fry'dlantu, generalissima Albrechta z Valdštejna.  

 V jedné drobné příhodě se tak protly osudy dvou mužů, kteří spoluutvářeli české dějiny pobělohorských let. Pročítáme-li deníky, paměti či dopisy šlechticů ze 16. a 17. století, stále zřetelněji před námi vyvstává právě bezprostřední prolínání "velkých" a "malých" dějin, ona samozřejmá provázanost mezi světem vysoké politiky a dvorské diplomacie a světem individuálních zálib a všednodenních starostí i radostí. Nejde přitom o pouhou shodu okolností, plynoucí z narůstajícího množství takzvaných ego-dokumentů, pramenů umožňujících vhled do soukromého světa těch, kteří je vytvořili. Mnohem spíše se jedná o důsledek stále silněji se projevujících specifických osobnostních rysů mnoha lidí; nikoli náhodou hovořil německý historik Richard van Dülmen o epoše raného novověku jako o době objevení individuality. A tak se ve šlechtických denících či v korespondenci projevují pisatelé jako osoby lépe či hůře ovládající své emoce, jako lidé pociťující sympatie či antipatie ke svému okolí, jako starostliví manželé a otcové rodin, jako pozorní hostitelé a dobří společníci všech návštěv, jež pozvali do svého domu, jako vyznavači oblíbených společenských kratochvílí včetně hazardních her, a v neposlední řadě jako milovníci zvířat, nejčastěji koní a psů.  

SVĚT KONÍ

Mohlo by se zdát, že všechny zmíněné charakteristiky nabízejí velmi konvenční obraz raně novověkého šlechtice, nikterak se nevymykající rysům typickým pro většinu příslušníků vyšších vrstev 16. a 17. století. Holdování zájmům, jež sdílela početná skupina lidí ve stejném společenském postavení, však nikterak nevylučovalo uspokojení těch nejindividuálnějších potřeb, jež pociťoval jednotlivec. Distancování se od převládajícího proudu se rovněž občas objevovalo - a vyhraněné individuality je neváhaly otevřeně projevit. Českobratrský aristokrat Karel starší ze Žerotína odpověděl roku 1601 s lehkým despektem na dopis, v němž jej jiný šlechtic žádal o vcelku běžnou laskavost - totiž o zaslání smečky chrtů: Pokud jde o chrty, pokusím se je opatřit od svých přátel, protože já sám, jak víte, o honbu nestojím a stěží by se u mne našli. Byl-li Žerotín v otázce vztahu předbělohorských šlechticů k lovu a k loveckým psům příslovečnou výjimkou potvrzující pravidlo, pak Adam mladší z Valdštejna představoval jeho pravý opak. Právě na Valdštejnově příkladě lze výstižně ilustrovat převládající vztah zámožného aristokrata ke koním a psům, k nimž - jakožto vášnivý lovec - přistupoval s mimořádným zaujetím, již však pro něj v nemenší míře představovali i součást okázalé veřejné sebeprezentace vlastní osoby před šlechtickou společností.

Dlužno předeslat, že zejména Valdštejnova vášeň pro koně mohla být stejně dobře výrazem jeho individuálních zájmů jako důsledkem profesionální deformace. Adam mladší z Valdštejna totiž po jistou dobu působil u dvora Rudolfa II. jako štolmistr; dohled nad císařskými stájemi včetně nakupování nových koní patřičně reprezentativního vzhledu a původu tak patřil k jeho běžným povinnostem. Někteří z koní, kteří pronikli až do zápisů ve Valdštejnových denících, se však razantně vymkli z anonymní masy těch, o jejichž koupi či prodeji se císařský štolmistr zmínil. Valdštejn měl totiž ve zvyku dávat svým oblíbencům jména. Když mu v březnu roku  pošel oblíbený kůň Hubero, neopomněl si to poznamenat do deníku. Učinil tak se stejnou stručností a samozřejmostí, s jakou psal o úmrtích příbuzných či přátel; koně zkrátka patřili do mikrosvěta jeho všedních dnů stejně neodmyslitelně jako lidé. Valdštejn, zdatný lovec a vynikající jezdec, jim věnoval nápadnou pozornost a péči i dávno poté, co převzal jeho někdejší povinnosti císařského štolmistra jiný šlechtic, zatímco on sám nezadržitelně stoupal v hierarchii zemských úřadů.

Lze se jen dohadovat, jaké pohnutky vedly k volbě těch koňských jmen, jež Valdštejn zachytil ve svých denících. Kromě zmíněného Hubera se zde objevuje například kůň jménem Páv, Černín, ale také Nedvěd. Právě ten se stal spoluúčastníkem epizody, jež měla pro jeho pána značný význam. Dnes jsem kůň, slove Nedvěd, na Rosicích před svou slečnou tumloval, poznamenal si Valdštejn o průběhu jednoho z listopadových dnů roku 1614. Úsporný zápis se vztahuje k období, kdy si tehdy čerstvě ovdovělý čtyřiačtyřicetiletý šlechtic vyhlédl nevěstu, teprve čtrnáctiletou Johanku Emílii ze Žerotína, která v té době pobývala na zámku v Rosicích u svého poručníka Karla staršího ze Žerotína. Adam svou vyvolenou navštěvoval, vodil ji na divadelní představení a předváděl se před ní v sedle; sbližování s mladičkou šlechtičnou zjevně dopadlo úspěšně, neboť počátkemm následujícího roku si ji Valdštejn nejen vedl k oltáři, ale poté s ní prožil dlouhé a vesměs šťastné roky. Jezdecké umění urozeného muže v nejlepších letech se tak stávalo - a to zdaleka nejen ve Valdštejnově případě - příležitostí k upoutání pozornosti vyhlédnuté ženy a k rozvinutí vznikajícího vztahu. V neposlední řadě bylo prostředkem nonverbální komunikace; vždyť jak dát lépe a důrazněji najevo dívce o třicet let mladší svou skvělou fyzickou kondici než suverénním ovládnutím bujného a nepoddajného koně?  

 S KONĚM NA LOVU I VE VÁLCE

Jestliže předvádění se v sedle před vyvolenou dámou provázelo nejedny šlechtické námluvy, pak do vztahů mezi muži vstupovali koně jakožto prostředek či záminka jejich vzájemných kontaktů ještě mnohem častěji. V dopisech raně novověkých šlechticů se to jen hemží zmínkami o darování ušlechtilého koně z dobrého chovu; podobnou funkci častého a oblíbeného daru mají rovněž lovečtí psi, popřípadě celé smečky. Šlo o milou a vítanou pozornost, která nejen zvyšovala společenský lesk obdarovaného, ale měla i praktické využití při lovu. Někteří aristokraté byli ochotni utratit za krásného koně závratné sumy; jiní si ještě po letech stýskali, pokud se jim nepodařilo zakoupit koně, který je nadchl. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl při své cestě po Egyptě roku 1598 uchvácen nádherou arabských koní, které spatřil na trhu v Káhiře. Byli prý vysocí, vytáhlí, silní, subtilní a srsti lesknaté, tak žeby stěžkem pěknější namalovati mohl; ovšem pak jsou rychlí, k tomu dobří a cvičení, že by nad ty tuším pěknějších a lepších na světě býti nemohlo. V té době u sebe Harant už neměl dostatek peněz, a musel tedy vysněného "Araba" oželet. Ještě deset let poté však vzpomínal na mimořádný zážitek, který pro něj setkání s fascinujícími zvířaty znamenalo.  

Důležitost dobře vycvičeného koně měla velmi brzy ještě vzrůst. Ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech 17. století, kdy se válka pro mnohé šlechtice stala přinejmenším stejně častou příležitostí ke vsednutí na koně jako pro generaci jejich otců lov, se dobře ovladatelný kůň stával nepostradatelným pomocníkem, na němž mnohdy záviselo zdraví i život jeho pána. Šlechtici napříč bojující Evropou si velmi důrazně uvědomovali, že je nezbytné mít spolehlivého koně, který se nesplaší při prvním výstřelu. Když se roku 1632 v bitvě u saského Liitzenu střetli císařští vedení Albrechtem z Valdštejna se Švédy vedenými králem Gustavem Adolfem, byli pod oběma vojevůdci zabiti i jejich koně. Zatímco švédský král nalezl v bitvě smrt, Valdštejn vyvázl pouze se zraněním. Mrtvé koně obou válečníků však čekal pozoruhodně stejný osud. Statný kůň Gustava Adolfa byl pietně dopraven zpět do Švédska, následně vycpán a je dodnes k vidění v komorní zbrojnici ve Stockholmu, zatímco jeho subtilnější kolega, který nesl do bitvy Albrechta z Valdštejna, je dnes vystaven v chebském muzeu. Zřejmě je totožný s koněm, o něm: psal Valdštejn už o šest let dříve jednom dopise; označoval ho jako Amor mio (Má láska). Smutný konec obou zvířat nebyl ničím výjimečným; traduje se, že pod velitelem císařských kyrysníků Ottaviem Piccolominim padlo právě u Lůtzenu hned sedm koní.  

Oč vyšší byla úmrtnost koní ve velkých bitvách třicetileté války, o to více si jich jejich majitelé cenili. Vždyť i Valdštejnovo rozhodnutí nechat si padlého koně vycpat a zachovat tak natrvalo jeho památku korespondovalo s jinými činy císařského generalissima následujícími bezprostředně po osudové bitvě. Zatímco dezertéři od Lůtzenu skončili na popravišti mečem Jana I Mydláře, padlé včetně proslulého generála Pappenheima či Albrechtova příbuzného Pertolta z Valdštejna čekaly pompézní pohřební obřady s vojenskými poctami a jejich památka byla zvěčněna v podobě nákladných náhrobků. Generalissimův vycpaný Amor mio byl tehdy umístěn ve Valdštejnském paláci v Praze, aby tak zůstal svému pánovi nablízku i po smrti - jako trvalá připomínka věrnosti a oddanosti.