Polemika o právech zvířat II.

Stavění z vody

David Vaněk  

 

V rámci plurality názorů   k  polemice o právech zvířat – pokus o smíření rozhněvaných mužů Rogera Scrutona a Andrewa Tylera bez využití obětních beránků a nikoli z momentální dobrosrdečnosti – se v rozsáhlé úvaze vyjadřuje filosof David Vaněk.

část II

Dualismus

A stejně něco nehraje. Již teď sdílím nevoli těch, kteří se vzpírají souhlasit. Souhlas ostatně ani nebyl potřeba, jenom ochota k dostatečně dlouhému zastavení. Nebylo snad mojím cílem uvolnit napětí mezi autenticitou a spokojeností, nikoli nadobro odstranit jeden z pólů? Opravdu, slyším, jako by se vedle svědomí ozýval ještě jiný hlas, nikoli tak vážný, ale nakonec neméně přesvědčivý. Jako by dával sílu jít dál i bez vyrovnaných účtů, v situaci všeobecného zadlužení, ve které podniky do jednoho krachují, jenom… život dokáže vzkvétat. Jedině život se nepotřebuje opírat o důvody a dává klid a jistotu i tam, kde svědomí nepřestává burcovat. Ne snad že by nějakým dalším sofistickým trikem svědomí ošálil. On se na ně jednoduše neohlíží. Klid, který přináší, není důsledkem vyrovnaných účtů, ale klid navzdory stavu na našem kontě. Život se nezdráhá zapomenout ve jménu jednoho na ostatní, umožňuje nadchnout se pro jednotlivé, radovat se z dobře vykonané práce. Orientuje se často podle dobrých důvodů, svoji jistotu však již nečerpá z nich, ale ze sebe sama. Dá většinou raději přednost vlku před bolševníkem, nedokazuje však správnost svého počínání sérií absolutních důkazů. Vlk je sice cítící bytost, to ale samo o sobě ještě neříká, proč mám preferovat cítící bytosti před ostatními – za tím tušíme jedině relativní blízkost nám samým, to, že cítění činí zvířata podobnějšími lidem než třeba kameny. A k rozhodnutí upřednostňovat to, co se podobá více nám než jiným, již je zapotřebí trocha drzosti, vlastní vůle a nepřemýšlivé důvěry v lidskému druhu přirozené cítění; obejdeme se zde bez složitého zdůvodňování.

Můžeme se již zastavit? Svědomí proti životu, život proti svědomí. Jako každý dualismus nenabízí ani tento příliš ladný obrázek. Jestliže život ukazuje někdy jiným směrem než svědomí, znamená to, že je jednoduše ignoruje? Nezní to moc hrubě? Ne snad, že by takové řešení pohoršovalo, není ale příliš rychlé a jednoduché? Odkud totiž bere život autoritu k odporu vůči svědomí? Ze sebe sama – to je sice odpověď, nic zajímavého ale neříká. Život by v takovém případě překonal svědomí jen tím, že by se jím nenechal strhnout a postavil proti síle sílu. Elegantnější řešení by nabízela cesta, která by svědomí neodporovala zvnějšku, ale dostala se za něj, rozložila je zevnitř a zbavila moci před ním samým, v jeho vlastní sféře, nikoli jen v očích těch, kteří již stojí mimo, v říši životem přesvědčených. Existuje taková cesta? A pokud ano, kde ji hledat?

Nejspíše v srdci svědomí samotného. Dostáváme se zpátky na místo, kde jsme již nevědouce několikrát byli, na místo, kolem kterého spolu s našimi bojovníky Rogerem a Andrewem stále kroužíme. Stojíme před otevřeným okem zvířete.

Před okem

Ocitáme se na prahu závěrečné části bitvy, na místě, z něhož aktivismus čerpá svou živelnost a přesvědčivost, u základu, který mu umožňuje čelit hezkým slovíčkům profesorů: otevřené oči, odvážně hledící do očí druhého. Patos Andrewových dopisů do značné míry čerpá svou sílu právě z tohoto zdroje, z touhy vidět – nic nezastírat, nepomáhat si výmluvami a nechat svět, ať řekne své – a v tomtéž pohybu nebojácně následovat hlas svého nitra. Zdržíme-li se na okamžik a budeme znovu sledovat po Andrewově boku tok Rogerovy argumentace, všimneme si v ní po chvíli dalších nečestných tahů. Roger své úvahy o pojmu práva rámuje otázkou po důsledcích, které jeho případná aplikace na zvířata bude mít pro lidskou společnost. Klade tak nanejvýš smysluplnou otázku a sugeruje čtenáři výhradně pragmatické užití pojmu, které nakonec nevyjadřuje nic jiného, než ochotu chovat se k určité bytosti způsobem, jakým se chováme k bytostem lidským, opřenou o racionální zvážení důsledků takového kroku. „Právo“, o němž píše Roger, neodráží ontologický status bytosti, nehovoří o tom, kdo je právním subjektem nebo kdo má právo na jisté zacházení, stanovuje pouze, koho jsme právním subjektem ochotni učinit, a to z důvodů, které vycházejí výhradně ze srovnání světa, jaký je dnes, se světem, jaký by byl po rozšíření právní subjektivity na zvířata. O ontologické či vnitřní hodnotě bytosti – o právu na právo  – neříká vůbec nic, k tomu, aby někomu právo upřel, nemusí tuto hodnotu vůbec zpochybnit.

Jenže tak se věci jenom jeví, a podezřívavý pohled záhy vycítí, že pojem práva plní v Rogerově textu i jinou než čistě technickou funkci: zastírá utrpení zvířete. Ano, Roger říká, že nemíní popírat týrání zvířat, představuje dokonce myšlenku lidského správcovství jako projekt vedený potřebou lepší ochrany zvířat. Přesto se nevyhneme dojmu, že to vše v konečném důsledku není nic než strategický ústupek. Jeho cílem určitě není ještě větší týrání zvířat ani naprosté zachování statu quo – v tom již snad můžeme s Andrewem nesouhlasit – pojem práva přesto překračuje hranice pouhé formální značky pro ochotu společenství přijmout do svého středu určité jedince. Tuto ochotu nejenom pojmenovává, ale také zdůvodňuje. A naopak, jeho absence stejně tak dobře ospravedlňuje, proč jiné bytosti mezi sebe přijmout nechceme. Nenazýváme-li zvíře právní bytostí, pak tím zároveň říkáme, proč se k němu jako k nositeli práv nechováme, a cítíme se mít dobrý důvod k odlišnému zacházení s ním. Pohlíží-li Roger na utrpení zvířat, pojem práva naléhavost toho, co vidí, zlehčuje a zatemňuje: s jistým utrpením zvířat si nakonec nemusíme dělat starost, protože zvířata jsou bytosti, která nemají práva. Logika kruhu nebo přinejmenším smíšení dvou významů slova právo.Stojíme stále po Andrewově boku. Nedíváme se ale již na Rogera, hledíme přímo do očí zvířete.

V oku

Již jednou jsem zpochybnil autenticitu Andrewova vidění konfrontací se zkušeností neodčinitelné viny a pesimismu. Andrew se ale nenechal umlčet a jako by zázrakem znovu ožil, byť v proměněné podobě, v postavě života přesvědčeného o volbě svého cíle navzdory sžíravým formám svědomí. Nyní musíme podstoupit cestu od autenticity ke spokojenému životu znovu, tentokrát bez pomoci zázraků, z nitra svědomí samotného.

Zadívali jste se někdy do očí zvířete? A do očí trpícího zvířete? Pohled připomínající obrazy hladovějících černoušků, velké tmavé oči, plné bolesti a tázavého žalu: „Proč to všechno?“ Jindy oči vyhaslé, nalité rezignací a apatickou lhostejností. Troufnete si ještě tvrdit, že vidíte něco cizího, pouhou věc, ke které vás nepoutají pražádné závazky? Mějte chvíli oči otevřené a zažijte ten šok: bližní, jiný člověk v kůži zvířete. Považovali jsme je za pouhé nástroje, jeden čas dokonce za bezduché mechanismy (pod vlivem Descartovým), a nyní zjišťujeme, že jsou nám v lecčems podobní, že cítí bolest, trpí jako my. 

 

A stejně tak jako my jsou článkem v spletitém řetězu, který je spojuje s půdou, rostlinami i lidmi do jednoho obrovského celku. Nazvěte jej třeba pozemskou domácností, ekosystémem planety Země nebo sítí života. My sami nakonec nejsme ničím víc než zvířata: oka v síti, buňky v tkáni přírody. A podle toho bychom se ke zvířatům měli chovat. Nikoli jako k zástupcům kultuře nepřátelské přírody ani jako k tupým slouhům, ale jako k rovnocenným partnerům, spojencům ve společném podniku, kterému se říká život. Zvířata plují spolu s námi na jedné lodi, žijí za stejnými hradbami. Stejně jako na nás číhá za nimi i na ně chaos, pustina, zdevastované životní prostředí. Proč k nim přistupovat jako k nepřátelům, jde-li ve skutečnost o spolubojovníky v barvách života? Vydržte chvíli hledět do očí zvířete a naleznete v nich spojence. I ony touží svobodě, po životě v rovnováze a harmonii.

Vydržte hledět ještě chvíli. Vydržte. Necítíte najednou jiný pohyb? Obraz se poněkud rozmlžuje. Jako by vás přestával děsit lidský výraz těch očí. Možná jste se nedívali dostatečně pozorně. Pijte z hluboka. Temná tůň zřítelnic jako by skrývala něco intimnějšího než jiné lidství. Ne, určitě to není pouhá věc, ale člověk to také není. Cosi vás vtahuje do neznámého hájemství, bere vám půdu pod nohama, zaplavuje vás s intenzitou daleko přesahující sympatie k trpící osobě. Ne, to již není soucit. Ani pocit souručenství námořníků na jedné lodi. Člověk, subjekt, osoba, bližní, to vše ztratilo význam, jako by to byly příliš hrubé a nejapné výrazy, které všude jen vsouvají odstup a distanci, místo aby pomohly uvolnit stavidla a otevřely vás proudu prýštícímu z hlubin zvířecího oka.

Zvíře zmizelo. Zmizel jsem i já. Čekal jsem, že mě dojme příbuzností svého osudu, podobností jeho utrpení mému, a nyní je všechno pryč. Najednou vidím jasně: Osud potkává jenom ty, kdo zůstávají vně událostí, subjekty, kterým se události přihází, jako když k podmětu přilepíte přísudek, aniž by obojí splývalo k nerozlišení. Příhoda – smutná, srdeční, veselá – může potkat jen bytost, která je tu dříve než příhoda sama. Musí k subjektu přistoupit zvenčí, vyzvat jeho odolnost, změřit síly s jeho otevřeností. Subjekt buď vydrží – přečká utrpení, užije si příjemnost, zůstane netknutý; nebo podlehne – srdce mu pukne žalem, hlava se rozskočí radostí, pojde nudou. Zvíře je ve světě jinak. Nevztahuje se k němu zvnějšku. Georges Bataille říká: je ve světě jako voda ve vodě.

Voda ve vodě

Zvíře netrpí. Ne snad, že by bylo necitelné jako balvan. Postrádá však to, co člověku umožňuje vztahovat se k jistým událostem a klasifikovat je jako „útrpné“: distanci, samostatné a integrované já, které vědomě a systematicky klade světu požadavky a podle toho, jak svět odpovídá, reaguje souhlasně či odmítavě. Zvíře není nejprve před světem, aby se do něj v jistých chvílích spouštělo a jindy zase vracelo zpátky do sebe, za hradby svého já do niternosti reflexe, kde si před další výpravou zjednává jasno, zpřesňujíc staré a spřádajíc nové představy o tom, co od světa očekává. Zvíře se vzpírá bolesti, tiší hlad, hledá druha, pečuje o mláďata, nikdy ale neklade požadavky. Není pasivní v tom smyslu, že by lhostejně přijímalo, co se namane, a o nic neusilovalo. Jeho úsilí se však nikdy neobrací k sobě samému. Zvířata nezdvojují svoji touhu v potvrzujícím uvědomění, které navíc k existujícímu úsilí dodává „Toto a nic jiného!“. Nepouštějí se do puntičkářské práce třídění světa na já a ne-já, na to, co pokládáme za žádoucí a vlastní, a to, co je pro nás nežádoucí a cizí. Zvířatům na řadě věcí vůbec nezáleží, nevidí jejich potřebnost (jáskost) a nežádoucí charakter (cizost) jiných. Nebudují si integrované já, na brouka na nose jsou schopna civět se stejnou účastí, jako kdyby lezl po kameni.

Člověk – od dosažení jistého věku, po překonání toho, čemu Sigmund Freud říká anarchická fáze organizace libida – si proti tomu často staví přímo obludné tělo: za své považuje nejenom veškeré orgány a končetiny, své já nachází i v myšlenkách, v národě, sportovním klubu, četbě knih, lidském druhu, někdy dokonce v celé „síti života“. Ať už jde o člověka nebo o zvíře, tělo je vždy to, čeho se dotknout lze jen po splnění určitých požadavků (musíme tak učinit správným způsobem) nebo vůbec (daná část je nedotknutelná). Lidské já, sídlící v tak rozměrném těle, proto nutně charakterizuje zvýšená ostražitost, pozornost zvířete je proti tomu příležitostná a roztroušená. Touhu množit střídá u zvířete touha jíst bez zřejmé obsahové souvislosti a systematizace, která u člověka nad vším ustavuje dohlížející instanci já, jež rozděluje pozornost podle přijatého ústředního principu. Vedle touhy máme vždy také ucho, které jí dopřává slyšení, nervózně ji odhání nebo se od ní znuděně odvrací. Zvířeti takové super-ucho chybí, proto není sebou samým, osobou, jedincem, ve smyslu, v jakém být sebou není pouhým výskytem nějaké věci, ale uceleným projektem osobní identity.

Zvíře je jako voda vodě. Není článek v řetězu ani oko v síti, také ale se světem nesplývá do absolutní indiference. Zvíře a svět, to není jen jedna voda, ale v jistém smyslu vody dvě. Berte doslova Bataillovu formulaci: ne pouhá voda, ale voda ve vodě. Zvíře se ve světě neztrácí k nerozlišení. A přesto musíme trvat na tom, že se světem splývá, že se od něj neodděluje valem nezlomného já.

Zvíře je ve světě jako vlna na hladině. Gilles Deleuze by možná doplnil: jako záhyb na šatech – trochu se vzdouvá, je zvláštní, do jisté míry samostatné, nikdy však ostře oddělené od ostatních záhybů, do kterých se po chvíli přelévá, vždy přechodné, plynulé, souvislé. A záhyb je sám plný jiných záhybů, jako je rybník plný ryb, které jsou plné jiných živočichů. A tak ve zvířeti jedno úsilí střídá druhé, aniž by se obě navzájem rušila nebo byla naprosto nesouvislá. Pohromadě je totiž nedrží hranaté kleště dozírajícího já, ale zase jen mírný a poddajný tlak záhybu, jehož křivku ony samy řasí tisícem výdutí a propadlinek.

Příroda

Je-li zvíře vlnou na hladině, neotevírá nám jeho pohled ani tak individuální osud, jako tisíce vlnek dalších, zpěněné hřebínky i modravé prohlubně, závratnou šíři celého oceánu. Ze zvířecích očí na nás nehledí bližní, ale něco mnohem bližšího a intimnějšího: nekonečná říše kontinuity, bez ostrých hran a předělů, říše, ze které jsme, méně elegantně než Venuše z pěn, kdysi povstali: příroda.

Není třeba dodávat, že je to jiná příroda, než za kterou zpravidla bojují aktivisté. Svět, skrytý ve zvířecím oku, rozrušuje cílevědomost a věrnost každého boje erozí zapomnění a medvědí přelétavosti. Nečeká na osvobození, neartikuluje žádný vlastní zájem, postrádá heroické úsilí, kterým se vyznačuje na vlastním trvání trvající já. Nemá proto příležitost děsit se smrti, neumírá, pouze mizí, uvolňujíc bez velkých řečí místo vlně, která se tlačí na jeho místo. Aktivisté říkají, že příroda je ohrožená, utlačovaná – v jistém přesně definovatelném ohledu nemá smysl toto tvrzení zpochybňovat. Fakta o stavu životního prostředí každý zná, a tento text je nechce zastírat a jako by mávnutím kouzelného teoretikova proutku odinterpretovat. Aby ale příroda v jiném, rovněž přesně definovatelném slova smyslu, opravdu ohrožená a utlačovaná byla, musela by se nejprve stát centralizovaným celkem. Musela by si trpělivě chránit vlastní já, klást požadavky světu, a podle toho, jak jim svět odpovídá, vidět v událostech buď jejich naplnění, nebo ohrožení. Musela by být subjektem.

Zpochybňovat subjektivitu přírody neznamená popírat nepopiratelné: spletitost vazeb, účelnost a důmyslnost uspořádání ekosystémů. Zcela jiná věc je ale zdvojit tuto účelnost a doplnit ji dohlížející instancí jejího hypotetického nositele a tvůrce, onoho super-ucha reflektujícího já. Příroda, kterou tak rádi v zápalu boje a dojetí nazýváme matičkou přírodou či Gaiou, by obojím nakonec musela být v doslovném, nepřeneseném významu. Většina ochránců přírody se zdráhá tento krok učinit a distancuje se – často s neskrývaným pohrdáním – od mytologických představ o přírodě jako živé bytosti. S výsměchem by ale měli chvíli počkat. Přihlásit se k určité představě v podobě jasně zformulované teze je jen jeden ze způsobů, jak podléhat její moci. Poválečná filosofie jazyka, lingvistika a sémiotika varují před podceňováním metafor: nikdy nejde o pouhá nevinná přirovnání. Nutkavost, s jakou nám přicházejí na jazyk, prozrazuje víc, než bychom chtěli. Aktivistu nakonec neusvědčují jeho myšlenky a teze, ale praxe. Co na tom, tvrdí-li vám otec, že nejste malé dítě, když se k vám jako k malému dítěti chová? Stejně tak je od určité chvíle lhostejné, co si aktivista o přírodě myslí a říká, rozhoduje, jak se k ní chová. A kdo z nás se při ochranářské práci (v nejširším slova smyslu, mimo protiklad ochranářství a radikálního aktivismu) nechová, jako by vyrážel na pomoc jakési velké, ale blízké bytosti, která v ohrožení úpí a dojímá nás svým osudem? Kdo z nás nakonec opravdu i nepocítil (pocit již uvádí na vědomější rovinu než čistá praxe), že v přírodě plné živých bytostí máme svého spojence, na rozdíl od nevěrných lidí vždy spolehlivého druha v boji proti pustošivému rozvratu? Který aktivista se alespoň na chvíli nenechal unést zdáním jednoty, která po způsobu řetězu či sítě spojuje angažované lidi s ohroženou přírodou? Cítí se všichni čistí? Pokud ano, cítíte alespoň, jak si právě teď hraji na policajta, na super-štěnici, která se vás snaží konfrontovat s tím, co se má, a usvědčit z viny? Myslíte, že tohle dokáží zvířata? Pokud ne, proč se k nim chováte, jako by to dovedla? Osud, opakuji, potkává jen ty, kteří stojí vně událostí. Zvíře netrpí jako my.

Další klička, jak dostat nepříjemný pohled na týrané zvíře z očí? Nikoli. Aktivistická příroda je totiž jen limonádová verze děje, který nás vsává z hlubin zvířecího oka. V tom smyslu představuje pro člověka mnohem závažnější a radikálnější výzvu, než je přehodnocení určitých pochybných praktik ve vztahu ke zvířatům či – což se mnohým zdá dostatečně radikální – zajištění trvale udržitelné civilizace. Limonádová není snad proto, že by skutečná příroda byla sférou titánského boje na život a na smrt (neboť v něm se vždy blýskají ostří mečů a výšiny vítězství se mísí se zdrceností proher). Příroda, o které mluvím, postrádá vyhrocenost dramatu. Tím bere půdu pod nohama každému uzavřenému projektu, nutíc jej rozpustit se jako voda ve vodě, v moři vln, řasení a záhybů. Usvědčuje zahleděnost každé komunity do vlastního trvání, do sebejisté iluze jedinečnosti a pevnosti, a otevírá ji opravdu všem: již nejenom druhým lidem, zvířatům, rostlinám či jiným živým bytostem, ale také smrti.

Smrt

Také aktivisté tvrdí, že v přírodě, kterou objevili v očích zvířete, spatřili smrt. Na rozdíl od naleštěné a vždy hygienické moderní civilizace před ní neprchají, důstojně ji přijímají jako přirozenou součást běhu věcí. Smrt přece patří k životu: jedna bytost musí po čase ustoupit druhé, uvolnit jí místo, aby zase ona, se stejnou pokorou a pochopením, zjednala prostor svým potomkům. Takový je koloběh přírody.

Smrt stejně limonádová jako příroda, jejíž je součástí. A opět ne proto, že by jediný autentický způsob, jak se vztahovat ke smrti, spočíval v hrdinné vzpouře proti nicotě, která nachází své završení v tragickém osudu nezlomného individua. Smrt, kterou potlačujeme, není nějaká událost – trýznivá, která je nesnesitelná, nebo „přirozená“, kterou lze s pochopením přijmout anebo si s ní vůbec nedělat hlavu. Prostřednictvím smrti k nám mluví to, co Bataille nazývá animalitou či imanencí: nikoli možná nepřítomnost individua, ale svět bez hranic a předělů, který nezná žádný rozdíl mezi přítomností a nepřítomností, neboť v něm ještě nestačily vykrystalizovat ostré hrany a oddělené, trvalé celky, které by jednou mohly být nepřítomné. Vztah ke smrti není věcí postoje k něčemu, co přijde zvenčí. Smrt netestuje naši odolnost, důstojnost, odpoutanost či solidaritu s potomstvem, neděsí pouze úzkoprsé egoisty, ale ve své nejhlubší podobě také obyvatele tak velkoryse pojatých budov, jako je komunita, druh, rod či síť života. V první řadě se nikdy nehrozíme toho, že tu jednou fyzicky nebudeme. Ani zvíře tu nebude, a smrti se nebojí. Prvotněji se hrozíme stavu, ve kterém budeme naše tělo nuceni vydat všanc a podlehnout tlaku vnějšku, bez ohledu na to, zda tím tělem je soubor končetin a orgánů, rodina, společenství, zásada nebo idea. Děsíme se možnosti, že se budeme muset vzdát sebe sama, projektu, o kterém nikdy nemluvíme ve třetí osobě, ale vždy jej uvozujeme slovem „já“ nebo „my“.

Jedna z příležitostí, kdy se smrt před očima člověka žijícího ve světě ostrých hran a dělení může vyjevit nejjasněji, je – odvolávám se zde opět na autoritu Georgese Bataille – smrt obětovaného zvířete. Obětník nezabíjí zvíře z nutkavé krutosti či nesmyslné krvelačnosti, naopak, smrtí jej chce vrátit světu, který pro něj zvíře nikdy nepřestalo ztělesňovat, jemuž se ale svým pobytem v řádu výroby a věcí vzdálil natolik, že se neobejde bez výjimečných impulzů. Aby člověku zvíře, které ve dne táhne jeho pluh, vyjevilo imanenci, musí je vytrhnout z řádu účelnosti a věcí: musí je zabít. „Je to pochopitelně monolog,“ dodává Bataille, „a oběť nemůže naslouchat a odpovídat.“ To ale nic nemění na výsledku: smrt obětovaného zvířete před námi neotevírá hrozbu tragického konce, ale závratnou svůdnost kontinuity. Svět napětí, strun, šlach, svalů, křečí se rozpouští, spolu s ním mizí i hrůza z přeříznutí, operace, zhroucení, kolapsu, vyčerpání. Individuum se odevzdává imanenci. Stává se zvířetem.

Máme zvířatům připsat práva?

Kam se poděli Roger a Andrew a jejich polemika? Prošli jsme spolu s nimi okem zvířete. Po sérii podezřelých spekulací je čas vynořit se. Jak se máme chovat ke zvířatům? Víme to už? Budu mluvit sám za sebe, přesněji: jménem těla tohoto textu.

Oči zvířete mne neopíjejí jen prosebným úpěním „Chraň mě!“. Po několika záběrech směrem do hlubin přestávají mluvit a já se dostávám z rozeklaných skal jazyka na pobřeží. Kolem se rozléhá jen prázdné šumění moře, nekonečná hra vln. Zvířata nezpochybňují jen můj omezený egoismus, ale také mou identitu ochránce a člena komunity. Neříkají ještě proto „Zabij mě!“ či „Nevšímej si mě!“ Vtahují mě na otevřené moře, rozpouštějí v myriádách záhybů a staví tak do situace, ve které se o pevninu nemohu opřít, ale musím si ji vybudovat sám. Nikoli navzdory tupé mase oceánu, v heroickém vzdoru, ale jako jedna z vln, které se zalíbilo uprostřed oceánu vytvořit enklávu života a v této tišině regulovat proudění tekoucích prvků.

Z místa, kde stojím, vidím, že zvíře je z vody na hranicích této enklávy, střídavě venku a střídavě uvnitř. Mám je pustit dovnitř zcela, vyhradit mu ochranu, jaké se těší vlnky uvnitř, které považuji za své bližní? Kladu si otázku: nemohlo by to moji tišinu naplnit k prasknutí? Nestal by se život v ní příliš komplikovaným a neúnosným? Tu otázku si mohu klást s klidným srdcem, bez strachu z obvinění, že jsem antropocentrický či jiný primitiv. Zvíře si mohu dovolit nechat zůstat venku jedině s tím, že nepopírám jeho stejný původ: také ono je ze stejné látky jako já, z vody. Jeho oči mi již nic neskrývají, nepotřebuji lásku ke své tišině opírat o „dobré důvody“, které nikdy neopomenou zdůraznit rozdíly, jež vlnu jménem člověk od vlny-zvířete nesporně dělí, a převádět je z nakonec nepodstatných na podstatné, z kvantitativních na nepřekonatelné rozdíly kvalitativní. Do té míry, do jaké si v těch očích nic nezakrývám, nemusejí mě již burcovat z uzavřenosti. Budu-li se ptát, jak daleko si je mám pustit k tělu, nebude již poslední slovo mít svědomí. Jeho autoritu jsem rozmočil ve vodě, kterou každé oko nakonec skrývá.

Rozhodovat nakonec bude něco jiného než metafyzický princip: domluva obyvatel tišiny, které říkáme společnost, racionální dialog, v jehož rámci zvážíme, zda je reálné připojit k našemu obydlí dalšího patro. Přesněji řečeno, ve věci zvířecích práv budeme diskutovat o tom, zda z pokoje pro hosty můžeme udělat pokoj stálý a z hostů naše spoluobyvatele. Pokuste se prosím oprostit od podezření z omezeného zpátečnictví (připomenu raději sám ve vztahu k imigrantům oblíbené přísloví „S hostem je to jako s rybou: po třech dnech začíná smrdět“, se kterým lze moje slova snadno spojit a zatratit je), a zvažte, zda o zvířatech nemůžeme uvažovat se stejným klidem a realismem jako o hostech v domácnosti. Nesporně existují situace, kdy krach soužití nevysvětlujeme uzavřeností hostitele ani asociálností hosta, ale faktickými rozdíly obou, které jsou sice politováníhodné, přinejmenším v dané situaci však natolik obtížně překonatelné, že řešením nebude marný pokus o jejich odstranění, ale prostá rozluka. Chápeme člověka, který se nechce stát hostitelem rakovinové buňky, byť by byla sebevíc živou bytostí a mohli bychom s ní sebesilněji cítit. Fakt, že to obvykle neděláme, v tuto chvíli nic neznamená. Člověk prostě není disponován k tomu, aby se i při vynaložení největšího úsilí a ochoty mohl s rakovinou fyzicky sžít. (Něco jiného samozřejmě je, s již existující neodvratnou nemocí se psychicky vyrovnat.)

Snad si už můžeme klást otázky: Unese trpělivost obyvatel společenské tišiny způsoby zvířat? Nestane se takový svět pro lidi nelidsky náročným? Povrchní pochybnost ani uznání legitimity nově kladených otázek se přitom nemůže stát důvodem k uspěchané odpovědi. Je třeba hledat, kam až může soužití zajít. Jaké všechny následky by přineslo. Tolerance žádné bytosti není nekonečná – opravdu nejsme andělé. Ve jménu tohoto argumentu ovšem nesmíme popírat to, co je fakticky – bez problému nebo s vynaložením jisté námahy – možné. Nikdo to nedokáže s jistotou předem odhadnout. Proto je určitě řadu věcí nejprve potřeba zkusit. Začít tvrzením o našem přirozeném konzervatismu a zajetosti ve starých kolejích by určitě nebylo příliš poctivé. Co zkusit lze, měli bychom zkusit na vlastní kůži. Třeba to nebude tak nesnesitelné. A třeba ano. A nikdy nesmíme zapomínat, že stejně jako každé slovo lze i jakýkoli postoj zneužít k čistě formálnímu představení. I zkušebnictví má svá schémata: „Olivy mi nechutnají.“ – „Tak je aspoň zkus!“ – „Dobře… Hm, říkal jsem to, jsou odporné. Neodsuzuji nikoho, kdo je jí, ale pro mě to není. Už jsem holt takový.“ Howgh.

Výsledky

Co jsme získali? Otázka zvířecích práv je otevřená. Roger i Andrew, stejně jako všichni další účastníci debaty, se nemusejí bát hovořit o mezích své tolerance a vystupovat ve jménu toho, co je lidské.  Hranice jsou někdy zjevné bez dalšího přemýšlení: koho by napadlo strčit člověka ve jménu změny,  poznání nového či rozšíření společenství do kyseliny či termitiště? Ve spoustě jiných případů ale nesporně jejich určení záleží na mnoha individuálních faktorech. Proč tedy o nich nemluvit? Hřímat jménem morálky a povinnosti (ať už je jakkoli moderní a oproštěná od spousty starého balastu), jejímuž splnění musí jít všechno stranou, co je to jiného než násilí, jehož obětí jsou tentokrát lidé sami? Na tom nemění nic možná Andrewova – neboť především na jeho adresu ta slova mířila – námitka, že má pochopení pro lidskou slabost. Ano, má, ale výhradně jako pro politováníhodný ústupek, výraz omezenosti lidské povahy, která „v tomto nedokonalém světě“ nemůže „vést neposkvrněný život“. 

 

Práh tolerance, meze toho, co člověk (ať se nám to líbí nebo ne) snese – nic z toho se svou důležitostí v osobní etické i společensko-politické praxi v Andrewových dopisech nevyrovnává síle svědomí a otevřených očí a je redukováno na pouhý rétorický ústupek. Diskutující, kteří hledají odpověď na otázku, zda zvířatům přiřknout práva nebo nikoli, ale zajímají konsekvence: co z uznání mezí lidské snášenlivosti plyne, jaká konkrétní rozhodnutí máme přijmout, jaká břemena si můžeme dovolit odpustit. Na lidskosti ve smyslu toho, co je bez ohledu na ideály v našich silách, není nic ponižujícího. Nic nebrání tomu, abychom ji místo ukřičeného potírání  očistili od zpátečnických příměsí, kterých v politické praxi nabyla, a postavili ji na roveň dosud privilegovanému principu: otevřenosti.

Nečiníme tak jen v instinktivní obraně života před zoufalstvím z nekonečnosti závazku, který nás tíží. Před svědomím jsme neutekli, spustili jsme se naopak ještě odvážněji do jeho hlubin a – možná k nemalému překvapení – spatřili širé moře. A právě proto, že oko zvířete, které není než okem našeho vlastního svědomí, odhaluje nekonečno širých vod, máme volnost budovat v nich tišiny. Moře totiž nepřikazuje rozpustit se, pohyb, do něhož nás uvádí, říká něco jiného: nejsme nedobytná pevnost, ale vlna. Jeho šumění nehrozí tišinám, ale stydlivým a záštiplným ostrovům, byť by to byly ostrovy života. Moře nikdy nekáže, pouze šumí. Mnozí lidé by se rádi zaštítili jeho živelnou autoritou. Jelikož ale chtějí přikazovat, nemohou.

Co s našimi bojovníky? Roger Scruton se v některých momentech blíží pragmatickému pojetí problému zvířecích práv. Jeho konzervatismus je ale stále ještě příliš principiální a zásadový, apriorní a nesmlouvavý. V polemice si přesto klade věcnou otázku: Jaký svět vznikne, budeme-li se ke zvířatům chovat jako k nositelům práv? Bude ještě snesitelný? Bude to lidský svět? Andrew Tyler zase otřásá příliš rychlým přitakáním lidskosti, sebejistotou světa, který úzkostlivou lásku k sobě ospravedlňuje pojmy jako „zodpovědnost“, „rozum“ či „správcovství“. Něco pravdy možná bude i na jeho drzém postřehu o protivníkově poplašenosti, prozrazující Rogerovu neochotu smířit se s některými proměnami dnešního světa. 

 

Ve své kritice je ale Andrew příliš nekompromisní a krátkozraký, a místo otevřenosti nakonec prosazuje jen jinou uzavřenost. Křečovitost a úzkost statu quo střídá křečovitost a úzkost společenství života, spojeného proti „silám destrukce“ (Andrew toto spojení nepoužil, najít byste jej mohli v textu Kirkpatricka Salea v SG 4/01). Oba dva – Roger a Andrew – se ovšem shodují v jednom: pokoušejí se zabydlet v domě, který je již postavený a opírá se o pevné základy. Chtějí sloučit otevřenost a obyvatelnost – dva na sebe neredukovatelné principy lidské praxe. Proti pokusu samotnému nelze nic namítat. I v situacích naprostého zoufalství, tváří v tvář ontologické vině se v nás ozývá hlas, který zcela bezdůvodně dává tušit, že život může být krásný a vyrovnaný, navzdory nekonečnému břemeni povinnosti. Roger a Andrew se ale snaží spojit oba principy horkou jehlou kompromisu. První klade větší důraz na obyvatelnost, jako by říkal, že dům je již otevřený dosti, stačí několik drobných úprav; Andrew protežuje otevřenost, v naivní víře, že v domě zůstane vždy dost místa pro všechny, nebo alespoň pro významné množství těch, kteří to potřebují.

Otevřenost a obyvatelnost ale nelze sloučit po způsobu řezníků. K obyvatelnému domu se můžeme dostat jedině oklikou přes otevřenost, a to úplnou, která rozpouští i ty nejsžíravější formy svědomí ve vodách. A otevřenost si zajistíme pouze tím, že se opravdu otevřeme a necháme po uši zaplavit vnějškem. Zpočátku to možná bude vypadat hrozivě, jako všeničivá potopa. Jenže z vody lze také stavět. A navíc, v domech, které nejsou z vody, voda straší. Jistě, v otevřenosti samotné, na širém moři hladkém jak led, nelze bydlet. Usadit se ale spokojeně můžeme v tišinách, chráněných záhyby vln.

Mikro-aktivismus

Ještě než poslední vlna spláchne písmo vyryté do písku na pobřeží, stačíme rozluštit pár drobných připomínek a návrhů, tentokrát výhradně na Andrewovu adresu. Aktivisté, uvyklí spojovat se v řetězy a sítě, by možná ve snaze čelit (jakkoli pojatému) systému nemuseli jako doposud spoléhat na budování pevných hrází. Stavíme-li se na odpor, můžeme tlak druhého vydržet či potlačit, můžeme jej i naprosto zničit, stejně tak si ale můžeme být jisti, že se jako plevel ihned objeví na jiném místě. Používáme totiž stejné prostředky jako on, a tím udržujeme příznivé podhoubí pro další střety.

 

Kdo buduje hráz, mluví stále řečí systému, který by možná tak rád naboural. Ani zde není metafora nevinná, jak by se mohlo zdát. Hráz, byť přehradní, nezničíte jinou hrází, byť vztyčenou upřímným odhodláním pro dobrou věc. Vezmeme-li slovo hráz v jeho druhém užití vážně, tedy již ne jako metaforu, rýsuje se před námi zároveň nová perspektiva: aktivismus, který místo toho, aby hráze symbolizující moc systému tupě rozbíjel kladivy či dynamitem, rozleptává je precizní prací uvnitř betonu, proniká na úroveň molekul a spatřuje křehkost zdánlivě pevné hranice. A rozleptat strukturu, která beton od okolního prostředí odlišuje jen prostorovým uspořádáním a relativní silou vazeb – jak tuší každý, kdo se někdy podíval do mikroskopu –, už nemusí být nadlidský úkol.

To vše je ale možné teprve uprostřed oceánu: nechat zemi – své plány, mikroskopy, řetězy a hráze – rozpustit ve vlnách, začít stavět znovu a bez předlohy na vodě z řas, pěny, ledu, ryb a teprve takovou zemi hájit. Jako správní stavitelé budeme potom moci dotírajícím vlnám říci: ano, jsme z jedné vody (jak rád se vámi čas od času nechávám strhnout!), ale právě proto nás můžete nechat být, nestačí snad, že se nám tak zalíbilo v našem království? A vlny se spokojeně rozbíjejí o náš kýl, jiné si vystačí se štěrbinami a kanálky, které jsme jim ve stěnách lodi ponechali, další zpomalují svou rychlost a vstupují do vazebního pole. Nestraší.

Rogere a Andrew, vodo z vody, záhybe v šatu přírody, prosím, nedělejte vlny!

David Vaněk

Filozof a religionista.