Roger Fouts, v knize Nejbližší příbuzní : Připadalo mi stále obtížnější vést morální hranici mezi různými druhy výzkumu, připadalo mi také těžší a těžší vést takovou hranici mezi jednotlivými druhy.Takový pavián nebo pes netrpí při biomedicínském pokusu o nic méně, než by trpěl šimpanz nebo člověk. A znovu a znovu se mi vtíraly znepokojivé otázky. Máme právo zabíjet jiné živočichy, abychom prodloužili lidský život? Musíme působit utrpení jednomu druhu, abychom zmírnili utrpení jinému? Proč se zastavovat u šimpanzů, goril a orangutanů? Máme přece společné předky i se psy. Rozšíříme práva i na ně? A co myši? Kde se to všechno zastaví? Já nevím, ale nemůžeme za naším morálním světem prostě zabouchnout dveře ze strachu, že se tam budou časem domáhat vstupu i „méně žádoucí" skupiny. Čas kráčí dál a naše morální sféra je stále širší - málokdy se zmenšuje. To je dobře. Jinak bychom dosud žili v právním systému, kde měli práva jenom běloši, kdežto Afroameričané, Židé a duševně vadní byli krmivem pro biomedicínský výzkum. Tak tomu bylo ještě před 80 lety. Jestliže jsme se za poslední století naučili něčemu z biologie, tedy především tomu, že vést definitivní hranice typu „všechno, nebo nic" mezi druhy nemá vůbec žádný smysl. Příroda je velké kontinuum. S každým uplývajícím rokem nacházíme další důkazy podporující Darwinovu revoluční hypotézu, že kognitivní a emocionální život živočichů se liší pouze stupněm, počínajíc rybami přes ptáky, opice až po lidi.
Já
osobně mám za to, že je nesmyslné vést morální hranice tam, kde neexistují
hranice vědecké. Nemá smysl povyšovat šimpanze na nejvyšší, nadpřirozenou
příčku žebříčku dokonalosti vedle lidí, a přitom vylučovat paviány,
delfíny a slony, kteří jsou všichni vysoce inteligentní společenští a
emocionální tvorové. V ideálním světě bych se tohoto zastaralého žebříčku
jednou provždy zbavil. Jenže náš nynější systém práva a morálky je
založen na domnělé propasti mezi lidmi a ostatními tvory. Lidoopi jsou
nejvhodnější kandidáti, kteří by mohli tuto propast překlenout. A jakmile
k tomu dojde, budeme my, lidé, možná ochotnější vzdát se svého božského
trůnu nad přírodou a zaujmout své řádné místo jako součást světa přírody. Časem
bychom měli postavit morálku na stejný základ jako svou biologickou vědu,
totiž uznat kontinuitu všech forem života…Soucit se nezastavuje a neměl by
se zastavovat u domnělých bariér mezi druhy. Charles
Darwin to chápal. Věřil, že náš smysl pro morálku pramení z našeho
„sociálního instinktu" starat se o druhé - z instinktu, který sdílíme
s jinými živočišnými druhy. Zpočátku se staráme jenom o své nejbližší,
ale časem projevujeme starost o další a další z našich „spolutvorů".
Náš morální vývoj nebude dovršen, pravil Darwin, dokud soucit nerozšíříme
na lidi všech ras, potom na „slabomyslné, mrzáky a jiné neužitečné členy
společnosti", a nakonec na všechny druhy. Nepřekvapí, že dvě praktiky
jeho doby, které se Darwinovi hnusily víc než všechny ostatní, bylo zotročování
afrických černochů a krutost ke zvířatům. Darwin
byl člověk vědy i náboženství, ale když šlo o úctu ke všem formám života,
neviděl ve své příslušnosti k oběma žádný konflikt. Já také ne. Úcta
k životu vyplývající z uznávání evoluční kontinuity všech druhů není
v rozporu s úctou k jednotě Božího stvoření, hlásané všemi hlavními
jak východními, tak západními náboženskými tradicemi. Vyvolávají týž
pocit posvátné úcty a týž pocit soucitu.
|