Nejezte maso! Nezabíjejte zvířata!

Ojedinělé hlasy antického světa

 

 

Řecké myšlení nebylo jednotné, ale dělilo se do soupeřících škol, kdy každá navazovala na myšlenkovou doktrínu svého zakladatele.

Orfické Řecko

Bájný thrácký prorok Orfeus, k němuž, očarována jeho slovy, zpěvem a přibíhala lesní zvěř říkal: "Mají duši jako vy, přežívají na onom světě a pak se vracejí na Zemi. Zdržujte se proto požívání masa! A především se neúčastněte krvavých obětí ani dionýských orgií.  Mířil tím na řádění bakchantek, které oděny do kůží srnců či laní, s vlasy rozevlátými, opilé, s řevem a s dýkou v ruce pobíhaly v noci po lesích a polích, chytaly malé kolouchy, zaživa je rozsápávaly a syrové pojídaly. „Zvířata jsou stejně jako vy dětmi prvotního boha, Eróta, veliké lásky, která sjednocuje všechny prvky světa," pokračuje Orfeus. „Erós se jinak jmenuje Phanés, to jest ten, který září a prozařuje. Velký, jediný Bůh je láska, ale také světlo. Proto vy, kdo se mu klaníte, budete chodit v bílém oděvu a své modlitby budete odříkávat za úsvitu tváří k slunci." V Orfeových představách byl Erós spíš symbolem univerzální lásky než tělesné přitažlivosti. V tom si básník protiřečil s Hésiodem, který v Erótovi viděl jen princip rozmnožování pářením.

Orfeus, vyznavač Slunce-Apollóna jako jediného Boha, vytrvale odsuzoval noční kulty a jejich ukrutnosti. Dionýsovy ctitelky nemeškaly s odplatou. Nastražily Orfeovi léčku a zavraždily ho stejně surově, jak vraždily mladou zvěř, jíž se prorok tolik zastával. Orfeus zemřel, ale orfismus žil dál ještě tisíc let. Neměl nikdy žádnou centrální organizaci, ani stálé kultovní místo, dokonce ani ucelené učení, které by zajišťovalo pravověrnost. Orfikové putovali od města k městu, hlásali nesmrtelnost duší a jejich převtělování, milosrdenství vůči všem tvorům, a zpívali hymny, právem přirovnávané k žalmům.

Učení  se brzy rozšířilo do Malé Asie a Řecka, kde se s ním mohl setkat Pýthagorás (570 př. n. l.  –  510 př. n. l.)  V přímé návaznosti na orfismus vyučoval úctě k veškerému životu, doporučoval modlit se tváří v tvář vycházejícímu slunci, zakázal svým žákům krvavé oběti a pojídání masa. Pýthagorás byl vegetarián a podporoval své následovníky, aby jednali se zvířaty s úctou, zřejmě proto, že věřil, že se do nich stěhují duše mrtvých lidí. Orficko-pýthagorejské myšlenky převzal Platón a vylíčil obraz Orfea v podsvětí, jak si pro svůj další život volí duši labutě. Skutečně tomu věřil nebo se dal unést básnickou fantazií? V každém případě je od něho nevděčné, když orfiky ironizuje.Orfeovo učení dlouho přetrvávalo a skončilo až se zánikem samotné antiky, první křesťané řecko-latinského vzdělání viděli v Orfeovi předobraz svého Pána. Kristus katakomb, dobrý Pastýř nesoucí na ramenou Zesláblé jehně, má Orfeovy rysy.

Xenofanés poskytuje nejstarší doklad o reinkarnační nauce a když píše o Pýthagoru: Když jednou procházel kolem týraného štěněte, měl nad ním lítost a pronesl tento výrok: "Ustaň a už je netluč, vždyť je to duše muže, přítele, Kterou jsem rozpoznal, slyšel, jak zazněla."

Nejdůležitější filozofický směr byla škola Platónova (427 př. n. l. – 347 př. n. l.)  a jeho žáka,  Aristotela (384 př. n.l . – 322 př. n. l)

"Kdyby mlýnky mlely samy nemuseli by být otroci, ale protože mlýnky..." Dobře známá je Aristotelova podpora otroctví; věřil, že někteří lidé se otroky rodí a že otroctví je pro ně jak správné, tak výhodné. Aristoteles zastával názor, že zvířata existují proto, aby sloužila lidem. Aristoteles tvrdil, že nadvláda člověka nad zvířaty se týká i otroků a žen, což byl názor, který odrážel politickou realitu doby, protože otroctví a podřízenost žen byly ve starověkém Řecku čímsi samozřejmým.

 V Politice Aristoteles napsal, že tak „necivilizovaní“ lidé, jako sousední Achajci a Trákové, jsou „svou přirozeností otroky, protože jsou o tolik horší, o kolik je horší tělo než duše, či zvířata než lidé“. Aristoteles věřil, že je povoleno zotročit lidi, kteří nemají „rozum", stejně jako bylo možné zotročit zvířata. „Otroci a zvířata toho pro obecné dobro mnoho neučiní a většinou žijí jen tak nazdařbůh."

Aristoteles nepopírá, že lidé jsou zvířata; ve skutečnosti člověka definuje jako zvíře racionální. Ale to, že máme stejný původ, nestačí k ospravedlnění rovných zájmů. Pro Aristotela je člověk, který se narodí jako otrok, nepochybně člověkem, a je schopný cítit slast a bolest jako kterýkoliv jiný člověk; ale protože má být svými rozumovými schopnostmi svobodnému člověku podřízen, Aristoteles ho považuje  "za živý nástroj". Aristoteles úplně otevřeně proti sobě staví tyto dva prvky v jediné větě: otrok je ten, kdo „ačkoliv zůstává lidskou bytostí, je také součástí majetku".

Jestliže je rozdíl v rozumových schopnostech mezi lidmi dostatečným důvodem k tomu, aby z jedněch učinil pány a z druhých jejich majetek, Aristoteles musel věřit, že právo lidí vládnout zvířatům je natolik očividné, že mnoho argumentace nepotřebuje. Věřil, že příroda je ve své podstatě hierarchií, ve které bytosti s nižšími rozumovými schopnostmi existují ve prospěch bytostí se schopnostmi vyššími:Rostliny existují pro zvířata a zvířata pro člověka — domácí zvířata, aby je využil a jedl, divoká zvířata (nebo alespoň jejich většina) na jídlo a jiné životní potřeby, jako je ošacení a rozmanité nástroje.Protože příroda netvoří nic bezúčelně a nadarmo, je nepochybně pravda, že všechny zvířata stvořila pro člověka.To byl názor Aristotelův, na rozdíl od Pythagorova, který se měl stát součástí pozdější západní tradice.

Málokdo v době starověkého Řecka a Říma  se nad otrokářstvím pozastavoval a kladl si snad nějaké morální otázky. Lidé, kteří měly nějaké významné postavení, ať to již byli státníci, spisovatelé, filozofové -  ti všichni otroky brali jako svůj výhradní soukromý majetek, se kterým si mohou dělat co chtějí.

Zabíjení  lidí i zvířat bylo na běžnou formu zábavy: "Obyčejný boj nakonec zevšedněl, a každá ohavnost měla podpořit uvadající zájem. Někdy to byli medvěd a býk přivázaní k sobě, převalující se v písku v krutém souboji; jindy byli do arény vhozeni vězni, oblečení do kožešin divokých zvířat, býkům, kteří byli rozběsněni rozžhaveným železem nebo šipkami s hořícím koncem. Za vlády Kaliguly bylo v jeden den zabito na čtyři sta medvědů... Za Nerona bojovalo čtyři sta tygrů s býky a slony. Za jediný den, který patřil zasvěcení Kolosea Titovi, zahynulo pět tisíc zvířat. Za vlády Trajána trvaly hry nepřetržitě sto dvacet tři dnů. Lvi, tygři, sloni, nosorožci, hroši, žirafy, býci, jeleni, a dokonce i krokodýli a hadi byli použiti k oživení představení. Nechyběla ani žádná forma lidského utrpení... Deset tisíc mužů bojovalo za Trajánových her. Nero v noci osvětloval své zahrady křesťany v hořících košilích napuštěných smolou. Za Domiciána museli mezi sebou bojovat slabí liliputáni... Touha po krvi byla tak silná, že princ byl méně neoblíben, když zanedbal rozdělení obilí, než když zanedbal hry". (historik W. E. H. Lecky)

V prvním století před Kristem tvrdil římský filozof a státník Cicero, že všechno na světě bylo stvořeno k prospěchu někoho jiného. „Proto byly rostliny a ovoce rostoucí ze země stvořeny pro zvířata, a zvířata pro člověka.“ Postava v jednom z jeho spisů prohlašuje, že „lidé mohou využívat zvířata k vlastním účelům, aniž by jim činili nespravedlnost“. V následujících Cicerových větách je je výstižně obsažen řecko-římský názor, že lidé jsou pány přírody: 

"Jsme absolutními pány nad vším, co země produkuje. Máme potěšení z hor a rovin. I řeky jsou naše. Zasíváme semínka a zasazujeme stromy. Hnojíme půdu. Zastavujeme, řídíme a obracíme řeky. Řečeno stručně, našima rukama a různými činnostmi se pokoušíme přetvořit přírodu tohoto světa.“

Římské právo — stejně jako naše dnešní — klasifikovalo zvířata jako majetek a tudíž věci bez vrozených práv. Právo lidí zbavovat zvířata života bylo v římském myšlení a právu tak zakořeněné, že se vždy pokládalo za samozřejmé a nebylo ho třeba ospravedlňovat. V řecko-římském světě bylo „se zvířaty běžně nakládáno se směsí surové lhostejnosti a sadismu". V celé řecko-římské literatuře lze nalézt minimum čehosi, co se podobá nesouhlasu s krutostí ke zvířatům.

K jednomu takovému případu došlo v roce 55 před Kristem při lovu uspořádaném ve velkém římském amfiteátru a sponzorovaném Pompeiem. Do arény byly naháněny různé druhy chycených zvířat, od lvů po srnce, kde je pak pro pobavení diváků dobře ozbrojení muži pronásledovali a zabíjeli. Podle Dia Cassia vehnali Římané v jednom z posledních dnů her do arény osmnáct slonů. Když na ně ozbrojení muži zaútočili, zranění sloni se nebránili, ale jen „chodili okolo s obrácenými choboty k nebesům a hořce naříkali" a dav je „navzdory (Pompeiovým) úmyslům začal litovat"." Cicero, který byl u toho, napsal příteli, že „celou záležitost doprovázela jakási lítost a pocit, že tato velká zvířata mají s lidstvem cosi společného".

Jen málo  hlasů se pozvedlo na obranu zvířat. Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 n. l. ),  jeden z nejtalentovanějších a poté i nejúspěšnějších básníků Říma. Jeho verše dnes pokládáme za formální vrchol římské poezie. Proměny (Metamorphoses) jsou nejen nejlepším a největším dílem Ovidiovým, ale nepochybně patří mezi několik málo děl, která tvoří základní kánon evropské literatury; obsahují více než 200 řeckých a římských bájí, které vždy končí nějakou proměnou;  Závěrečnou část tvoří mj. Pythagorovo učení o převtělování duší, které je jakýmsi filosofickým zdůvodněním proměn, a pojednání, proč neubližovat živým tvorům a nejíst maso. Ve svých básních vyjadřuje opovržení lovem, zvířecí obětí a zabíjením.  Jeho hlas byl v antickém světě výjimkou.  

Také Plútarchos (asi 46-127) a Porfyrios (232–304)  projevují sympatii ke zvířatům. Plútarchos na rozdíl od Pythagora nestavěl soucit ke zvířatům na myšlence stěhování duší, ale na obecné povinnosti chovat se laskavě ke zvířatům podobně jako k lidem. Odsuzoval způsoby, jakými se ve starověkém Říme zacházelo se zvířaty chovanými pro potravu, kritizoval opulenci, s jakou si římská aristokracie dopřávala maso.  Plutarchos či neoplatónský filosof Porfyrios trvali na tom, že lidská dokonalost, arete, či "konání dobra", vyžaduje nepůsobit zbytečné utrpení jiným tvorům, lidským i nelidským. Na základě tohoto byli Plutarchos i Porfyrios filosofickými vegetariány, jejichž přesvědčení o morálním statutu zvířat vylučovalo jejich zabíjení a pojídání. Své nazírání na svět objasňuje Plutarchovo pojednání "O jedení masa" (Peri sarkofagiás ) ve spise "Moralia" a Porfyriův spis "O zdrženlivosti" (De abstinentia).

Plútarchos, Řek pocházející ze severu stejně jako Orfeus.) Byl významný řecký spisovatel, historik, filozof, autor historických a moralistických děl.I on uctíval boha Apollóna, byl jmenován jeho veleknězem a stal se členem delfského kolegia. S myšlenkami thráckého proroka byl dobře obeznámen neboť studoval v Aténách pod vedením filozofa Ammónia, který vyučoval Platónovu a Pýthagorovu nauku. Byl také zasvěcen do náboženství Ésety - Isis  a Usíra, neboť pobýval v Egyptě. Plútarchovým nejznámějším dílem jsou Srovnávací životopisy, ale napsal také O rozumnosti němé tváře a O těch, jež božstvo později trestá, vzácný dokument o posmrtném životě. Plútarchos šel ve svém obdivu ke zvířecím bytostem dokonce až k myšlence, že duše zvířat je dokonalejší než lidská a má lepší předpoklady ke ctnosti.  

Znepokojoval ho také krutý osud domácích zvířat, když už ve stáří nemohou pracovat: „Prodávat staré koně, kteří už nejsou k užitku, je barbarství. Je to projev nevděku za prokázané služby. Skutečně dobrý člověk se má o své zestárlé psy a koně starat, i kdyz mu už nemohou sloužit." Velký historik byl skutečně i dobrým člověkem, protože jednal podle vlastních slov a odmítl prodat starého býka, který náležel jeho panství.

V eseji nazvané "O jedení masa" napsal : "Jak se vůbec můžete ptát, jaký důvod měl Pythagoras, že odmítal maso? Mne spíše překvapuje, co způsobilo a jaké bylo rozpoložení mysli člověka, který se poprvé ústy dotkl usedlé krve a přinesl ke svým rtům maso zabitého stvoření, který položil na stůl mrtvá, nechutná těla a odvážil se nazvat jídlo a živiny ty části, jež před nedávnem bučely a dýchaly, pohybovaly se a žily. Jak mohly jeho oči vydržet pohled na porážku, kdy jsou krky rozřezány, kůže stahována a údy odtrhovány od údů? Jak mohl jeho nos vydržet zápach? Jak se mohlo stát, že nečistota u něho nevyvolala nelibost, a sál šťávy a séra ze smrtelných ran? Je jisté, že nejíme lvy a vlky ze sebeobrany; spíše naopak, tyto ignorujeme a zabíjíme neškodná, krotká stvoření, která nás vůbec neohrožují. Kvůli kousku masa je připravíme o slunce, světlo a život, na které mají právo".  Potom vyzval masožravce: "Jestliže prohlašujete, že jste stvořeni pro tuto stravu od přírody, pak si sami zabijte to, co chcete jíst. Udělejte to však prostředky, kterými vás příroda vybavila, bez jakéhokoliv kyje, nože nebo sekery".  

"Chraňte se poskvrňovat svá těla, vy smrtelní lidé,

hanebným jídlem! Je obilí tady a ovoce stromů,

větve k zemi jež sklání, jsou hrozny zde bujného vína,

jsou zde plodiny sladké a ty, jež na ohni péci,

ve vodě vařiti možno; vždyť nikdo vám nebere mléko,

nebere sladký med, jenž voní mateřídouškou.

Štědrá rodička země vám bohatství dává, i pokrm,

bez vraždy co jíst, a bez všeho krveprolití.

Masem ukájí hlad jen zvěř, a ještě ne všechna:

koně, krávy a ovce a kozy jen travou se živí.

Jenom divoké šelmy, jimž dravost je vrozena krutá,

jako arménští tygři a lvové, ve hněvu hrozní,

jako medvěd a vlk, ti z kořisti krve se těší.

Běda, ach, jaký to zločin, když maso se do masa vkládá,

dravé a lačné tělo když tuční polknutým tělem,

a když je živočich živ zas jiného života smrtí!

Při této hojnosti všeho, jež země nám přináší,

naše nejlepší matka, snad těší tě žvýkat zuřivým chrupem

žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem?

Cožpak nemůže člověk, leč záhubou jiného tvora

ukojit žaludku hlad, té neslušné hltavé šelmy?

Ale ten pradávný věk, jejž sami jste nazvali zlatý,

ovocem stromů a zemskými plody byl spokojen zcela,

zvířata šetřil a krvavým masem si netřísnil ústa.

Tehdy bezpečně ptáci vzduch křídly rozviřovali,

zajíc beze vší bázně se proháněl uprostřed polí,

v liché důvěřivosti se nechytly na háček ryby.

Bez nástrah bývalo všechno a nikde nečíhal podvod,

všude jen panoval mír. Však jakmile závidět začal

škodlivý rádce bohům, že oběti krvavé berou,

jakmile začal masité jídlo v chřtán hltavý spouštět,

k zločinu cestu již razil. A možná, že zvířecí krví

ponejprv zbrotil se oštěp, zvěř dravá když lovena byla.

Na tom však mohlo být dost, že šelmy nás ohrožující

hubeny byly, v tom nebyla surovost, nutné to bylo

škůdce potrestat smrtí, však maso se nemělo jísti.

Pak se šlo v bezpráví dál: snad po šelmách oběť první

vepř byl, jenž propadl smrti, že prohnutým rypákem zrýval

osení mladé a rolníkům ničil tak naději roku.

Kozel prý ohryzal révu, a proto prý za oběť padl,

aby byl usmířen Bakchos. Trest právem oba dva stihl.

Jakou však vinu má ovce, to zvíře milé a tiché,

zrozené k záchově lidí, jež plným vemenem dává

výživné mléko a na měkká roucha svou hřejivou vlnu,

zvíře, jež životem více než smrtí nám prospěti může?

Čímpak se provinil nevinný skot, zvěř beze lsti, falše,

neškodná, prostá, jež tolik nám pomáhá ulehčit práci?

Jak je nevděčný ten, jak nehodný úrody zemské,

oráče svého kdo vraždí, jej odpřáhnuv z těžkého pluhu,

který nedávno táhl, kdo žádného svědomí nemá

ostrou sekerou protít tu od práce sedřenou šíji,

která kypřila půdu a tolikrát úrodu svezla!

Lidem nestačí ani, že takové zločiny pášou;

samotné bohy zde vztahují v zločin, když bláhově věří,

že se z oběti dělného býčka sám Iuppiter těší.

Oběť beze vší vady a význačná obzvláštní krásou,

krásou, která jí škodí, a zdobená stužkami, zlatem,

před oltářem, hle, stojí, zla netušíc, poslouchá němě

modlitby kněží a vidí, jak na hlavu zrní jí sypou,

zrní, jež pomohla pěstit, a zbrocuje nevinnou krví

nůž, jejž před chvílí ještě snad viděla v průzračné vodě.

Ihned prohlédnou potom jí plíce živoucí ještě,

vyrvané z hrudi, a zkoumají na nich i záměry bohů.

Ještě z ní pojídat maso se odváží smrtelní lidé!

Po jídle zakázaném, ó jakou lačnost to máte!

Takto nečiňte, prosím, a na mé výstrahy dbejte:

ze zvířat obětovaných až v ústa vložíte sousto,

buďte si vědomi toho, že vlastní své oráče jíte!