Člověk a stvoření

Miroslav Matouš

 
"V nebytí spočíval svět,
nežli se rozvinul z poupěte
do všestranné růžice
vnější rozměrnosti.“

 

Uznáváme-li svět za stvořený, pak ovšem také člověk je jeho přirozenou složkou. Všechno bytí jest dílem Božím. Tak se uvádí na začátku bible. Čteme tam, že Bůh umístil člověka do ráje (zahrady) v zemi Eden, aby jej obdělával a střežil. Sledujeme model základního povolání (nikoli zaměstnání) člověka. Není to v podstatě zahradnictví? – Když povolá Bůh, má následovat činnost bohulibá, svatá. 

Dále se dočítáme, jak Bůh přivedl k člověku zvířata, aby jim dal jméno:  tím je v bibli vystihována určitá skutečná nebo žádoucí vlastnost. Adam znamená vzatý ze země, Eva se překládá jako Živa, to je matka všech živých. 

Jméno vyjadřuje v bibli i závislost na tom, kdo jméno dává. Bůh je pán člověka, člověk je zástupce Pána všeho stvoření; a jemu je odpověden za celé svěřené panství. Jméno však neznačí jen závislost a poddanství v rámci panování, ale i vzájemnost a obecenství, neboť vládnutí samo znamená útlak a násilí. 

Zpod obrysů příběhu o ráji prozařuje skutečnost světa, jak byl míněn Stvořitelem: žádná zoologicko-botanická zahrada se souborem minerálů. Každý tvor je svébytný jedinec, nikoli exemplář sbírky. Vyvstává před námi souladné živé předmostí Země, kam Bůh umístil člověka co hospodáře a strážce. V Božím plánu nezůstává jenom při kvetoucím a plodném rozmezí v čele s člověkem: celá Země má býti takto proměněna a požehnána. Ráj – to je záležitost vesmírného dosahu. 

Žalmické verše vypovídají, jak vstříc Hospodinu se zaradují nebesa, rozjásá se země, rozburácí se moře se vším, co obsahuje. Pole i všechno, co je na něm, zazní jásotem, všecky stromy v lese zaplesají, řeky zatleskají dlaněmi a s nimi zaplesají hory. 

Celý vesmír je Bohu důvěrně znám: on určuje počet hvězd a má jméno pro každou z nich. Vidoucí člověk žasne při pohledu na noční nebe, kde Bůh vyvýšil svou velebnost. „K výšině zvedněte zraky“, vyzývá Izaiáš, „a hleďte: Kdo stvořil toto všecko? Ten, jenž vyvádí  v plném počtu zástupy hvězd a všechny volá jménem.“ Samo nevypravitelné jméno Boží je vznešené i po vší zemi a ovšem i na hvězdném nebi. 

Vyrozumíváme, že verše, na něž odkazuji, nejsou pouhé básnické obrazy, ale vyznání, že celé veškerenstvo má před Bohem věčné místo, jméno a naplnění. Teprve u vědomí této plnosti můžeme opravdu chápat i odpovědnost za stvoření, kterou nám lidem uložil Bůh. Toto prvopočáteční a vlastně nekončící poslání člověka , totiž obdělávat a střežit ráj, se vztahuje na každou lidskou činnost, vzešlou a rozvinutou na tomto základě. Bez člověka širšího vědomí, stvořeného k obrazu Božímu, není myslitelná jednota Země: neboť ona si žádá být prožívána a sdílena.  

Ráj, kde všechno má své jméno, je společenství radosti. Není to něco, co se děje a pokračuje samočinně a setrvačně, nýbrž co je pěstováno. Bůh tvoří, člověk udržuje a pečuje jako zahradník, jenž se nejenom vyzná v květinách, ale také je miluje. Ráj vzájemnosti poskytované a pociťované je skutečným smyslem stvoření ve své počáteční i vrcholné podobě, jak se jeví v dávném prorockém zření: zvěř i s mláďaty bude dlít v míru pospolu s malým dítětem vpředu. 

Nebezpečí obvykle přichází zvenčí. V biblickém ráji vyvstalo doslovně zprostředku od úpatí stromu poznání, s nejpřátelštější tvářností, nejlákavější nabídkou: „Budete jako Bůh.“ Toto scestné pokušení absolutní moci se prokazuje jako rozkladné. Avšak přestože jsme jím tlačeni úplně jinam, mimo naše určení, nesmíme ztrácet směr ke světu, kde by všichni, nejen lidé, žili mezi sebou v pokoji.  

Ráj, jakkoli „ v zemi Eden“ zeměpisně naznačený, chápeme zásvětně a nadčasově. Vyhnání z něho je proto možno vnímat nikoli jako nucené opuštění místa, které zůstává mimo dějiny tohoto světa bez porušeného člověka neporušené a střežené anděly. Hříchem nakažený, svedený člověk si odnáší s sebou do dějin břímě ráje znehodnoceného, v němž je zamlženo, co by měl vlastně obdělávat a střežit. V tomto pohledu se jeví pokrok jako scestné úsilí člověka vybudovat alternativu Božího království. 

Měl-li člověk odpovědnost za stvoření v ráji, není s něho sňata ani za jeho hranicemi. Je propojen mnoha způsoby se stvořením, k němuž náleží, a proniká do něho vlastní nákazou. Celá Země, zasažená lidským hříchem, se ocitá ve stínu Božího soudu. Ortel zní, že všechno tvorstvo i s lidmi bude vyhlazeno.  

Přesto v biblickém obrazu tohoto znehodnoceném prostoru poskytuje Bůh za potopy záchranu nejenom jediné lidské rodině, v Bohu žijící, ale i zástupcům tvorů, aby zůstalo naživu jejich potomstvo. Tak jako v ráji se děje pospolitost všeho živého s lidmi, jde o ni neméně tak vesvětě porušeném a ovšem i v arše Noemově. Nikde před tváří Boží není člověk sám, neustále má při sobě stvoření, za něž je odpověden. 

Sami jako lidé bychom nemohli na Zemi žít. Jsme zcela odkázáni – i v duchovním smyslu – na svět živý i neživý. Avšak my si uvědomujeme tuto závislost téměř výlučně jen po tělesné stránce a uznáváme stvoření hlavně jako podmínku hmotné existence. Proto zvrácený postoj, způsobený lákadlem „budete jako Bůh“, mění toho, jenž obdělává a střeží, v někoho, kdo kazí a zanedbává. Není to neblahá nahodilost, nedopatření či chyba v lidských plánech pokroku, ale zmatení na cestě dějin. 

Informovaní křesťané jsou si vědomi skreslení, znetvoření lidského pokolení hříchem a pociťují odloučenost od Boha, nepřítomnost rajského obecenství s ním. Avšak nedostává se účinné ochoty připustit, že odvratem od Boha si lidé způsobili i odcizení od všeho života na Zemi, od celého světa, jenž zůstává pokryt clonou opomenutí. Zdá se, že „Adamův pád“ není jednorázovou, ukončenou skutečností, promítnutoudo každého jedince, ale dějinným procesem, jenž nedosáhl dosud dna, pád, zachvacující postupně celou Zemi („kvůli tobě nechť je prokleta“), pád, v jehož spásonosné podchycení doufáme Víra v Boha a naděje ve věčnou spravedlnost nám pomáhá překonávat strázně a bolesti, které nás v životě provázejí. 

Avšak jak je to s utrpením zvířat? Uznáváme jejich bytí jen v čase a těle? Pak bychom se mohli vyrovnat s jejich strázní pouze v případě, že měl pravdu René Descartes, přisuzující schopnost trpět výlučně lidem. Ostatní živočichové jsou podle jeho filosofie jen jakési reflexní mechanismy s citem toliko zdánlivým. Takto bychom byli vůči nim bez jakýchkoli závazků, stejně jako vůči nádobí či nářadí. Mohli bychom s nimi bezohledně zacházet bez výčitek svědomí.

C. S. Lewis v „Problému bolesti“ se dotýká utrpení zvířat opatrněji a okrajově: „Bůh nám dal předpoklady, jež aspoň do jisté míry dovolují  porozumět naší vlastní bolesti; nedal nám žádných takových předpokladů pro bolest u zvířat. Nevíme ani, co jsou a proč tu jsou, a vše, co o nich říkáme, jsou jen předpoklady.“ 

Jestliže se Descartes zmýlil, je utrpení zvířat skutečné. Bůh o něm ví. Podle Ježíše ani vrabec není zapomenut před Bohem, a polní lilie předčí svou krásou Šalamouna. Jako bytosti přesahují svůj pozemský čas Jinak by bolest jediného tvora byla postačující námitkou proti Boží spravedlnosti. Všechno stvoření má v Bohu své věčné místo. 

„Když v slovu Tvůrcově je tvorstvo obsaženo,

což může přestat být a zajít, ztratit jméno?“ 

Obraťme se k Ježíšovi evangelií. Nazývá sám sebe dobrým pastýřem a ovce má za předmět několika podobenství. Proto je zpodobňován jako pastýř slovem, obrazem i písní. Avšak zájem křesťanů (pokud nejsou vegetariány) o ovce se týká ponejvíce jehněčího či skopového masa. Neviděl Ježíš, symbolizovaný v bibli jako obětovaný beránek, něco víc v ovci, jež je ovšem zástupce zvířat vůbec? Nejsou dokonce ti, kdo se zasazují o ochranu týraných zvířat a o zachování ohrožených druhů, bez ohledu na svůj způsob víry či nevíry, blíže Bohu, než by mnozí pravověrní byli ochotni připustit? 

Počátkem minulého století se život rostlin a živočichů – tím méně lidí – nezdál být ohrožen a církve jim takřka nevěnovaly pozornost. Avšak znenáhla se ukázaly poměry být podstatně horšími. Přesto se křesťanské svědomí nezdá být příliš znepokojeno tím, že stvoření, vykázané až na výjimky z lidského okruhu vzájemnosti, je zotročováno, vypuzováno ze svých přirozených území, zneužíváno a vybíjeno. Přezírání, znehodnocování a ničení přírody se započalo v oblastech křesťanské kultury a nyní zasahuje celý náš svět. To svědčí o scestnosti světového nazírání, podpořené i tím, že tvorstvo, připomeňme si znovu, bylo zcela nebiblicky odsunuto za věroučný obzor křesťanství. Řečiště křesťanské teologie je natolik zregulováno a jeho břehy tak vydlážděny, že ani za této doby ekologicky velice povážlivé se nedají snadno prolomit směrem k obhajobě a obraně života, jenž je na této zemi naším spolupodílníkem. 

Albert Schweitzer napsal, že „filosofičtí a náboženští myslitelé dbali na to, aby jim v etice nepobíhala nějaká zvířata“. Lékař lidumil, proslulý i svým láskyplným vztahem k živým tvorům, nicméně nedocenil hodnotu zvířete. „Právě proto“, napsal, „že zvíře jako pokusné zvíře prokazuje svou bolestí tak cennou službu trpícímu člověku, vytvořil se nový vztah solidarity mezi ním a námi. Z toho vyplývá pro každého z nás nutnost prokazovat živému tvoru všemožné dobro.“ Tak to není. Pokusné zvíře je porobeno, kdežto služba se prokazuje dobrovolně.

Pociťuje snad pokusné zvíře nějakou vědcovu solidaritu? Může zakoušet „všemožné dobro“, prokazované kýmkoli nějakému jinému živému tvoru?  

Pokusy na zvířatech měly a mají veliký podíl na tom, že téměř vymizely epidemie a pandemie, a bezpočet lidí byl zachráněn před utrpením a smrtí. Avšak počet lidí neustále vzrůstá, a mocní tohoto světa si s tím nevědí rady. Dále: nepřesunula se míra utrpení mimo jiné na oběti válek, vyhlazovacích táborů a hladomorů? A ještě: dá se přesunout míra lidského utrpení na zvířata? A konečně: mínil Bůh jakékoli své tvory jako pokusné? Nelze si nepoložit otázku: Nespočívá zmírnění utrpení v něčem jiném nežli ve vnějších prostředcích? Není nám otevřena jiná cesta? 

Vypustili jsme na místo Božího výsluní jen člověka a ostatní stvoření jsme ponechali v „údolí stínu smrti“. V tom spočívá naše zpronevěra a tím i náš podíl na drancování a pustošení Země. Křesťanům je otevřeno hlubší poznání odpovědnosti za stvoření. Proto je zarážející těžkopádnost církví oproti obětavým snahám „těch ze světa“.

„Buď chválen, můj Pane Bože, s celým svým tvorstvem“, vyznává František z Assisi. Pojímá do náruče svaté lásky každé stvoření, živé i neživé, včetně slunce a dokonce i smrti. Bůh je přítomen netoliko za zavřenými dveřmi niterné komůrky a ve hromáždění vyznavačů, ale i ve všem stvoření Může tvorstvo tušit, že člověkem se mu otevírá průzor k Bohu? Nedá se takto vysvětlit, proč jsou i ve volné přírodě zvířata, například delfíni, mající k člověku sympatii? Je utajena pravda v následujících verších? 

„Vše ctí tě, člověče, hle, všechno k tobě letí,

kol tebe tísní se, chtíc Bohu náležeti.“ 

Celý svět je jistým způsobem Slova, mluví se též o zjevení ve stvoření. Přezírání tohoto rozměru přírody má podíl na našem duchovním chřadnutí. Bůh neučinil svět jen kvůli nám co krásné a životodárné prostředí. Celá Země, celý vesmír má svůj vlastní smysl před Bohem, s námi spojený, souvztažný, i když nepostižitelný. Nelze upírat stvoření místo, které mu právem náleží, v domnění, že na zvířatech tak moc nezáleží, a že prohřešit se proti nim je něco zásadně jiného než provinit se na člověku. V tomto omylu lidé vyhubili až dosud na sta živočišných a rostlinných druhů. Domyslíme-li, pochopíme, že rozsáhlý všehomír není pouhou časnou kuklou, z něhož má vyletět k věčnu motýl duchovního lidství.

„Svůj život od Boha jsem přijal bez zásluhy

a jemu děkuji, že v člověku jsem živ.

A pakli v stáncích svých mi chystá život druhý,

Smím já jej nepřiznat všem tvorům zemských niv?“ 

Nedocenili jsme hlubinnou dimenzi stvoření. Slova o posvátnosti života, občas při rozmanitých příležitostech pronášená, jsou pouhou frází, není-li přiznáno veškerému stvoření před tváří jeho Učinitele věčné zaměření. Kdyby nám bylo bytostně cizí, neměli bychom si s ním co říci. Chápat spasení jenom v úzce výlučném rozmezí lidského rodu je odmítnutím rajského společenství, pokusem svléci jeho zuboženou podobu jako špinavé prádlo, snahou stavět malou archu jen pro lidskou  posádku, na jejíž palubu lidé, zaměření na osobní záchranu, odmítají vpustit ostatní tvory. 

Láska k Bohu není myslitelná bez účinné lásky k bližnímu. Ale na každém místě, kde jsme, na každé cestě, kterou se ubíráme, jsou s námi nejenom naši bližní, které máme milovat, jak je přikázáno, ale i bezpočet bytostí v říši rostlin a živočichů. Pozemský svět byl utvořen jako součást vesmírného ústrojenství, jako sourodé bytí ve světlých i stinných protikladech, kde každý má své vlastní prostředí, své vlastní vymezené prostranství..

Člověk nemůže přijmout svého Pána, aniž vykáže ve svém srdci místo onomu ráji, z něhož byl vlastní vinou vyhnán. Neboť to, co má být obnoveno, není jen nový člověk, ale celé společenství života na Zemi.

 

Irský spisovatel C. S. Lewis působil jako profesor literatury na universitách v Oxfordu a Cambridge. Od ateismu se postupně propracoval k intelektuálně těžce vybojované víře. V následujících letech se stal jedním z největších obhájců křesťanské víry ve dvacátém století. Je autorem řady světových bestsellerů jako jsou  Rady zkušeného ďábla, Letopisy Narnie či K jádru křesťanství. Spolu se svým přítelem J. R. R. Tolkienem dal C. S. Lewis vyniknout novému literárnímu hnutí fantazijní tvorby.

Lewis se zabýval otázkami: Jaký je rozdíl mezi rozumnými nelidskými bytostmi a lidmi? V čem spočívá jedinečnost člověka? Jaký smysl má utrpení? Kde se vzala bolest a utrpení? Nechtěl vidět trpět zvířata a nemohl sladit zranění, nemoce, predátory s koncepcí nekonečně dobrého a spravedlivého Boha. Problém bolesti lidí se mu vysvětluje snadněji. Bolest je zlo, ale Bůh ji dopouští, může používat utrpení, aby lidi probudil a přitáhl sobě. Jak se později  Lewis přiznal, nebyl spokojený se svou knihou o bolesti. Lewis sám nebyl uchráněn před bolestnou zkušeností, umírá mu manželka. Něco jiného je psát eseje o smyslu utrpení a něco jiného je toto utrpení poznávat na vlastní kůži nebo skrz utrpení blízké bytosti. Však také v pozdním díle Lewise najdeme krátký spis "Svědectví o zármutku", v němž je cesta k útěše a naději o poznání trnitější než v rané apologetickém eseji Problém bolesti.

Lewis byl proti bolestivým pokusům na zvířatech. Jeho písemné vyjádření bývá citováno anti-vivisekčními hnutími. Byl ochoten připustit pokusy na zvířatech jen v krajních případech, utrpení zvířat musí být všemi způsoby minimalizováno. Ale i za těchto podmínek si Lewis není obhajobou bolestivých pokusů zcela jistý.

Z knihy Problém bolesti, Bolest zvířat: "Až dosud jsme hovořili pouze o lidském utrpení, ale uvědomujeme si, že „nářek nevinných proniká oblohou". Problém zvířecího utrpení je otřesný, nikoliv proto, že je zvířat tak veliké množství, (neboť jak jsme již ukázali, když trpí milion bytostí, není více bolesti, než když trpí jen bytost jediná), ale proto, že křest'anské vysvětlení lidské bolesti nelze aplikovat na bolest zvířat. Pokud víme, šelmy nejsou schopny ani hříchu ani ctnosti, proto si nemohou bolest zasloužit ani se jejím prostřednictvím napravit."

Pramen, odkazy

Přemítání nad labyrintem, Miroslav Matouš - 2005 Ermat

Křesťanské zdůvodnění práv zvířat

kniha Život se zvířaty-Společenství božích tvorů

Zvířata a bolest

Zlo v přírodě a vývoji lidstva (Bůh a zlo, otázky zla v evoluci...)

The Bioethics of C. S. Lewis