- Na oltáři nauky
-
- Stanislav Komárek
- (časopis Respekt)
-
Vážená soudružko, chápu, že ve svém zaujetí usilujete o totální likvidaci psa jako pokusného zvířete. Nicméně pes, přestože je v našem titulu uváděn jako přítel člověka, zůstává nadále pomocníkem, bez něhož se lékařské výzkumy a pokrok biologických věd neobejdou. Nebo chcete, aby výzkumné ústavy ověřovaly léčebné postupy a medikamenty na dětech a dospělých? Tuto tendenci prosazovali kdysi fašisté v koncentračních táborech a věřme, že k tomu už nikdy v naší společnosti nebude místa." (Jan Kořínek, vedoucí redaktor časopisu Pes-přítel člověka, dopis z roku 1982)
Pokusy na zvířatech čímsi připomínají novodobou magii. V posvátném okrsku
vědy, za zdmi laboratoří je tolerováno, co by jinde působilo zděšení.
Neobyčejně vzrušené diskuse o používání laboratorních zvířat se v dnešní době vedou většinou ve vyostřených polaritách a bulvarizujícím stylem: „A co kdyby vaše dítě leželo na smrtelné posteli? Také byste ještě váhal použít pokusného makaka?!“ Zjitřené emoce na obou stranách pak znemožňují vnímat věc panoramatičtěji. Povšimněme si několika základních rysů těchto úvah. První z nich je ten, že lidský život a jeho prodloužení byť i jen o den je to nejposvátnější a není dostatečně velká oběť, která by tomu neměla být beze stopy pochyb přinesena (to se týká i mnohem subtilnějších aspektů lidského blaha, třeba krémů proti vráskám či prostředků na mytí nádobí).
Teprve když tuto tezi plně zvnitřníme, můžeme postupovat po dalších článcích logického řetězce, v němž sebevzdálenější, ať už ryze teoretický, kosmetický či v rutinním volnoběhu velkých laboratoří jaksi automaticky probíhající experiment vyvstává jako „absolutně nutný“. Pro posvátné cíle je nutno obětovat vše a bez zaváhání, sebe i jiné (raději jiné).
Společné zasvěcení
Užití zvířat k medicínským výzkumům je velice staré. Známe jej už z pozdní antiky – Galénos, jak známo, prováděl svá pitevní studia na zvířatech, zejména na prasatech, opicích, ba i slonech. Další rozmach pitevních i vivisekčních studií nastal za renesance a baroka; Harveyho poznání krevního oběhu by bylo bez podobných experimentů nemyslitelné. Z dnešního hlediska se jednalo o vivisekce dosti drsného ražení. Vezměme třeba objev pneumatizace ptačí kostry a její propojení s plícemi pomocí vzdušných vaků, k němuž Hieronymus Fabricius d’Acquapendente dospěl na základě skutečnosti, že kuřata a jestřábi s useknutými křídly a podvázanou tracheou mohou dýchat pomocí křídelních pahýlů. Řečené počínání už je v nejtěsnějším spojení s použitím zvířat v tradiční magii, které je také neobyčejně bohaté a od něhož se v jistém smyslu novověká věda pozvolna oddělila.
Ukázek „tradičního“ užití zvířat v magických operacích je v etnografické
literatuře spousta – jen pro ilustraci: Lévi-Strauss líčí, že na brazilském
venkově 30. let 20. století bylo pro získání lásky třeba chytit ropuchu
cururú (Bufo marinus), nakrmit ji žhavými uhlíky a zahrabat do země. Někdy
mělo zvíře „vytáhnout“ či na sebe přenést pacientovu nemoc (v případě dítěte
se používalo třeba ptačí mládě), jiní živočichové uzdravovali i pohledem,
například koliha v antickém světě. Čteme-li překlady magických papyrů ze
staré Alexandrie, nelze se vynadivit podobnosti milostných či úkladných
kouzel a jejich ingrediencí se substancemi, s nimiž pracuje třeba fyziologie:
ať už s želvím srdcem čarujeme „postaru“, nebo na něm třeba provádíme
Stanniusovy ligatury pro demonstraci srdeční autonomní motoriky, jakýsi
podstatný společný rys zůstává (vycházejme z toho, že počiny podobné jevově
jsou podobné i svou podstatou – ujišťování církevních činovníků starého
ražení o tom, že tibetští mniši se podobají katolickým jen nepodstatnými
jednotlivostmi a ve skutečnosti slouží démonům a spějí k zatracení, je také
málo věrohodné).
Pozoruhodná je i role pitevních a fyziologických praktik ve studiu medicíny a biologie. Důraz, jaký se na ně v počátcích studia klade, a rigoróznost, s níž je coby nezastupitelnou bránu k zasvěcení učitelé vyžadují (pro úspěšnou lékařskou či vědeckou dráhu mají význam nanejvýš okrajový), ukazuje, že se jedná v zásadě o úkony magické, kdy přijetí do bratrstva vyžaduje společné potřísnění prstů krví a společné žasnutí a mrazení nad svíjející se živou hmotou v akci.
Značnou část lidské fyziologie zkoumala věda na jiných savcích a demonstrační praktiky, při nichž badatel s černokněžnickým zaujetím řekněme přetíná míšní nervy a sleduje, která tělní partie ochrne, se táhnou celým 19. stoletím. K psychologické konstituci nadšeného experimentátora patří kromě značné dávky lhostejnosti i další rysy, které by bližní děsily, pokud by došly své realizace jinde než v „posvátném okrsku vědy“ – to, co se dětem zapovídá jako ohavnost, se zde stává kamenem úhelným. Není pochyb, že experimenty na zvířatech hrály důležitou roli při hledání způsobů boje proti řadě infekčních chorob (zvířectvo obětované např. Pasteurem, který byl v této věci decentní a střídmý, jistě nebylo umořeno nadarmo). Rovněž nové chirurgické postupy je těžko zkoušet rovnou na lidech. Zároveň však platí, že euroamerická novověká medicína plně vsadila na nejinvazivnější, technicky nejsofistikovanější a také nejdražší postupy, které si hekatomby zvířat přímo žádají (celý život se krmit bůčkem a poté si nechat provést koronaroplastiku namísto adekvátní životosprávy – kdo se neúčastní obojího, neprotáčí registry společnosti sledující jen toky peněz a žije vlastně zbytečně).
Není v podstatě pochyb o tom, že adekvátní znalost lidské fyziologie by se
byla s určitým zpožděním dostavila tak jako tak (díky různým chorobám a také
obrovským nedobrovolným „pokusům“ válek, kdy bylo možné pozorovat na
poškozených vojácích víc, než bylo milé). Ani délka života by nijak výrazně
nepoklesla, kdyby se lidé spokojili jen s naprostým minimem pokusů na
zvířatech, zato se zajímali o to, co jedí, pijí, jak bydlí a podobně. Péče o
zdraví by však vypadala jinak a žádala by si nesrovnatelně větší spolupráci
a uvědomělost ze strany pacientů, kteří s bezmyšlenkovitostí stáda čekají
spásnou pilulku či řez. Bez takového obratu je poměrně darmo se nad králíčky
rozněžňovat.
Komory hrůzy
Přízeň veřejnosti se pochopitelně odměřuje podle toho, o jaký druh pokusného zvířete se jedná. Dnes by nikdo Christiaanu Barnardovi, lékaři, který první transplantoval srdce, netoleroval pokusy na žirafách. I psi, kteří, chytáni rasem a dodáváni do fyziologických laboratoří minulých ér, stáli nedobrovolně u kolébky fyziologie, jsou dnes těžko akceptovatelní. Laboratorní potkani se svým přidrzlým krysím univerzalismem však dojmou málokteré srdce a řada diváků si skrytě myslí „dobře jim tak“ – i trávení jejich divokých bratří v kanalizaci a jejich často krušná smrt dojme věru málokoho.
Konat dříve obvyklým způsobem pokusy na primátech, jak to vskutku hrůzně líčí v případě šimpanzů Američané Roger Fouts a Stephen Mills ve své knize Nejbližší příbuzní, je rovněž stále obtížnější. Také je dobré připomenout, že příslušníci mimoevropských etnik, která znají novověkou vědu jen jako čerstvý import, bývají často ve vztahu k pokusným objektům neobyčejně nevybíraví – je to dáno zejména tím, že se od své původní tradice velmi důkladně „oprostili“ a do nějaké nové dosud „nevklouzli“: i o činovnících třetí říše lze říci, že se oprostili od tradičních lokálních předsudků a pověr jako málokdo druhý, byť se to naopak děsivě projevilo na jejich vztahu k lidem.
Zvířetnice a laboratoře velkých farmaceutických, kosmetických a chemických firem i některých ústavů patří dnes k nejpřísněji střeženým objektům a jejich pracovníci musejí zachovávat striktní mlčenlivost. Tyto „komory hrůzy“ jsou od rozjásané konzumně-ekologistické reality odděleny stejně bedlivě jako inferna velkochovů či umírárny dlouhodobě ležících pacientů a nemocničních oddělení, z nichž vede většinou jen jedna cesta. Pokročilá civilizace takovéto jevy, jak známo, úzkostlivě separuje.
Zástupná oběť
Kolik pokusů na zvířatech je zcela zbytečných? Někteří soudí, že možná až 90
procent; neblahá tendence všech institucí neustále bubřet personálně i
finančně způsobuje, že medicínsko-průmyslově-laboratorní komplex, v němž
hrají významnou úlohu i firmy pokusné živočichy produkující, vždy hravě
doloží, že další stupňování je naopak nezbytné, a sežene pro ně dostatek
prostředků. Projevy nesouhlasu působí dnes tak jako v raném novověku hlasy
těch, kdo žádali, aby se nad čarodějnictvím mávlo rukou.
Vyvstává také otázka, do jaké míry jsou výsledky experimentů na zvířatech aplikovatelné na člověka. V 60. letech byl po delším používání zakázán hypnotický preparát Contergan, obsahující thalidomid, látku, která u žen v raných stadiích těhotenství působila těžké poškození plodu. Na hlodavcích, na nichž byl preparát testován, se přitom negativní účinek neprojevil. Známá conterganová aféra vedla k větší opatrnosti a vyprovokovala zavedení neobyčejně přísných zkoušek, které zpomalilo, ne-li zcela zastavilo produkci skutečně nových léků. Pracovat místo živých zvířat čistě jen s tkáňovými kulturami nelze, ale mnohé rutinně prováděné brutální testy mají pro praxi pochybnou hodnotu. Například tzv. LD 50, zkouška, při níž je testovaná substance podávána v různých koncentracích tak dlouho, až se ukáže, při jakém množství hyne do 24 hodin 50 procent pokusných zvířat.
I u řady ryze teoretických poznatků lze říci, že jejich aplikovatelnost na člověka je malá až nulová, a je otázka, co vlastně „vědění pro vědění“ za „jakoukoli cenu“ přináší. Otupělé laborantky, mamky a manželky s touhou se nějak s malým příjmem protlouci životem, se sotva ozvou. Na příkladu medicínských experimentů je lépe než na čemkoli jiném vidět, jak vyrůstá život jedněch ze smrti jiných – a vyrůstá z ní ovšem také institucionální moc bílých plášťů. Podobně jako při náboženských obřadech zde zvířata vlastně fungují jako zástupná oběť, z níž ovšem nesílí ani tak lidé jako spíš rozmanitá institucionální božstva.
Neblahý tón obvyklého vedení diskusí „buď, anebo!“ zcela zakrývá nejen povahu problému, ale i jeho možné řešení. Podobně problém velkochovů sotva donutí celou populaci stát se přísnými vegetariány, ale už redukce spotřeby masa a zřetel na jeho složení s ním může značně pohnout.
Autor je profesor na katedře filosofie a dějin
přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK
|
Pramen, odkazy |
|