Indie - ráj a peklo zvířat?

 

 
Není náhodou, že se o Indii mluví jako o zemi mnoha rozporů. Nejméně za jeden z nich ale nenese vinu ona sama. Onen rozpor vzniká totiž spíše v mysli Evropana, který „zemi posvátných krav“ navštíví. Očekává, že uvidí, jak je ledaskteré zvíře uctíváno málem jako božstvo, a k těm ostatním že se národ vegetariánů chová alespoň s respektem. Když pak takový Evropan do skutečné Indie dorazí, bývá nejeden „milovník pejsků a kočiček“ zděšen. Ulice měst připomínají devatenácté století nejen po hygienické a sociální stránce, ale také zmučenými tažnými koni a mulami a jedním specifikem - na kost vychrtlými všudypřítomnými krávami a psy. Evropan, co „má rád zvířátka“, je zdrcen, cítí se podveden, chce se vrátit domů. Kdyby si nechal stav věcí osvětlit libovolným Indem, dozvěděl by se, zřejmě ke svému úžasu, že je vše v pořádku, stejně jako bylo dřív - v souladu s hinduistickým řádem všehomíra. Zvířatům v Indii nikdo neubližuje. Ale už chápání pojmů jako dobro a zlo, čistý a nečistý, utrpení a blaženost je tam bytostně jiné. To že přístup tamních lidí k živočišstvu bude rovněž jiný je pochopitelně více než nasnadě.  

 

 
 Ačkoli by Indii ještě dnes přívlastku „země posvátných krav“ nezbavila snad ani epidemie BSE, představují si Indové zmíněné „neubližování“ spíše jako „nečinění“. To se pochopitelně s evropskou představou neubližování poněkud míjí. Hinduista se především snaží si nezašpinit karmu eventuálním zabitím. Krávu nikdo neudeří, natož aby ji „zavraždil“. K evropské péči a zodpovědnosti za zvíře to má ale velice daleko. Evropan žasne, neboť je zvyklý být pánem nad životem a smrtí živočichů, svěřených mu do péče. Jak může Ind „chovat“ krávu, když jí neposkytuje krmení a nechá ji, aby se živila odpadky na ulici? Co je to za mizerného hospodáře?

 

Když byl v roce 1890 britskými místovládci v Indii přijat zákon o prevenci krutostí páchaných na zvířatech, vzbudilo to všeobecný podiv. Podobné opatření se běžnému Angličanovi pro „perlu v koruně impéria“, jak se Indii přezdívalo,  jevilo jako něco nepotřebného a nepatřičného. Indie byla proslulá jako kolébka buddhismu a džinismu, dvou náboženství, hlásajících mírný přístup k živým tvorům. Jak mohla koloniální britská vláda, tradičně zaujatá proti jakýmkoli zbytečným zákonodárným opatřením, považovat za nutné chránit živočichy před příslušníky tak mírného národa?  
 
Indie je zemí nábožensky různorodou, avšak nejvíce vyznavačů má hinduismus. Jeho pantheon se zdánlivě hemží nespočetnými zvířaty. Je tu Ganéša, božstvo se sloní hlavou a lidským tělem, opičí bůh Hanumán - pomocník boha Rámy, či četná zvířecí vtělení boha Višnua. Při bližším ohledání zjistíme, že tito „živočichové“ toho se svými reálnými zvířecími protějšky mají společného ještě méně, než zvířecí hrdinové bajek. V mýtech o jejich původu se dozvíme, že jsou z rodu božského, vílího či pololidského a o žádné skutečné zbožnění zvířat zde ve skutečnosti nejde. Jsou to nicméně právě tito položivočichové v roli božstev, ke kterým hinduista vzhlíží.
Světovou veřejnost nedávno pobouřila kasuistika o nařízení radních jednoho západoindického města. Ti se rozhodli vyřešit problém bezprizorních pouličních krav tak, že je odvezli do thárské pouště, kde zvířata postupně pomalu pomřela žízní. Z našeho úhlu pohledu řešení velice kruté; představa vleklého utrpení nás děsí nade vše (Ne náhodou dnes většina euro – amerických domácích mazlíčků končí život veterinářovou smrtící injekcí.) Hinduista kolem sebe má lidského i zvířecího utrpení tolik, že je nevnímá jako precedens, ale jako normální součást světaběhu. My takhle samozřejmě zase vnímáme ránu z milosti a smrtící injekce, což naopak Indové chápou jako rouhačské hraní si na demiurgy. Zvířata pro ně nejsou nesamostatné lidstvu podřízené bytosti, ale samostatné entity, jejichž bytí a nebytí je třeba brát smrtelně vážně. Nemilovanou tchýni přeci také není možné jen tak „utratit“. To ale neznamená, že jí nemůžeme udělat ze života peklo, že ano?


Hospodářská zvířata

Proslulý zdrženlivý až adorační vztah Indů k hovězímu dobytku se zdaleka netýká veškerého dobytka, ale pouze bílých kravek zebu a s nimi spřízněných plemen. Nevztahuje se třeba na vodní buvoly, o kterých se říká, že jsou jízdními zvířaty boha smrti a jsou proto považováni za neblahé. Jako „tahouni“ jsou ale živeni mnohem lépe než vychrtlé kravky zebu a také více dojí. Jejich mléko je navíc tučnější a výživnější. Ke krávě se váže mnoho dojemných přísloví a pověr, z nichž vyplývá, jak drahocenná bytost to je. Kupříkladu když po něčí smrti příbuzní darují krávu chudému bráhmanovi (příslušník nejvyšší kasty), smažou tímto darovacím aktem všechny hříchy které za svého života dotyčný spáchal. Jeho duši tak pomohou k získání spásy. Naproti tomu ruka umírajícího přivázaná k ocasu krávy zaručuje, že kráva dotyčného dovede „z temnoty tohoto světa ke světlu, ze smrti k nesmrtelnosti“.

 


Vysvětlení, proč je právě kráva posvátná, je velice nesnadné. Krávy byly kdysi podstatnou součástí majetku polokočovných Árjů, předků dnešních Indů. Poskytovaly jim mléko a máslo a když už je eventuálně zabili, tak kůži a rohy. V jejich polokočovné existenci to byla jediná jistota, že nezahynou hladem – ostatně kočovné kmeny v Africe si ze stejných důvodů drží dobytek dodnes. Lze soudit, že krávy nebyly zabíjeny bez pádného důvodu. Takovým pádným důvodem mohla být třeba oběť bohům. Maso z ní ovšem jedli lidé; potraviny se tímto způsobem obětují v Indii doposud. Ve védách, nejstarších indických textech, se o krávě mluví jako o té, jež nemá být zabíjena. Zabita ale v žádném případě neznamená, že nemůže být obětována bohům! Ve staré Indii bylo hovězí maso předkládáno váženým a vzácným hostům. Manuův zákoník výslovně uvádí, že zabití k oběti není zabití. Tyto pružné předpisy ale časem zrigidněly a kráva by se proto dnes neměla zabíjet za žádných okolností.

 


Dojde-li k rituálnímu znečištění, měla by pomoci konzumace směsi takzvaných pěti nektarů – kravské moči, trusu, mléka, másla a jogurtu. Zemře-li býk, dočká se dokonce někdy pohřbu se všemi poctami, což je při cenách dřeva v dnešní odlesněné Indii skutečně velkorysé gesto. Kráva – samice je považována za vtělenou podobu vlídného aspektu ženského principu. Z jejího lůna se údajně rodí veškerý život. Je dokonce ztotožňována s „Matkou Indií“ – jak Indové své zemi přezdívají. Odhadovaných 300 milionů vtělených „vlídných aspektů“ bloumá subkontinentem a po několika letech života umírá předčasně na zanesení zažívacího traktu neúnosným množstvím neorganických odpadků a střevní zástavu jako jeho důsledek.

Vztah k ostatním domácím zvířatům je poněkud problematický. Bráhmanské špičky považují za nečistou drůbež, a to ze stejných důvodů, z jakých považují za nečisté psy. Důvodem jejich znechucení je, že se jak psi tak drůbež často živí exkrementy. Drůbež v Indii ale také bývá asociována s muslimy, což ke zlepšení jejího kreditu v bráhmanských očích právě nepřispívá. Ostatní kasty ji nicméně běžně konzumují.

U hinduistického i kmenového obyvatelstva (jde o jakési indické aboriginy) je zvykem, že péče o drůbež je výhradně ženskou záležitostí. Peníze, které žena utrží jejím prodejem anebo prodejem vajec si může ponechat pro vlastní potřeby. Poněkud skličující je způsob, jak je drůbež prodávána. Přeražením nohou se z ní stává jakási živá konzerva; případně se několik slepic sváže za nohy k sobě do jednoho svazku jako ředkvičky a ve výhni slunečního žáru takto čekají i několik dní na svého konzumenta.

Jedení vepřového masa v žádných hinduistických písmech zakázáno není, v celé Indii je ale chov prasat a jejich eventuální průmyslové zpracování v rukou lidí na socioekonomickém dně (nejnižší kasty, kmenové obyvatelstvo a stále existující takzvaní nedotknutelní). Ti však nemají prostředky k jejich řádnému krmení ani ustájení. Zvířata tak pobíhají volně, jako v Indii ostatně všechna ostatní hospodářská zvířata. Živí se tím, co najdou v odpadcích, případně podobně jako psi a drůbež, což je zpětně jen další důvod, proč má mnoho hinduistů k vepřovému masu averzi.