Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech.

Stanislav Komárek

(o knize)

Výkřiky bez soucitu

Komárkova publikace pojednává o různých aspektech vztahů lidí a zvířat v evropských i mimoevropských kulturních kontextech. Přináší stručné celoplanetární dějiny těchto vztahů od starého Egypta přes Čínu, Indii až k osmanské říši (první novověký zákon na ochranu zvířat prý vyšel právě v ní, roku 1502). Co se týká evropského vývoje, autor rozsáhle referuje o známých soudních procesech proti kobylkám či myším – ty byly kupříkladu vyzývány k opuštění polí do čtrnácti dní, což se ovšem netýkalo „zvířat nedospělých, přestárlých a gravidních“.

To pro autora nebylo ukázkou středověkého obskurantismu, nýbrž „posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně“. Zvítězilo však Descartesovo učení o zvířatech coby  nemyslících strojích, jež se stalo i předlohou církevní doktríny v této věci, takže papež Pius XII. ještě ve 40. letech 20. století prohlašoval, že „výkřiky zvířat na jatkách či v laboratoři nemají budit neopodstatněný soucit křesťanů víc než zvučení rozžhaveného kovu pod údery kladiva“.

Autor dále probírá témata jako úloha zvířat coby kultovních obětí, ochrana zvířat a druhů či užití zvířat v medicínských  výzkumech. Píše rovněž kupříkladu o velkochovech, zoofilii či lovu, u něhož zajímavě dokládá, že zábava chápaná kdysi jako elitní (slovo myslivec pochází etymologicky od mysliti) podle něj poklesla na lidovou a nakonec začala být pociťována jako nekulturní.

Komárek v Ochlupených bližních navazuje na četné své starší knihy, z nichž některé pasáže jeho nová publikace přináší v totožné či jen mírně změněné podobě, nicméně většinu starších témat rozvíjí v nových kontextech. Jestliže v předchozích Esejích o přírodě, biologii a jiných nepravostech (Academia, 2011) psavý biolog kupříkladu  líčil, jaký zážitek v něm vyústil v rozhodnutí nadále nepojídat žádné savce, v knize se vegetarianismem zabývá obecně….

V zásadě se Komárek při snahách o postižení zvířat hlásí k „uvážlivému Antropomorfismu“ coby nejadekvátnějšímu způsobu jejich pochopení: připisovat medvědovi kontemplativní rozpoložení při poslechu Bacha je přehnaná antropomorfní projekce, ale „když se medvěd naštve, sotva se jeho vyladění nějak liší od našeho“; podle Komárka je „v člověku celé zvíře, ve zvířeti nikoli celý člověk“. To ukazuje v mnoha oblastech chování i prožívání zvířat: u jejich vztahů ke smrti (podle Komárka se dá předpokládat, že u zvířat se bude vztahování se ke smrti podobat situaci u malých dětí), rituálů či možností existence čehosi na způsob náboženských rituálů….

Obrácení perspektivy (tedy ne člověk adoptuje vlka, nýbrž vlk člověka) je typické pro celou publikaci: už v jejím názvu, v referencích o panovnících, kteří si pochutnávali na opečených nemluvňatech ... nebo v rozvíjení fantazií o tom, jak by se teoreticky dala „šlechtit“ různá lidská plemena...

Komárkova kniha se věnuje i zajímavým problémům kolem proměnlivé hranice lidství. V 18. století ještě nebyla zcela jasná hranice mezi lidmi a lidoopy, kteří byli považováni někdy spíše za „přírodní národy“. Dodejme, že naopak dlouho bylo třeba indiánům a především africkým černochům lidství upíráno...

Nečekejme od Komárka jednoduché návody či řešení typu ano-ne. Spíše nabízí spoustu zajímavých faktů, pohledů i nových otázek.

Témat probíraných v knize je značné množství a těžko je zde můžeme zachytit byť jen v přehledu.  Komárek upozorňuje na řadu paradoxů a podivných nedůsledností v našem vztahu ke zvířatům, kdy jsou na jedné straně chováni jako mazlíčci a přísně chráněni, a na druhé straně jsou ve skrytu podrobováni značnému utrpení coby naše potrava či předmět vědeckých experimentů. Zde Komárek nenechává nikoho na pochybách, co si myslí například o velkochovech, dokonce rozhodně tvrdí, že „tento fenomén bude jednou jmenován jedním dechem s inkvizicí i … koncentráky – i tam byla viděna jejich naprostá nezbytnost…“

Kniha ovšem není v žádném případě aktivistická, spíše naopak. Představuje pro širší vzdělané publikum zdroj mnoha faktů, postřehů, ale i diskusí a podnětů k přemýšlení.