Dr. Robert White (1926-2010), ředitel Laboratoře neurologického výzkumu,  byl hlavní postavou v oblasti  týkající se transplantací mozku. V článku nazvaném „Na obranu vivisekce" popisuje svůj výzkum: „V roce 1964 se nám poprvé v celé historii medicíny podařilo zcela oddělit mozek primáta od těla a spojením s vaskulárním systémem jiné opice jsme dokázali, aby začal pracovat. Měli jsme z toho nesmírnou radost, protože vědci se o tento chirurgický zákrok marně pokoušeli již celých sto let."

Po válce vystudoval mozkovou chirurgii na Harvardu a v roce 1960 vláda USA ve snaze udržet před Sověty náskok ve všech směrech pomohla Whiteovi založit si laboratoř v Clevelandské nemocnici v Ohiu. White tam operoval pacienty s různymi poškozenimi mozku, toužil ale stát se prvním člověkem na světě, který izoluje mozek. Vyjme ho z lebky, prostuduje a celou dobu udrží při životě. „Pokoušelo se o to hodně lidí, ale nikdo neuspěl,“ vzpomíná Robert White. Takové experimenty ale samozřejmě nemohl provádět s živými lidskými mozky, a tak využíval zvířata.  

White používal při zkoumáni mozku primáty. V roce 1962 uspěšně odstranil mozek ze živého zvířete a udržel ho naživu. Následujíci rok zašel ještě dál. Odebral opicím mozek a udržoval ho několik hodin uměle při životě. Stroj ovšem nedokázal udržet mozek naživu dostatečně dlouho a umožnit tak jeho podrobné studium. A tak v roce 1964 přišel se smělým plánem transplantovat mozek jednoho zvířete do těla jiného a tam jej studovat. Vyňal mozek psa z lebky a transplantoval ho živý do lebky jiného psa. „Otevřeli jsme krk zvířete a vsunuli tam mozek. Pak jsme spojili cévy mozku s cévami na krku zviřete, zavřeli jsme ránu a veškeré dráty vyčnívaly z krku ven. Byla to pravá transplantace mozku. Mohli jsme měřit elektrickou aktivitu, oběh a poprvé jsme mohli měřit take metabolismus mnoho hodin, a dokonce dnů.“ Experti byli nadšeni, ale kladli si otazku,  zdali je ten mozek při vědomí, zda myslí. Na tuto otazku White nedokázal odpovědět. 

 Později White pod vlivem sovětských pokusů všil psí hlavu do krku jiného psa a připojil ji na krevní oběh hostitele, čímž vznikl dvouhlavý pes.

Jeho práce nezůstala na druhé straně železné opony bez povšimnutí. Sovětšti vědci se o výzkum mozku stále hluboce zajimali a jejich delegace přijižděly i k Whiteovi do Clevelandu. „Na základě jejich návštěv a přátelství, která jsme navázali, jsem využil příležitosti a odcestoval do SSSR. Navštívil jsem sve kolegy v jejich laboratořích a operačních sálech,“ vzpomíná White. První cesta se uskutečnila v roce 1966, další následovaly a ze všeho nejvíc se při nich vždy snažil setkat s Demichovem, mužem, jehož experimenty ho před lety inspirovaly. Ten sice mezitím pokročil dál, transplantoval z jednoho psa na druhého životně důležite orgány.  

White tento koncept později aplikoval na vlastni práci. Chtěl dokázat, že hlava s mozkem může být po transplantaci udržena při životě a může reagovat. Pokud by uspěl, byl by to vrchol jeho kariery.  Dostával se na nové území a bylo mu jasné, že pro některé bude zákrok morálně nepřijatelný. V březnu 1970 zahájil Whiteův tým připravy na operaci.  Je neuvěřitelné, že operace byla úspěšná, protože několik dní po probuzení z anestezie hlava žila, vnímala, reagovala na okolí a projevovala známky agrese. (nebo spíš bolesti, strachu?) (White: "I can tell it wasn't a very happy creature.") "Dovedete si představit ten entuziasmus a nadšeni?“ vzpomíná White. „Tancovali jsme a křičeli radostí! Poprvé v dějinách  lékařské vědy byl transplantován mozek uvnitř vlastní lebky a hlavy.“  Zvířata pochopitelně nemohla pohybovat trupem nebo končetinami a byla paralyzována od krku dolů, protože lékařská věda neznala a dosud nezná způsob, jak rekonstruovat míšní nervy poničené amputací.

White uspěl a začal pomýšlet ještě výš: dokázal by provést transplantaci hlavy člověka? První transplantace srdce člověka byla provedena tři roky předtím a White věřil, že je to jen začátek. Ovšem v případě mozku nejde jen o výměnu ledviny, srdce nebo plic, ale o výměnu celého těla. White v nemocnici viděl mnoho obětí dopravních nehod s odumřelými mozky, ale s neporušenými těly. Mohl by tato těla využít a dát nový život hlavám v odumírajícich tělech, jako například u kvadruplegiků?  Na námitky, že je novodobý Frankenstein, reaguje lékař s humorem sobě vlastním: "Pracuji jako on. Používám stejné rekvizity jako ve filmu, například šrouby, kterými tělo drží pohromadě."

Když White dva roky po operaci předložil veřejnosti výsledky své transplantace opičích hlav, vysloužil si potlesk jen několika kolegů. Většina si o něm naopak šeptala, že je blázen, a bulvár se o jeho práci zajímal víc než prestižní lékařské časopisy. „Udělali ze mě Frankensteina, čemuž samozřejmě nerozumějí, dokonce tu knihu ani nečetli,“ řiká zahořkle White. Místo aby byl v popředí lekařské revoluce, stal se terčem útoků. Silný nesouhlas přerůstajíci do vyhrůžek vyjadřovali odpůrci vivisekce, začal mít problémy se získaváním financí na výzkum a nepřesvědčil ani jiné skupiny, aby v jeho práci pokračovaly. Svět se měnil a klima se obrátilo proti Whiteovi a jeho práci. Studená válka ustoupila a vědecká etika zesílila.

Rozhovor s Dr. Robertem J. Whitem, profesorem neurochirurgie na Case Western Reserve University v Clevelandu, v  Ohiu. Byl prvním chirurgem na světě, který  odstranil opičí mozek z lebky a udržel ho naživu umělými prostředky (1963). Také jako první úspěšně transplantoval hlavu opice. White byl členem mnoha prestižních vědeckých organizací, mezi nimiž je Papežská akademie věd. White, praktikující katolík a otec deseti dětí, sloužil čtyřem papežům jako poradce pro lékařskou etiku. S papežem Janem Pavlem II. se za jeho života schází až osmkrát do roka.  Ve své pracovně má na zdi zarámované fotografie ze svých setkání s papeži.  V rozhovoru v Süddeutschen Zeitung (ang.) popsal svůj projekt transplantaci hlavy.

*Jaké výhody  ta transplantace přinese?

Pro mnoho vážně nemocných lidí je tato operace jedinou šancí na přežití. Třeba u pacientů, jejichž celé orgány jsou postiženy rakovinou. Pokud jsou jejich mozky  bez nádorů, transplantace hlavy by je mohla zachránit. Přesněji, transplantace celého těla, nahrazujeme nemocné tělo.

* A bude nový subjekt správně fungovat ?

Ne, člověk by byl paralyzován od krku dolů. Neumíme zatím spojit  oddělené míchy. Doufám a modlím se, aby se to výzkumným pracovníkům v příštích deseti letech povedlo. Pak by paralytici mohli znovu chodit. I ti s transplantovanou hlavou.

*Bude po transplantaci hlavy pacient moci alespoň mluvit?

Budeme se snažit implantovat elektronické protézy, které umožní pacientům mluvit. Podobné přístroje pomáhaly Ch. Reeveovi,  ochrnutému herci,  který byl zraněn při nehodě.

*Ruku na srdce, Dr. White: Kdy dojde k první realizaci transplantace lidské hlavy?

Problém je, že operace je velmi drahá - příliš drahá aby se uskutečnila v Clevelandu. Stálo by to asi pět milionů dolarů. Proto bych chtěl pracovat na Ukrajině, v neurologickém výzkumném centru Kyjevě. Tam by se mohly náklady snížit  na dva miliony. Další výhodou je, že jsem viděl v nemocnicích Kyjevě mnoho mozků mrtvých pacientů, tak by nemělo být těžké najít tam tělo k transplantaci. Podobná rozhodnutí na Ukrajině nepodléhají silné byrokracii. Potřeboval bych tři až čtyři týdny trénovat svůj tým. Další tři až čtyři týdny na vyřízení formalit s úřady v Kyjevě. I přesto, že jsem s nimi ohledně transplantací hlav doposud nemluvil, jsem si jistý, že by byli touto myšlenkou nadšení. (plány se už neuskutečnily, White v roce 2010 zemřel)

* Myslíte si, že lidské bytosti mají duši, Dr. White?

Samozřejmě. Jsem katolík.

* V mnoha náboženstvích tělo, duše a duch tvoří jednotu.

Křesťanský filozof Tomáš Akvinský si také myslel, že tomu tak je. Ale  není to pravda - a moderní transplantační medicína poskytuje důkaz. Transplantace hlavy je ránou zejména pro východní náboženství a pro Tomáš Akvinského! Vědomí a paměť mají své sídlo v mozku. A tím i duše. Tělo je jen stroj, který je udržován při životě prostřednictvím mozku. Psychologové, filosofové a teologové dnes dost o mozku mluví. Zajímalo by mne, jestli kdy mozek viděli? Otevřeli ho a podívali se jak funguje? Já to dělám už po čtyři desetiletí.

*Člověk by tento argument mohl obrátit proti vám a říct, že jelikož je mozek vaše doména, tak jste lokalizoval duši do něj.

Počkejte chvíli. Studoval jsem medicínu na nejlepších světových univerzit.

* Ano, a?

Jsem mezinárodně uznávaný odborník na etické otázky v oblasti lékařství a dokonce poradce Svatého otce.

* Opravdu?

Jistě. V sedmdesátých letech jsem měl velice stimulující diskuse s papežem Pavlem VI. o mozkové smrti. A toto přetrvává i za otce Jana Pavla II.

*Řekl jste papeži, že chcete transplantovat hlavy?

 Ne, ale vyjádřil jsem své přesvědčení, že duše se nachází v mozku. Byl jsem ale asi moc vášnivý - Jan Pavel II. se trochu zarazil. Ale já jsem se držel toho co je prostě pravda: vy a já, my jsme naše mozky. Jdu  ještě dál: v které místě, například, je centrum v mozku, kde vznikají hříchy?

* Nemám tušení.

Předpokládejme, že chcete někoho zabít. Plánujete vraždu. A kdo plánuje vraždu? Váš mozek samozřejmě. Ale kde je to místo v mozku, v němž vznikají hříšné myšlenky  - vražda, stejně jako touha po ženě svého bližního? Já nevím, jestli to místo najdeme, ale pokud ano, třeba ho jednoho dne budeme moci odstranit. Nějaké další otázky?

* Líbí se Vám Frankenstein?

Miluji Dr. Frankensteina! Román Mary Shelleyové  mě fascinuje, autorka  předběhla daleko  svou dobu.
 

Peter Singer v knize Osvobození zvířat:

Robert J. White z Clevelandské metropolitní obecné nemocnice se specializuje na transplantace opičích hlav a jejich udržování při životě v živném roztoku poté, co byly odděleny od těl. Je dokonalým příkladem vědce, který považuje laboratorní zvíře za „výzkumný nástroj“ - on sám skutečně řekl, že účelem jeho práce na oddělených opičích hlavách je „nabídnout živou laboratorní pomůcku“ pro výzkum mozku. Pro reportéra, kterému to řekl, byla návštěva Whiteovy laboratoře „vzácným a napínavým pohledem do chladného klinického světa vědce, v němž život zvířete nemá jiný význam než pokusný“. 

Podle Whitea je „zahrnutí zvířete do našeho etického systému filozoficky zbytečné a operativně nemožné“. Jinými slovy se White v tom, co zvířatům dělá, necítí být omezen žádnými etickými ohledy. Nemělo by tedy překvapit, že další reportér, který s ním dělal rozhovor, zjistil, že je White „omezeními, ať už pocházejí od správy nemocnice nebo pojišťoven, rozezlen. Jsem elitář, říká. Věří, že lékaře by měli řídit jen lidé na jejich úrovni.“

Výzkumnice Catherine  Robertsová komentovala  pokusy dr. Whita v oblasti transplantace mozku: „Průběh těchto pokusů je tak příšerný, že se zdá, že dosáhl hranice vědecké perverznosti.

Na křesťanském diskuzním fóru ChristNet  proběhla k tématu diskuze.  Religionista,  psychiatr a gynekolog  MUDr. et Mgr. Prokop Remeš, jinak horlivý praktikující katolík, si k výběru Frankensteina za vatikánského bioetika nebere servítky: "Katolíci jsou debilové a papežové gauneři. Berme to jako fakt, s kterým se už nedá nic dělat."  (autorka stránky má pochopení pro jeho rozhořčení a zranění, ale myslí si, že přece jen trochu přehání,  snad se s tím dá něco dělat, přece existují mezi katolíky i moudří a dobří lidé, ne? )

Vladimir Demichov

(šílenec v bílém plášti)