Francis Jammes

 

 

Z básníků 20. století zřejmě prožíval bolest zvířat nejintenzivněji baskický básník Francis Jammes (1868 – 1938) , který také propůjčil jejich nepřetržitému, neustále se zvyšujícímu utrpení jedinečně věrohodný výraz. O Boha se nijak nezajímal, přesto však občas pociťoval jeho tiché volání. Na cestě duchovního zrání mu byl důležitým průvodcem velký básník Paul Claudel. Ta cesta ovšem nebyla prosta vnitřních bojů. Své zápasy popsal F. Jammes ve zdařilé autobiografii Vesnický básník. Jednou při svých oblíbených toulkách lesem zaslechl zvonit na Anděl Páně. Zvonění vždycky rád poslouchal, toho dne se ho však zvláštním způsobem dotklo v srdci. Na kraji lesa objevil malou kapličku a v ní našel svoje dětské srdce. Zmocnil se ho velmi hluboký duševní zážitek, dojetím se rozplakal a upřímně se obrátil k Bohu.

 

„Mohl jsem napodobovat Flauberta, nebo Lecomta de Sisle, dělat šablonovité verše. Místo toho jsem psal chybnou poezii a nechal stranou, nebo skoro stranou formu a metriku. Můj styl byl blekotavý, ale vyslovil jsem jím pravdu.“  Psal básně převážně o trpících a opuštěných lidech, ale velmi pociťoval také bolest zvířat.  Krásné jsou zvláště Jammesovy básnické modlitby za sebe (Abych přišel do ráje s osly) i za jiné; oplýval velikou  důvěrou k Bohu. Bytostná sympatie ke všemu stvořenému a schopnost hlubokého soucítění s ním jako by u tohoto vyznavače křesťanské víry v sobě skrývaly pocit jakési pohanské spřízněnosti se světem: panteistické cítění velké neporušitelné, šťastné jednoty všeho, od věci nelnepatrnějších až po nekonečný celek univerza. Jeho Ráj zvířat je psán se soucitem, jakému se křesťané musí teprve učit.

„Hluboko v pohledu zvířat září světlo mírného smutku, jež mne naplňuje takovou láskou, že se mé srdce otevírá jako útočiště pro veškeré útrapy stvoření. - Ubohý kůň, spící za deštivé noci před kavárnou s hlavou svěšenou skoro až k zemi, smrtelný zápas kočky přejeté vozem, poraněný vrabec hledající útočiště v otvoru ve zdi - všichni tito trpící tvorové mají navždy místo v mém srdci. Kdyby to nezakazovala úcta k člověku, poklekl bych před jejich trpělivostí, s níž snášejí všechna svá muka, neboť vidím, že se nad hlavou každého z nich vznáší gloriola, skutečná svatozář vesmírných rozměrů, již na ně vylil sám Bůh.

 Včera jsem viděl na jarmarku, jak se na kolotoči točí dřevěná zvířata. Byl mezi nimi i osel. Když jsem ho spatřil, rozplakal jsem se, protože mi připomněl jeho trýzněné bratry. A modlil jsem se: Malý oslíku, bratře! Nazývají tě hloupým, protože neumíš působit zlo. Cupitáš tak malými krůčky a vypadáš, jako by sis v chůzi říkal: co se na mě tak díváte, já přece rychleji nemohu... Já sloužím chudým, protože mi nemusejí dávat moc jídla. Trnovou větví tě bijí, malý oslíku! Trochu si pospíšíš, ale ne moc, nedokážeš to rychleji... Občas i upadneš. To tě hned začnou tlouci a tahají za uzdu tak prudce, až se ti nadzvednou pysky a odhalí tvé ubohé žluté zuby. (Na tomtéž jarmarku jsem viděl v jedné arabské boudě tucet dromedárů, namačkaných na sebe jako sardinky v krabičce, kteří se motali kolem dokola v jakémsi druhu jámy.) Ty velbloudy, které jsem vídal uprostřed Sahary táhnout jako vlny k obzoru, kde je neobklopovalo nic než Bůh a smrt, jsem nyní musel najít tady... Motali se, motali pořád dokola v onom dusivém prostoru, a nářek, který vydávali, zněl tak, jako by zvraceli nad lidským pokolením. Chodili, chodili stále dokola, hrdí jako ubohé labutě a obklopeni gloriolou zoufalství, pokryti groteskními černošskými hadry, vysmíváni ženskými, které tu tančily, pozvedajíce své ubohé tenké krky k Bohu a k zázračným listům nějaké oázy šílenství.

O ponížení bytostí božích! U velbloudů stály klece s králíky a vedle nich, vystavené na odiv jako výhry v loterii, plavaly zlaté rybky ve skleněných koulích s tak úzkým hrd lem, že se mne můj přítel zeptal: Jak je tam mohly dostat?' ,Prostě je museli trochu zmáčknout', odpověděl jsem. Jinde se zase otáčely na jakési točně živé slepice, rovněž jako výhry v loterii. Mezi nimi leželo na bříšku malé selátko, polomrtvé hrůzou. Slepice a kohouti, stížení závratí, křičeli a ve svém šílenství se vrhali jeden na druhého. V tom mne můj průvodce upozornil, že mezi živými slepicemi visí jejich mrtvé a oškubané sestry.

Srdce se mi svírá těmito vzpomínkami a zmocňuje se mne nekonečný soucit. - Básníku, přijmi trýzněná zvířata do svého srdce, ohřej je v něm a dopřej jim život ve věčném štěstí! Jdi a zvěstuj prosté slovo, jež by nevědomce naučilo dobru!"