Jak jsme vyrobili prasečí chřipku

Proč je život hospodářských zvířat ignorován?

Protože je v našem bytostném zájmu o nich nic nevědět, je snazší se distancovat od bytostí, které pojídáme, když o nich nevíme vůbec nic.

 

Ve světě se šířila v roce 2009 prasečí- mexická chřipka. Má se za to, že všechny  dosavadní nové varianty chřipky měly původ v Číně. V roce 1918 tzv. španělská chřipka přešla z Číny přes Ameriku do Evropy. Padlo jí za oběť asi třicet milionů lidí. Druhá chřipková pandemie, takzvaná asijská chřipka, vypukla v roce 1957. Hongkongská chřipka v roce 1968 byla třetí chřipkovou pandemií a vyžádala si asi šestatřicet tisíc obětí.  (Proč právě Čína?)

 

"Chřipka se zatím vždy vytvořila v Asii, někde v jižní Číně, kde lidé žijí pohromadě v domácnosti s prasaty a kachnami. Kolem Mexiko City to vypadá podobně, je to jedno z nejnašlapanějších míst na světě, lidé tam žijí v otřesných hygienických podmínkách a já si dovedu představit, že něco takového se může vynořit i tam," říká Ladislav Machala z infekční kliniky nemocnice na Bulovce.

 

Stále větší počet vědců je přesvědčen, že k prasečí chřipce nedošlo náhodou. Tato globální pandemie - a všichni mrtví, jichž budeme svědky - je přímým důsledkem naší poptávky po levném mase.

 

Je pravda, že během historie se viry vždycky měnily a někdy nabývaly ničivé formy, která usmrtila velké množství lidí. Avšak z vědeckých důkazů stále více vyplývá, že jsme nevědomky vytvořili umělý způsob, jak urychlovat evoluci těchto smrtících virů a rozšiřovat je po světě. Tento způsob se jmenuje tovární farmy. Ty vyrábějí maso za levné peníze a k tomu jako přílohu soubor virů.

 

Virus má možnost se znovu a znovu kombinovat a přetvářet. Čpavek z výkalů spaluje dýchací cesty prasat, takže je pro virus lehčí se do nich dostat. Ještě lepší je, že imunitní systémy prasat jsou totálně na ústupu. Tato prasata jsou v permanentním stresu a v trvalé depresi. Žijí v trvalé panice, takže lehce propadají infekci. Nejsou na čerstvém vzduchu ani na slunci, aby to posílilo jejich imunitní systém. Žijí ve vzduchu plném virů a těm jsou vystavováni pokaždé, když se nadechnou.

 

Jak vysvětluje dr. Michael Greger, ředitel pro otázky veřejné zdraví a chování zemědělského zvířectva z Humánní asociace USA: “Celkem vzato máte dokonalé prostředí pro vznik těchto supervirů. Kdybyste chtěli vytvářet globální pandemie, stačí vybudovat co největší množství těchto továrních farem. Proto není vznik prasečí chřipky pro odborníky, zabývající se veřejným zdravím, žádným překvapením. V roce 2003 požadovala Americká asociace pro veřejné zdraví – nejstarší a největší na světě – moratorium na tovární zemědělství, protože předvídala, že se něco takovéhoto stane. Možná že potřebujeme něco tak vážného, jako je pandemie, abychom si uvědomili skutečnou cenu továrního zemědělství.“

 

Mnoho podrobných studií továrních farem za několik posledních let tuto argumentaci potvrzuje. Dr. Ellen Silbergeld je profesorkou ekologické zdravotní vědy na Johns Hopkins University. Ta potvrzuje, že její podrobné studie továrních farem vedly k závěry, že existuje přímá vazba mezi továrními farmami a novými, agresivnějšími formami chřipky. „Virus se v takových farmách má možnost mnohokrát posilovat a mutovat. Je to katalyzátorem vzniku nových nemocí.“

 

Hospodářská zvířata jsou tu s lidmi již deset tisíc let. Lidé jim vzali  skoro všechnu moc nad rozhodováním o jejich vlastním osudu. Většina prasat stráví celý svůj život zavřená. Narodí se a jsou kojena v jednotkách pro selata, dorostou v jeslích a potom v dalších odděleních čekají, než dorostou do jateční hmotnosti. Pokud nejsou určena pro chov, ve věku pěti až šesti měsíců se posílají na jatka, při hmotnosti zhruba něco přes 100 kg.  

 

Snaha snížit výdaje za pracovní síly byla hlavním důvodem pře­chodu k uzavírání prasat. Při intenzivním způsobu farmaření prý jeden člověk zvládne celý postup díky automatickému krmení a roštovým podlahám, kterými propadává hnůj, a lze ho tak snáze vyvážet.

 

Dalším způsobem, jak ušetřit u tohoto i jiných typů uzavírání zvířat, je poskytnout méně prostoru pro pohyb, takže prasata spotřebují méně energie a tedy krmiva při „zbytečném“ pohybu, proto mohou na každý kilogram krmiva nabrat víc hmotnosti. Za vším stojí, jak řekl jeden chovatel, „snaha přizpůsobit životní prostředí zvířat maximálnímu zisku“.

 

Kromě stresu, nudy a přeplnění způsobuje moderní uzavírání také problémy s fyzickým prostředím. Špatná kvalita vzduchu, v kterém prasata celý život žijí, způsobuje onemocnění dýchacích cest. Velké množství vzduchem přenášené močoviny a čpavku způsobuje, že až 70 % prasat má v době porážky zápal plic. Vhánění čerstvého vzduchu zvenčí bylo zavrženo, proto­že se ukázalo jako příliš drahé. Je levnější nechat některá prasata zemřít než jim poskytnout dýchatelný vzduch.

 Zde je citát jednoho majitele stáda na Lehmanově farmě ve Strawn, stát Illinois:  Čpavek doslova rozežere prasatům plíce... Špatný vzduch je opravdu vážný problém. Chvíli jsem tu pracoval, a cítím to na plicích. Ještě že mohu vycházet ven alespoň v noci. To prasata nemůžou, tak jim musíme podávat tetracyklin, což nám pomáhá udržovat problém pod kontrolou“.

Ekonomické důvody vyžadují, aby bylo ve vepříně co nejvíce prasat a co nejméně vynaložené práce. Aby farmáři dosáhli tohoto cíle, používají podlahy z betonových příček. Beton lze snadno opláchnout hadicí a nakloněné podlahy umožňují, aby výkaly stékaly pod podlahu do sběrné jímky. Protože by mezerami propadala i sláma, nechávají se podlahy holé. Prasata jsou nucena spát přímo na betonu, i když průzkumy prokázaly, že sláma má na jejich fyzický i psychický stav blahodárný vliv. Betonové podlahy však nejsou jen nepohodlné. Prasatům na nich otékají klouby, odírá se kůže a dostávají do nohou infekce. Tím se zvyšuje jejich bolest a zoufalství, které nakonec vedou k vzájemným potyčkám.

Z prasnic jsou živé reprodukční stroje. „O chovné prasnici by se dalo uvažovat jako o cenné součásti přístroje a podle toho s ní zacházet. Její funkcí by bylo vytlačovat selata, stejně jako stroj párky.“ To řekl přední manažer společnosti Wall‘s Meat; a americké ministerstvo zemědělství skutečně chovatele podporuje, aby o prasatech takto smýšleli: „Jestliže se prasnice bude považovat za stroj vyrábějící selata, může zdokonalené řízení vrhů a odstavení znamenat ročně více selat na jednu prasnici.“

I za nejlepších podmínek je jen málo radosti v životě, který se skládá z březosti, porodu, odebrání mláďat a z další březosti, aby mohl být cyklus opakován - a prasnice za nejlepších podmínek nežijí. Při březosti i porodu jsou zavřené v malých odděleních. Když jsou březí, obyčejně jsou zamykány do malých kovových boxů širokých 60 cm a dlouhých 180 cm, které jsou sotva větší než sama prasnice; nebo mohou být přivázané řetězem kolem krku; nebo mohou být v boxech a navíc přivázané řetězem. Takto budou žít další dva až tři měsíce. V této době se nemohou procházet, až na jediný krůček dopředu či dozadu, ani se nemohou otočit, nebo se jinak pohybovat. V pozadí této brutální formy uvěznění na samotce je opět snaha ušetřit na krmivu a na pracovní síle.

Před porodem se prasnice přestěhuje - ale jenom do „ohrady pro vrh“. (Lidé rodí, ale prasat „vrhají“.) Tady se může prasnice pohybovat ještě méně než v boxech. Zařízení, které se jmenuje „železná panna“, jehož součástí je železný rám omezující volný pohyb, bylo uvedeno na trh a hojně se ho používá v mnohých zemích. Údajně slouží k tomu, aby samice neupadla a nezalehla selata, ale toho by šlo snadno dosáhnout v přirozenějším prostředí.

Jestliže je samice zavírána i při březosti a kojení - nebo jestliže vůbec kojit nemůže - je pevně přivázaná prakticky po celý život.

 

V  boxech je život monotónní a prasata nemají nejmenší možnost volby nebo změny svého životního prostředí. Americké ministerstvo zemědělství připouští, že „prasnice v bedně nemůže uspokojit svůj silný instinkt a vybudovat si místo, kde by mohla porodit mláďata“, přičemž tato frustrace přispívá k laktačním a porodním problémům.

 

Samy prasnice dávají jasně najevo, co si myslí o této formě zavírání. Na holandské univerzitě ve Wageningenu získal G. Cronin titul PhDr. za studii o chování zavřených prasnic. Takto popisuje, jak se prasnice chovají, když se poprvé dostanou do boxů s řetězem, ve kterém se nemohou pohybovat:

 

„Prasnice sebou prudce škubou a napínají řetěz. Házejí hlavami, protože se snaží otočit a osvobodit. Často hlasitě kvičí a občas se prudce vrhají na boční stěny boxů. A tak se někdy stane, že se zhroutí na podlahu“.

 

Tyto prudké pokusy o útěk mohou trvat až tři hodiny. Když ustanou, jak uvádí Cronin, prasnice dlouho klidně leží, často s rypákem mezi příčkami, a někdy tiše zakvičí nebo zasténají. Za nějakou dobu vykazují prasnice jiné známky stresu, například okusování příček boxů, žvýkání, i když nemají co žvýkat, kývají hlavami sem a tam, a podobně. To je známé jako stereotypní chování - zvířata chodí bez konce sem a tam podél plotu klece. Prasnice nemá ani tuto možnost. Jak jsme viděli, v přírodních podmínkách je to velice aktivní zvíře, kdy několik hodin denně hledá potravu, jí a zkoumá okolí. Okusování mříže boxu je, jak to vyjádřil jeden veterinář, „jedním z mála fyzických projevů, které jsou jí v jejím holém prostředí umožněny“.

 

Neschopné chodit či se jen pohybovat, přibírají rychle na váze a trpí různými deformacemi nohou. Stávají se „neurotickými", jak tomu říkají chovatelé. Hryžou do tyčí klecí vsedě jako psi, vypadají jako omámené a vykazují příznaky smutku, jako by truchlily pro své mladé. Pak nastane čas odvozu na jatka. Jsou vysoce předrážděné a mnohé z nich trpí syndromem prasečího stresu, známého též jako „maligní hypertermie", nebezpečného zvýšení teploty těla, které má smrtelné následky. Jeden odborník v tomto průmyslovém odvětví říká: „Jsou to zvířata, která se začnou třást a umírají na infarkt."

 

Kdyby to bylo březím prasnicím umožněno, postavily by si pelechy, do kterých by vrhly až deset selat. Prasnice v přírodě vynaloží značnou dobu a energii k výběru vhodného místa a materiálu na pelech. V umělém prostředí tovární farmy však stráví březost v malé kleci uvnitř budovy. Kromě toho, že nemůže projevit své mateřské instinkty, je klec nebezpečná i pro selata, protože matka je může udusit, když se trochu pohne. Ani po vržení selat nemá prasnice žádnou svobodu. Farmáři zjistili, že je levnější nechat ji po celý její život v malé kleci, kde dvěstěkilové zvíře žije v prostoru širokém šedesát centimetrů. Nemůže se otočit, natož chodit a hrát si. Tato inteligentní a psychologicky komplexní zvířata dávají najevo své zoufalství tím, že se vrhají proti stěnám kotce, perou se spolu a hryžou se do ocásků. Vyřeší tento problém jednoduše tak, že selatům ocásky odříznou. Neužívají se přitom žádná anestetika. I v tomto případě má motivace ekonomickou povahu. Čím menší mají prasata prostor, tím více se jich vejde do vepřína. Omezený prostor navíc snižuje náklady na krmivo. V pohybu omezená prasata vydávají méně energie, takže stačí méně krmiva a prasata rychleji přibývají na váze.

 

Prasata na továrních farmách vedou nesmírně depresivní život. Brzy po narození jim procvaknou uši kvůli identifikaci, odstraní jim ostré zoubky, aby se nezranila při potyčkách, a samečci jsou vykástrováni, a to vše bez anestetik. Po čtyřech měsících jsou odvezena na porážku. Po celou tu dobu žijí v neustálé nespokojenosti, bolesti a utrpení.

 

Strava prasat ve volné přírodě je poměrně rozmanitá a patří k ní různé plody a kořínky, hmyz a dokonce i malá zvířata. Velkofarma tyto vrozené návyky zcela zničí. Prase nemůže vyhledávat potravu a je krmeno pouze koncentrovaným, na bílkoviny bohatým přípravkem, aby co nejrychleji přibývalo na váze. Čas na krmení je snížen na dvacet minut, a i když prasata dostávají dostatek kalorií, aby přibývala na váze, trpí hladem. Koncentrované krmivo často způsobuje jaterní nemoci, které se neléčí. Jelikož je prase za pár měsíců poraženo, veterinární péče by jen snižovala zisky.

 

Na mnoha amerických továrních farmách jsou vepřům běžně podávány uklidňující léky a jsou drženi v obrovských vepřínech dvacet tři hodin z celého dne ve tmě nebo v polotmě, aby mohli jen jíst a spát. Jsou připraveni o všechny životní radosti. Vykrmeni, že se téměř nedokážou pohybovat, s uříznutými ocásky a odstraněnými zuby, pobytem na studené betonové podlaze připraveni o svůj přirozený instinkt zkoumat své okolí, jejich touha po pořádku zničena držením v malých kotcích a jejich čistotné návyky potlačeny tím, že jsou nuceni močit a kálet v místě, kde spí, - což by žádné prase ve volné přírodě nikdy neudělalo - tato zvířata byla naprosto proměněna. Jsou tak těžká, že mnohá z nich se sotva dokážou udržet na nohách. Selata jsou odstavována od matek ve stáří pouhých tří týdnů a umísťována do ohrad, kterým se říká „jesle", přestože tam žijí za kovovými mřížemi na betonové podlaze.

 

Vinou velkého stísnění prodělávají různé nemoci - běžné jsou artritida, protože se nemohou pohybovat, infekce salmonely (vyskytující se na jedné třetině až polovině farem), epidemická gastroenteritida a prasečí parvoviróza, která je nejběžnější infekční příčinou poruch reprodukce.

 

Matky na tom nejsou o nic lépe. Tísní se v malých kotcích nebo kovových klecích širokých 60 cm a po čtyřech měsících jsou přemísťovány do klecí pro vrh selat, kde je místo sotva na to, aby mohly pohodlně stát nebo si lehnout. Aby se ušetřilo na výdajích, je jim odepřena podestýlka ze slámy.

 

Vepř z továrních farem již není ono zvídavé, společenské a soběstačné zvíře; byly mu odejmuty všechny jeho přirozené vlastnosti. Jako by mu bylo záměrně zkaženo, potlačeno nebo zničeno vše, co byl jako jedinec stvořen konat. Jeho život byl znetvořen, překroucen a zdeformován k nepoznání. Není mu dopřáno prožít ani tu nejmenší část života v přirozeném prostředí okolního světa. Nikdy nespatří slunce.

 

Zatímco ve Spojených státech jsou vepři nadále chováni v hrozných podmínkách, například v těsných klecích, v zemích Evropské unie přibývá zákonů týkajících se toho, jak se smí nebo nesmí zacházet s hospodářskými zvířaty. Tyto zákony existují pouze díky přesvědčení, že vepři a jiná hospodářská zvířata jsou schopni trpět a že je povinností každého, kdo s nimi pracuje, zmírňovat jejich utrpení na co nejmenší míru. Ve Velké Británii bývaly klece pro prasnice tak úzké, že se v nich nejen nedokázaly otočit, ale ani se pohodlně postavit nebo si lehnout. Byly používány i otevřené kotce, v nichž byly prasnice připoutány kolem krku za řetěz. Tyto praktiky již nejsou ve velké Británii povoleny.