Jane Goodallová a „zajatci vědy"

Jane Goodallová, primátoložka, původem z Velké Británie, odešla v roce 1960 v šestadvaceti letech do Tanzanie, aby zde studovala šimpanzy. Sledováním života těchto lidoopů získala celosvětovou pozornost.

Zpočátku sama, později s celým týmem pozorovatelů trávila dny s těmito nejbližšími příbuznými člověka a zprostředkovala nám tak neocenitelné množství poznatků nejen o nich, ale i o nás. Ve svých pracích se pak snažila zpochybnit ostrou hranici oddělující člověka od ostatních živočichů, snažila se dokázat, že nejsou pouhými stroji a mají právo na svoji svébytnou existenci. Mohou cítit smutek, myslet, radovat se, nudit se, nenávidět i mít rádi.

Goodallová nepochybuje na rozdíl od mnoha vědeckých autorit o kvalitách duševního života šimpanzů: "Jaká jsem byla naivní. Nemajíc za sebou žádného univerzitního vzdělání (to dokončila až později), neuvědomovala jsem si, že zvířata nemohou mít osobnost, myslet, cítit emoce nebo trpět bolestí."

Jane Goodallová nebyla zatížena učením behavioristické teorie o podnětu a reakci. V dětství kamarádila s černým oříškem ze sousedství a nabyla přesvědčení, že zvířata mají svou osobnost. Začala stavět na hlavu vědecké praktiky dosud používané v africké divočině - šimpanzům dávala místo neosobních čísel přiléhavá jména a jejich chování popisovala slovy jako "radost". Učení pánové z cambridgeské univerzity obraceli oči v sloup, její poznatky však vyvrátit nedokázali.

Byla to ona, která roku 1960 upozornila na používání nástrojů šimpanzi. Nejenom, že házejí klacky a kameny a umí si větvičkou čistit zuby, ale dokonce k lovení termitů užívají stébla trávy či větvičky, předem k tomu utržené a upravené. Když tento převratný objev nadšeně telegrafovala slavnému antropologovi Leakeymu, napsal jí stručnou odpověď: "Nyní musíme změnit definici nástroje, změnit definici člověka nebo se smířit s tím, že šimpanz je člověkem."

V roce 1964 založila v Tanzanii výzkumné středisko Gombe Stream Research Center a v roce 1977 Institut Jane Goodallové pro výzkum, vzdělávání a ochranu života v přírodě. Náplní jeho práce je zlepšovat životní prostředí pro všechny živé bytosti.

Jane Goodallová je veřejně činná nejen jako zooložka. Patří do skupiny celebrit, které jsou posly míru OSN. Kromě toho se zabývala také bojem s globální chudobou a nemocemi.

Z knihy Roger Fouts: Nejbližší příbuzní

To odpoledne jsme s Debbi prohlíželi naše nejnovější stavební plány, když nám v poště došla videokazeta od skupiny, která si říká Opravdoví přátelé. Film, dokumentující životní podmínky šimpanzů v jedné lékařské laboratoři v Marylandu, trval jenom šestnáct minut. Ale těch šestnáct minut  změnilo navždycky můj život.

 Zašli jsme s Debbi do našeho archivu shromážděných dat a vsunuli kazetu od Opravdových přátel do přehrávače. V prvních záběrech kamera sleduje nějakou ženu kráčející chodbou. Má na obličeji masku a je zřejmě členkou některé skupiny bojující za práva zvířat, která do budovy pronikla, aby zdokumentovala tamější poměry. První zastávkou je místnost plná malých klecí, naskládaných od podlahy až skoro ke stropu, z nichž každá obsahuje jednu opici. Mnohé z opiček pobíhají v těsných kruzích kolem dokola, což je znamením těžkého stresu. Jeden kotul veverovitý leží ve své kleci mrtvý. Jiný mlátí hlavou o klec, další jsou nemocní a zvracejí. Některé opice se vyloženě zmrzačily.

Vedlejší místnost je lemována jakýmisi ledničkami z nerez oceli. Přední stěna každé ledničky má okénko z tlustého plexiskla. Když kamera najede na jedno z těch okének, rozeznám uvnitř obrys dospělého šimpanze. Tabulka na té ocelové bedně hlásí, že šimpanz číslo 1 164 byl infikován v únoru 1986. Je hermeticky zapečetěn v této nerezavějící „izolaci", z níž se ven filtrují viry. Slyšíme hlasité bzučení ventilátoru, který vhání vzduch do této uzavřené komory a odtamtud ven.

 Žena na videofilmu zvedne závoru na ocelových dveřích izolace - a spatříme vnitřní klec ze železných mříží. Šimpanz na otevřené dveře vůbec nereaguje. Je schoulený uvnitř té sterilní kabiny a kývá se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a pohybuje přitom pysky, jako by si něco mumlal. Podle všeho se úplně pominul.

 V další místnosti jsou po obou stranách podél stěn nastavěny ve dvou řadách nad sebou menší izolační klece, asi 60 centimetrů široké a kolem metru vysoké. S malými okénky vypadají jako velké mikrovlnné trouby Už ted' se hrozím toho, co vím, že uvidím.

Žena otevře jednu z izolačních beden. Šimpanzovi uvnitř nemůže být víc než čtyři roky. I on se komíhá ze strany na stranu. Ani na chvíli s tím kýváním nepřestane, když návštěvnice nahlédne dovnitř. Zvíře má úplně prázdný výraz, oči mrtvé. V těsné krabici se může sotva otočit. Trpí naprostým otupením smyslů - ztratilo zrak, čich, hmat. Jediný zvuk je neustálé bzučení ventilátoru.

 Pak nám žena předvede dvě docela malá mláďata - jmenují se Kyle a Erik -, která vybrali pro injekce viru HIV nebo hepatitidy a zavřeli do jedné z izolačních ocelových škatulí. Oba samečkové byli natěsnáni už tři měsíce v kleci velké asi jako větší koš pro přenášení koček. Prostrkují drobné ručičky pletivem; očividně jim chybí fyzický kontakt a láskyplná péče….

 V poslední scéně vidíme šimpanzičku jménem Barbie, zamčenou v jedné z těch malých izolačních skříněk. Určitě tam není zavřená dlouho, protože když se dveře otevřou, zadívá se ženě rovnou do očí. Obě se navzájem dotknou, potom se vezmou za ruce. Žena Barbie něžně políbí a mládě jí polibky vrací. Když se nakonec žena chystá zavřít ocelové dveře bedny, Barbie se oběma pažemi obejme a zoufale se rozkřičí. Výraz na jejím obličejíku při zavírání dveří, plný čiré hrůzy ze samoty v uzavřené bedně, mě bude pronásledovat až do smrti…

Film skončil. Debbi ani já jsme nebyli schopni slova. Snažil jsem si ty příšerné obrazy, které jsme právě viděli, nějak srovnat v hlavě. Už dřív jsem viděl šimpanze ubytované v podmínkách připomínajících vězení, dokonce i zavřené o samotě, ale zavírat lidoopy do ocelových beden? Vědci, kteří zavedli tato strašná zařízení, vyloženě překročili hranici mezi bádáním v zájmu pokroku medicíny a krutým, nevídaným mučením. Cožpak jimi utrpení a strach na obličejích těch šimpanzů vůbec nepohne?

***

Poté co jsme s Debbi zhlédli video natočené Opravdovými přáteli, přečetli jsme si zprávu, která nám došla současně s ním a kterou připravila jiná skupina - Lidé za etické zacházení se zvířaty (PETA). V té zprávě stálo, že onu laboratoř vede Sema, a. s., se sídlem v Rockvillu ve státě Maryland. Sema prováděla výzkum AIDS a hepatitidy, na který jí NIH (National Institutes of Healt) přidělovaly 1,5 milionu dolarů daňových poplatníků. Zpráva uváděla doklady o trestuhodně hanebných podmínkách v laboratoři a značném úhynu pokusných zvířat. Za posledních pět let uhynulo mnoho primátů, ne snad přímo na skutečné choroby, ale v důsledku mizerné veterinární péče a úrazů. Zvláštní zpráva Ministerstva zemědělství USA, agentury, která dohlíží na laboratoře s pokusnými zvířaty, uváděla, že Sema porušuje nařízení o péči o zvířata, pokud jde o velikost klecí, veterinární dohled apod. Ale přes tyto prohřešky Sema dosud dál prováděla svou činnost za dolary daňových poplatníků.

  Přiložen byl také dopis od Rogera Galvina, advokáta a místopředsedy Fondu právní obrany zvířat, další organizace hájící práva zvířat. Žádal mě o písemné prohlášení, v němž bych vyjádřil své názory odborníka na podmínky v Semě, zvláště na izolační klece. Prý se domnívá, že existuje dost důkazů o „zbytečném utrpení" jako podklad pro vystoupení s požadavkem, aby úřad státního žalobce zažaloval Semu pro porušování zákona na ochranu zvířat proti týrání. Opatrně zdůrazňoval, že tento postup nemá být útokem proti výzkumu obecně, nýbrž že mu jde o to, aby Sema přestala používat izolační klece, a o „podporu upřímných snah o slušné životní podmínky zvířat".

 Mě nemusel přesvědčovat dvakrát. Během čtrnácti dnů jsem vypracoval a podal dobrozdání potvrzující, že šimpanzi v laboratořích Semy nesporně trpí psychologickou a neurofyziologickou újmou způsobovanou vystavováním životu nebezpečným podmínkám. Tato fakta jistě nebyla nic nového pro NIH, agenturu, která izolační boxy Semy platila. NIH také financovaly notoricky známé experimenty dr. Harryho Harlowa s izolováním primátů. Harlow začal tím, že odebíral novorozené opičky matkám, a o léta později choval opice v úplné samotě na dně kovové komory ve tvaru V, kterou nazýval „jáma zoufalství" nebo „peklo samoty". U opic chovaných v Harlowově „jámě zoufalství" se vyvinuly nápadné symptomy lidské deprese a schizofrenie. V tu dobu také psycholog Richard Davenport v Yerkesu choval docela malá mláďata šimpanzů zavřená po dva roky v malých bedničkách. U izolovaných šimpanzů se brzy vyvinuly takové mechanismy jako komíhání, tlučení hlavou a podobně.

  Je co jsem napsal své dobrozdání proti Semě, mě zavolala Jane Goodallová. Také ona dostala tu videokazetu a dívala se na ni se svou rodinou během vánočních prázdnin v Anglii. To, co viděli, jimi otřáslo. Jane se biomedicínských laboratoří vždycky stranila a svou značnou energii soustřeďovala na ochranu divokých šimpanzů. Ale poznal jsem, že tato videokazeta všechno změnila. Jane byla zdrcená a velmi rozhněvaná a rovněž podala svůj vlastní posudek, v němž poměry v Semě označovala jako „psychologicky zhoubné" a „naprosto nepřijatelné". Ještě významnější bylo, že Jane své názory zveřejnila - po­rušila tak vlastně zásadu mlčení mezi vědci o nelidských podmínkách v laboratořích.

  Ředitel Semy dr. John Landon popíral, že by v jeho laboratoři byly nějaké problémy, a vytýkal Jane, že dá na nějaký film natočený skupinou ochránců zvířat, když sama laboratoř nikdy nenavštívila. Jane tedy požádala, aby mohla laboratoř a šimpanze vidět na vlastní oči. K jejímu překvapení laboratoř souhlasila, a proto mě teď volala a žádala, abych ji na té exkurzi do Semy doprovázel. Jane znala dobře divoké šimpanze, ale chtěla mít s sebou někoho, kdo má zkušenosti s těmi, kteří jsou chováni v zajetí.

 Koncem března nás s Jane vyzvedl ve Washingtonu jistý vysoký funkcionář NIH a odvezl nás do laboratoří Semy v nedalekém Rockvillu ve  Maryland. Nevím, co jsem očekával, ale když jsme zajeli k budově, ohromilo mě, jak obyčejně zvenčí vypadá. Byla to přízemní předměstská kancelářská budova se staženými roletami, stojící hned vedle banky. Každý den tudy musí procházet stovky lidí, napadlo mě. Má někdo z nich tušení, že uvnitř je 500 opic a lidoopů zavřených v ocelových škatulích?

  Uvítal nás dr. Landon a na prohlídku nás vedl hlavní veterinář. Choval se se strohou věcností. Měl jsem podezření, že Sema se na naši návštěvu připravila a dala všechno vyčistit a přinést větší klece. Ale když jsme procházeli chodbou a v každé místnosti se na chvíli zastavili, viděl jsem, že ne. Podmínky tam byly přesně takové, jak je zachytil ten videozáznam. Viděl jsem kotuly veverovité pobíhající do kruhu, jiné opice mlátící hlavou do mříží, dvojice mladičkých šimpanzů nacpaných do klecí o rozměrech asi 50 x 50 centimetrů, které měli co nevidět odloučit, infikovat virem HIV a zavřít do izolací. Šimpanzi výrostci, celkem 32 jich bylo, seděli po jednom zavření v ocelových izolačních bednách, 65 centimetrů širokých, 77 centimetrů hlubokých a metr vysokých. Zadíval jsem se do jedné izolace, ale byla tak chabě osvětlená, že jsem uvnitř s bídou rozeznal obličej.

 Jane i já jsme chtěli vidět Barbie, mladou šimpanzičku, která ve filmu tolik vřeštěla hrůzou. Zvěrolékař nás ujistil, že Barbie pokaždé tak nevřeští, to ji jenom rozrušila ta vetřelkyně. Zavedl nás k její izolační kleci a jeden laborant otevřel dvířka. Barbie nevřeštěla. Dokonce se ani nekomíhala jako ostatní. Ležela na dně klece obličejem dolů, netečná beznadějí. Pomalu otočila hlavičku a podívala se na nás. Oči měla prázdné. Byl to stejný „pohled do ztracena", řekla mi později Jane, jaký pozorovala v očích vyhladovělých afrických dětí, které viděly, jak jim masakrují rodiče a pálí domovy. S Barbie byl konec.  

 

 „Vyndejte ji," pokynul veterinář laborantovi. „Vyndejte ji."

Laborant Barbie vytáhl z bedny jako pytel brambor. Nemluvil na ni, nijak se ji nesnažil uklidňovat. Ležela mu v náručí a ani se ho nepřidržovala.  

„Dejte jí jabko." Zvěrolékař ukázal na jablko, které leželo na stole, připravené tam zřejmě kvůli nám. Barbie jablko mechanicky chroupala a nedávala najevo žádný zájem ani potěšení.  

 

„Vidíte, že jí nic nechybí," řekl veterinář. „Ani vůbec nekřičela."

Na té exkurzi u Semy mě nejvíc ohromilo, jak nenuceně a klidně si tam moji kolegové dělali své. Vůbec jsem nepochyboval, že kdybych sebral několik zákazníků ze sousední banky a rychle je Semou provedl, většinou by se jim udělalo špatně a prosili by, abych je odtamtud pustil ven. Avšak vědci a personál laboratoře, v běžném životě pravděpodobně slušní lidé a otcové rodin, kteří milovali své kočky a psy, neprojevovali vůbec žádný cit a nechápali, jaké utrpení způsobují. Dokonce je ani nenapadlo, aby před námi něco tajili.  

 

 „Jak to můžou snášet?" zeptal jsem se Jane, když jsme vycházeli.„Na krutost zvyklý nezná soucitu," odpověděla citátem ze Shakespeara. Jestliže ti lidé někdy znali soucit, už dávno se vytratil.  

 

Po prohlídce jsme měli schůzku se skupinou zástupců laboratoře a vládních úředníků. Jane promluvila zasvěceně a působivě o psychologickém ustrojení šimpanzů - o dlouhém poutu mezi matkou a mládětem, o bezpečném a hravém období raného mládí, o složité struktuře sociálních vztahů, o jejich schopnosti smát se, truchlit a zoufat si. To jsou fakta, která je možno každý rok najít aspoň ve stovce odborných článků a zná je i každý televizní divák, který sleduje přírodovědné pořady. Ale když jsem se rozhlížel kolem stolu, viděl jsem obličeje bez jakéhokoli výrazu, jako by se psal rok 1959, kdy se ještě o šimpanzích dohromady nic bližšího nevědělo. Jakmile si výzkumníci namluvili, že předměty jejich výzkumu nemají schopnost trpět, už náramně snadno odbývali veškeré návrhy, jak jim utrpení ulehčit.  

A tak to pokračovalo dál. Mentální zdraví šimpanzů nic neznamená v systému, který má být co nejlevnější, nejefektivnější a zabírat co nejméně místa. Je nanejvýš ironické, že když výzkumníci neberou v úvahu psychologické potřeby svých objektů, získávají data, jež jsou krajně pochybná, ne-li bezcenná. Je přece známo, že psychologický stres může výrazně narušit imunitní systém všech živočichů, takže ti jsou pak náchylnější k různým fyziologickým poruchám. Přesto laboratoře běžně udržují šimpanze v tak stresujících podmínkách, že mohou vést k nenormálnímu chování. Tito nenormální šimpanzi nemohou reprezentovat normální lidskou populaci. Vakcínu určenou pro zdravé jedince by přece žádný vědec netestoval na lidech, kteří žijí zavření na samotkách, připraveni o veškerou citovou náplň, kontakt s druhými a duševní rozptýlení.

Jestliže chtějí výzkumníci získat spolehlivá data z testů, budou muset vyjít vstříc potřebám sociálního kontaktu a mentální stimulace šimpanzů. A v tom je ten háček. Každý výzkum v biomedicíně naráží na rozpory: „Potřebujeme experimentovat na šimpanzích, protože fyziologicky jsou jako my." Jak to, že je tedy přijatelné izolovat, mučit, a dokonce hubit tvory, kteří jsou jako my? „Protože psychologicky nejsou jako my."

 Vědec, který začne uznávat, že jeho výzkumný objekt má emocionální potřeby, se morálně octne brzy na tenkém ledě. Je mnohem těžší působit bolest šimpanzovi, kterému jste se podívali do očí a uviděli v něm osobnost.

Když jsme s Jane odcházeli z laboratoře Sema, přemítal jsem, proč nám NIH tu návštěvu vůbec povolily. Seděli jsme beze slova na zadním sedadle vozu, který nás vezl zpátky do Washingtonu.

 „Jane," řekl vládní činovník přes rameno, teď už jistě uznáte, že je o šimpanze dobře postaráno. Věřím, že vám nebude dělat žádné potíže napsat dopis s prohlášením, že tato laboratoř dodržuje nařízení stanovená ministerstvem zemědělství a že nedochází k žádnému týrání."

Mám za to, že nemohl vidět Jane ve zpětném zrcátku, jinak by něco takového nevypustil z úst. Po tvářích jí proudem tekly slzy.

Uklidnila se a pak řekla pomalu a důrazně: „Takový dopis v žádném případě nenapíšu." 

Nejenže dopis, ve který NIH doufaly, nenapsala, ale dokonce v The New York Times Magazine uveřejnila sžíravou zprávu o naší návštěvě v Semě. Její článek „Zajatci vědy" líčil doživotní uvěznění šimpanzů za podmínek „horších, než jaké připravujeme těm nejzavilejším zločincům". Volala po modernější a vyšší úrovni humánní péče v laboratořích. Její nečekaný prudký útok byl „výstřel, který se rozlehl po celém světě". Odhalila dobře střežené vládní tajemství, že téměř 2 000 šimpanzů je podrobováno nejkrutějšímu zacházení, jaké si lze vůbec představit. A co víc, NIH už nemohly tato obvinění odbýt jako neopodstatněné pomluvy několika „fanatiků" řečnících o právech zvířat.