Další krok odpůrců interrupcí ve verbální šachové partii vypadá zhruba takto. Nejde o to, jestli lidské embryo může nebo nemůže trpět ted'. Jde o jeho potenciál. Interrupce embryo připravila o příležitost prožít v budoucnosti naplněný lidský život. Tento koncept shrnuje řečnický argument, jehož jedinou obranou před obviněním z naprosté nečestnosti je jeho naprostá pitomost. Mluvím o „velkém podvodu s Beethovenem" .. 

„Chtěl bych znát váš názor na ukončení těhotenství. Otec měl syfilis, matka tuberkulózu. Narodily se jim čtyři děti. První bylo slepé, druhé zemřelo, třetí by o choněmé a čtvrté mělo také tuberkulózu. Co byste udělal?"

„Já bych to těhotenství ukončil."

„Pak byste zavraždil Beethovena."

Internet je zaneřáděný stránkami hnutí „pro život" (pro-life), které tento absurdní příběh papouškují a mimochodem si s lehkomyslným klidem mění faktické premisy. Zde je další verze. „Kdybyste znali těhotnou ženu, která má už 8 dětí, z toho tři hluché, dvě slepé, jedno mentálně postižené (to vše proto, že měla syfilis), doporučili byste jí, aby šla na potrat? Pak byste zabili Beethovena." V tomto znění legendy je velký skladatel už devátým, nikoli pátým dítětem, hluché děti jsou tři a slepé dvě a syfilis má tentokrát matka.

Pravda je taková, že Ludwig van Beethoven nebyl ani devátým, ani pátým dítětem svých rodičů. Byl nejstarší - přísně vzato byl druhorozený, ale jeho starší sourozenec v dětství zemřel, jak bylo v té době běžné, a nebyl, pokud je známo, slepý, hluchoněmý ani mentálně postižený. Žádné důkazy také nehovoří o tom, že by jeho rodiče měli syfilis, ačkoli je pravda, že jeho matka na tuberkulózu skutečně zemřela. Tenkrát to byla obvyklá nemoc.

Ve skutečnosti to je jednoznačný městský mýtus (urban legend), výmysl, který úmyslně šíří lidé, kteří mají na jeho šíření zájem. Ale na tom, že to je smyšlená lež, tady vůbec nesejde. I kdyby to nebyla lež, argument, který je z ní vyvozený, je argument opravdu špatný. Abychom dokázali jeho úskočnost, pravdivost tohoto příběhu vůbec zpochybňovat nemusíme: „Logická úvaha, která se za tímto nechutným argumentem ukrývá, je zcela mylná, protože pokud se zde nevyslovuje domněnka, že existuje souvislost mezi rodiči trpícími syfilidou, resp. tuberkulózou, a narozením hudebního génia, pak by svět o Beethovena potratem nepřišel o nic pravděpodobněji než pouhou sexuální abstinencí." Tato lakonická uštěpačná poznámka Medawarových je nevyvratitelná (naopak v zápletce jedné temné povídky Roalda Dahla nám stejně nahodilé rozhodnutí z roku 1888 nejít na potrat dalo Adolfa Hitlera). …

… logický závěr z argumentu o „lidském potenciálu" je takový, že lidskou duši potenciálně zbavujeme daru existence pokaždé, když nevyužijeme příležitost k pohlavnímu styku. Pokaždé, když plodný jedinec podle této připitomělé logiky odmítne nabídku ke kopulaci, se vlastně dopouští vraždy potenciálního dítěte! Jako vražda potenciálního dítěte by se dalo chápat i bránění se znásilnění (a mimochodem spousta příznivců hnutí „pro život" by odmítla interrupci i brutálně znásilněné ženě).  

Argument s Beethovenem, jak je jasně vidět, má opravdu velmi špatnou logiku. Jak neskutečně hloupý je, shrnuje skvělá píseň „Každá spermie je posvátná", kterou zpívá Michael Palin se sborem stovek dětí ve filmu Smysl života od Monty Pythonů (jestli ho neznáte, podívejte se na něj, prosím). Velký podvod s Beethovenem je typickým příkladem logického zmatku, který vznikne, když naše mysli poplete nábožensky inspirovaný absolutismus. 

Všimněte si, že „pro život" vůbec neznamená pro život. Znamená to „pro lidský život". Udělení jedinečných zvláštních práv buňkám druhu Homo sapiens je nesmiřitelné s evolucí. Je pravda, že s tím si bojovníci proti interrupcím, kteří nechápou, že evoluce je fakt, hlavu lámat nemusejí. Rád bych ale tento argument krátce vyložil kvůli těm z aktivistů, kteří toho o vědě vědí o něco víc. 

Evoluční pointa je velmi prostá. Lidství buněk embrya nelze udělit žádný absolutně nespojitý morální status. A nejde to kvůli naší evoluční kontinuitě se šimpanzi a každým dalším vzdálenějším druhem na této planetě. Pro ilustraci si představte, že nějaký přechodný druh, např. Australopithecus afa­rensis, náhodou přežil a byl objeven v nějaké odlehlé části Afriky. Brali bychom tyto tvory jako „lidi", nebo ne?  

Každý konsekvencialista jako já vám řekne, že taková otázka si ani ne­zaslouží odpověď, protože na ní nic nezávisí. Stačí, že by nás nová „Lucy" fascinovala a poctila tím, že se s ní můžeme seznámit. Naproti tomu absolutista na takovou otázku odpovědět musí, má-li platit morální princip udělující lidem jedinečný a zvláštní status proto, že jsou to lidé. Kdyby došlo na lámání chleba, podle všeho by museli zřídit soudy, podobně jako během apartheidu v Jižní Africe, které by rozhodovaly jestli je ten či onen jedinec hoden označení „člověk". 

I kdyby se někdo v případě australopitéka o odpověď pokusil, z postupné kontinuity, která je nevyhnutelným rysem biologické evoluce, jasně vyplývá, že musí existovat nějaký mezičlánek, který leží dostatečně blízko mezidruhové „hraniční čáry", aby tento morální princip zastřel a zatočil s jeho absolutní platností. Neboli, lépe řečeno, v evoluci žádné přirozené hranice neexistují. Iluzi hranice vyvolává skutečnost, že evoluční mezičlánky už náhodou vyhynuly. Samozřejmě by se dalo namítnout, že lidé dokážou např. víc trpět než jiné druhy. To by klidně mohla být pravda a my bychom na jejím základě mohli legitimně lidem přiřknout zvláštní status. Evoluční kon­tinuita ale ukazuje, že žádný absolutní rozdíl neexistuje. Evoluce prostě absolutistické morální rozlišování zcela podkopává. Kreacionisté možná brojí proti evoluci hlavně proto, že si tuto skutečnost uvědomují: obávají se důsledků, které by podle nich evoluce pro jejich postoj k morálce měla. V tom se sice pletou, ale v každém případě je jistě velmi zvláštní domnívat se, že pravdu o skutečném světě lze zvrátit nějakými úvahami o tom, co by bylo žádoucí z morálního hlediska.

I kdyby se někdo v případě australopitéka o odpověď pokusil, z postupné kontinuity, která je nevyhnutelným rysem biologické evoluce, jasně vyplývá, že musí existovat nějaký mezičlánek, který leží dostatečně blízko mezidruhové „hraniční čáry", aby tento morální princip zastřel a zatočil s jeho absolutní platností. Neboli, lépe řečeno, v evoluci žádné přirozené hranice neexistují. Iluzi hranice vyvolává skutečnost, že evoluční mezičlánky už náhodou vyhynuly. Samozřejmě by se dalo namítnout, že lidé dokážou např. víc trpět než jiné druhy. To by klidně mohla být pravda a my bychom na jejím základě mohli legitimně lidem přiřknout zvláštní status. Evoluční kon­tinuita ale ukazuje, že žádný absolutní rozdíl neexistuje. Evoluce prostě absolutistické morální rozlišování zcela podkopává. Kreacionisté možná brojí proti evoluci hlavně proto, že si tuto skutečnost uvědomují: obávají se důsledků, které by podle nich evoluce pro jejich postoj k morálce měla. V tom se sice pletou, ale v každém případě je jistě velmi zvláštní domnívat se, že pravdu o skutečném světě lze zvrátit nějakými úvahami o tom, co by bylo žádoucí z morálního hlediska.