Byli jsme na tom stejně jako oni
 

Charakteristické pro mnohé z těch, kteří přežili holocaust a jejich rodiny je, že mají soucit s utrpením jiných. Leo Eitinger, profesor psychologie z univerzity v Oslu, došel k závěru, že bývalí vězni z koncentračních táborů mají zvýšenou senzitivitu k jiným lidem a větší schop­nost soucitu. Mnoho dětí z rodin těch, kteří přežili, se pokouší - v rámci možností - o nápravu světa (tikkun olam) a rozhodlo se pro povolání, v němž mohou pomáhat. Aktivisté, schopní rozšířit svůj zájem a soucit za hranice druhu na ty, které Henry Spira, jenž je sám obráncem zvířat se zkušenostmi z holocaustu, nazval „nejbezbrannějšími ze všech obětí na světě". 

Anne Mullerová vzpomíná, že když byla ještě malá, prohlížela si s matkou album fotografií. Matka ukazovala prstem na „některé z nejkrásnějších a nejlépe oblečených lidí, jaké jsem kdy viděla, a řekla mi například: ,Tohle je tvá teta ta a ta, kterou zabili v koncentračním táboře'." Mulllerová se svým manželem Peterem žijí v  New Yorku a vedou dvě skupiny na ochranu zvířat - Sledování života v divočině, k níž patří i Koalice na ochranu kanadských hus, a Výbor na zrušení sportovního lovu. Mullerová říká, že když se poprvé dozvěděla o lovu, pocítila v útrobách silné napětí. Byla zděšena, že „lovci legálně zabíjejí zvířata s podporou státní a federální vlády". Je šokována skutečností, že bylo jen málo lidí, kteří Židům za holocaustu pomáhali, a že lidé v  Německu a Polsku žili své normální životy, zatímco na blízká města padal popel z komínů krematorií. „Většina společnosti žila tak, jako by se nic nedělo. Lidé měli svá zaměstnání, zaměstnanci koncentračních táborů odcházeli ráno do práce a vraceli se večer k milujícím rodinám, k domácímu jídlu, do teplé postele. Pro ně to bylo stejné zaměstnání jako pro vědce experimentující na zvířatech, zálesáka, prodavače zvěřiny, kožešníka nebo dělníka na farmě." 

Pomáhá lidem i zvířatům: „Ano, staráme se také o lidi," řekla, „ale to není nic ve srovnání s utrpením, které musejí snášet zvířata. Ale jen málo z nás je s tím ochotno něco dělat. Slyšela jsem však, že k provedení  změny ve společnosti stačí jen deset procent obyvatel."

Mullerová poprvé poznala Marca Berkowitze díky místnímu rádiu a pořadům, v nichž se začala objevovat. Do pořadů, které se zabývaly ochranou kanadských hus. V Osvětimi, kam přijel z Československa, se ve dvanácti letech musel dívat, jak jeho matka a jedna ze sester jdou do plynové komory, a nemohl projevit žádné city, protože věděl, že když to udělá, zabijí ho, a nebude už pak moct nikomu pomoci." Josef  Mengele pak vybral jeho a sestru - dvojče - na experimenty, při kterých je přinutil podstoupit experimentální chirurgický zákrok na páteři. Berkowitz dnes podobné experimenty se zvířaty ostře odsuzuje. Zde, zde, zde

Na veřejném shromáždění  na obranu kanadských hus, hovořil kromě Berkowicze i filmový herec Alec Baldwin. Berkowicz tehdy řekl za přítomnosti všech hlavních místních televizních a rozhlasových stanic asi čtyřem stovkám posluchačů: „Zasvětil bych husám hrob své matky, ale není to možné. Matka totiž žádný hrob nemá. I já jsem byl totiž husou." 

Tožnost jednoho z dalších aktivistů, který přežil koncentrační tábor a který byl znám pouze jako „Hacker", možná nebude nikdy odhalena, protože byl členem Osvobozenecké fronty zvířat (ALF), podzemní sítě lidí, kteří kvůli záchraně zvířat riskují vězení. Hacker v  roce 1981 úzce spolupracoval s „Valerií" (rovněž pseudonym) na naplánování a provedení útoku na laboratoř dr. Thomase Gennarelliho , zabývajícího se poraněními hlavy, na Pensylvánské univerzitě. Výzkumný tým tam mlátil do hlavy paviány a měřil sílu úderů zařízením, které měli zacementované v lebce, a tento výzkum podporovala federální vláda částkou jednoho milionu dolarů ročně. ALF vnikla do laboratoře, zmocnila se videokazet s experimenty, které natočili výzkumníci, a později je předala médiím. Reakce veřejnosti byla tak prudká, že experimenty musely být zastaveny a laboratoř uzavřena. Zde

Valerie se poprvé setkala s Hackerem na vegetariánské večeři v Den díkuvzdání v Queensu: Hacker, nyní víc než šedesátiletý, vyrůstal v nacistickém Německu. Krutost, kterou viděl a prožil jako malý chlapec, byla pro něho dosud stejně skutečná jako tetování - památka na jeho pobyt v koncentračním táboře (v Osvětimi). Když se dostal do Spojených států, bylo mu asi šestnáct let a vstoupil do učení v masném průmyslu. V New Yorku ho adoptoval majitel jednoho řeznictví v sousedství a později vedl obchod sám, dokud ho stále větší odpor k hrůzám jatek od řemesla nevyhnal. „Lidské bytosti si ostře uvědomují útlak, když jsou samy oběťmi. Jinak dokáží slepě a bezmyšlenkovitě utlačovat." Jelikož Hacker a Valerie nebyli nikdy dopadeni, nebudeme jejich skutečná jména pravděpodobně nikdy znát."

Ochránkyně zvířat Anne Kelemenová říká, že jí trvalo dlouho, než se začala pokládat za někoho, kdo přežil holocaust. Narodila se ve Vídni a žila tam i ve třicátých letech, kdy ji rodiče poslali po křišťálové noci do Anglie v rámci programu Kindertransport. Kelemenová pak žila v Izraeli a později pracovala dlouhá léta v New Yorku jako sociální pracovnice pomáhající starým lidem. Pátrala po zaběhlých zvířatech, chodila na demonstrace za práva zvířat a nejedla nic, „co chodí po čtyřech". I když měla ráda zvířata již jako dítě, kdy ještě žila ve Vídni, říká, že během války a po válce se přidala na stranu obětí všeho druhu, ať se jednalo o psa, kočku nebo člověka".

Kdykoliv zachrání nějakého živého tvora nebo nějakému pomůže, říká, že cítí, že žije podle učení talmudu: „Ten, kdo zachrání něčí život, zachránil celý svět." Pro Kalevovou je špatné zacházení se zvířaty spojeno se špatným zacházením s lidmi. Protože byla i s rodinou za války bezmocnou obětí, je rozhodnutá si všímat nespravedlnosti. „Pokaždé, když si nyní uvědomím nějakou nespravedlnost," říká, „mám pocit jako bych napravovala část zla, které zakusil v minulosti můj národ.

Alex Hershaft, zakladatel a prezident Hnutí za reformu zvířecích farem (FARM) v Bethesdě v Marylandu, strávil část svého dětství ve varšavském ghettu. Němci mu zabili otce. „Znám z vlastní zku­šenosti, jaké to je, když s vámi zacházejí jako s bezcenným předmětem, když vás honí vrazi mé rodiny a přátel, když se musíte každý den bát, zda se dočkáte následujícího rána, či být v přeplněném dobytčím vagonu na cestě na jatka."

Herschaft, který se stal v roce 1962 vegetariánem, říká: „Vždy jsem cítil; že je cosi eticky a esteticky obscénního na tom, když krásné, cítící zvíře praštíte do hlavy, rozkrájíte ho na kusy a strčíte jej mně před obličej." Později  založil FARM - organizaci, která vysvětluje veřejnosti, jak se zachází se zvířaty v živočišné výrobě a propaguje vegetariánství pomocí takových akcí, jako je Velký americký bezmasý den (20. března) Celosvětový den zemědělských zvířat (2. října, což je den Gándhího narozenin) a Kampaň za celonárodní zákaz konzumace telecího masa (Den matek). 

„Zkušenosti mne vedly k celoživotnímu boji za spravedlnosti pro utlačované. Brzy jsem zjistil, že nejutlačovanějšími tvory na zeměkouli jsou zvířata a nejvíce z nich zvířata na farmách." Hershaft je vysoce respektovaným vůdcem celonárodního hnutí za práva zvířat. Uspořádal a řídil velké konference o zvířecích právech ve Washingtonu, D.C., Zde

Díky zkušenostem z Polska okupovaného nacisty si uvědomil spojitost mezi zacházením s hospodářskými zvířaty a nacistickým zacházením s Židy.

 V recenzi knihy Gail Eisnitzová Slaughterhouse (Jatka) napsal: „Uprostřed nejdokonalejší technologie, hédonistického životního stylu, oslnivých historických, uměleckých, náboženských a technických památek jsou ,černé díry`. Jsou jimi výzkumné laboratoře, farmy s živočišnou produkcí a jatka - anonymní komplexy, kde různé společnosti ze špinavých obchodních zájmů zneužívají a zabíjejí nevinné, cítící tvory. To jsou naše koncentrační tábory Dachau, Buchenwald či Birkenau. Podobně jako hodní němečtí měštáci dobře víme, co se děje uvnitř, ale nechceme se o tom na vlastní oči přesvědčit."  

Lucy Kaplanová, která napsala úvodní slovo knize Eternal Treblinka, vystudovala práva na Princetonu a Chicagské univerzitě. Začala totiž pracovat jako dobrovolnice Fondu na právní ochranu zvířat. Po dramatické osvobozovací akci Fronty na osvobození zvířat na státní univerzitě pomáhala obhájci, který zastupoval jediného obžalovaného aktivistu. V práci na ochranu práv zvířat pokračovala a pak pracovala řadu let jako právní poradkyně oddělení vyšetřování v PETA, organizaci specializující se na kontrolu, zda jsou dodržovány federální zákony („což mně připadlo mnohem zajímavější než právní spory").   Její otec prošel celkem sedmi nacistickými tábory, jeho hodně mladé dcery nacisté před jeho zrakem zastřelili a matka vykonávala otrockou práci pro SS. V době dětství a mládí Kaplanové a jejích sester jim rodiče často připomínali, že prošli „čímsi hrozným".

Kaplanová říká, že ji „obrazy z holocaustu strašily celý život, a nelze pochybovat, že práce v hnutí na ochranu zvířat ji přitahovala zčásti proto, že cítila podobnosti mezi institucionalizovaným zneužíváním zvířat a nacistickou genocidou".  

Důležitý vliv na ni měl i Isaac Bashevis Singer: „Tehdy jsem již byla vegetariánkou, zamilovala jsem se do Singerových názorů a byla nadšena jeho sarkastickými odsudky zneužívání zvířat. Nejvíce mne dojímala Singerova odvaha, s níž dával rovnítko mezi využívání a utrpení zvířat, které jim působí lidé, a hrozné zacházení, jakého se někdy dostávalo lidem. Podle mého názoru se Singerovi v tom, jak pochopil souvislost mezi holocaustem a moderní genocidou zvířat, nikdo nevyrovná."

David Cantor, který  pracuje v hnutí na ochranu zvířat v roce 1989 (zde a zde )  ztratil v holocaustu vzdálené příbuzné. Cantor vyrostl ve filadelfské liberální rodině, v které se s rodiči a bratrem často bavili o lidských právech, Prohlášení práv z roku 1689 a hnutí za občanská práva. I když nebyli nábožensky založení Židé, Cantor říká, že „pocit, že jsme pokládáni za odlišné od lidí okolo nás, vědomí, že v nedávných dějinách byli naši lidé postiženi, a mé osobní přesvědčení, že současné události dávají za pravdu ikonoklastům, lidovým umělcům, mírovým aktivistům, neuctivým Židům v převládající protestantské anglosaské kultuře, americkým občanům, kteří trvají na prvním dodatku k ústavě, než aby ho nechali upadnout v zapomnění to všechno byly zkušenosti, které utvářely mé myšlení. A nepochybuji o tom, že tomu tak bude i nadále."

Cantor se domnívá, že způsob myšlení, který je za „experimenty na zvířatech a jinými ukrutnostmi, jež jsou schvalované úřady, sdělovacími prostředky a všemi ostatními, kteří oficiálně takové chování schvalují", připomíná nacistickou éru. 

„Stejně jako mašinérii holocaustu v Evropě udržovali v chodu obyčejní lidé," říká, „i dnešní vůdci společnosti ve Spojených státech pravidelně vyzývají k hromadnému vraždění srnčí zvěře a hus, aby vyhověli svým přirozeným sklonům, a holocaust osmi miliard kuřat ročně se dostává k většině lidem jen v televizních reklamách na řetězce podniků rychlého stravování, v kterých se objevují celebrity."  

Cantor tvrdí, že jeden z nejpůsobivějších komentářů, které na toto téma slyšel ve sdělovacích prostředcích, pronesl zakladatel Muzea holocaustu ve Washingtonu, D.C., jenž své bádání o holocaustu shrnul do tří přikázání: nebýt pachatelem, nebýt obětí a nebýt lhostejným divákem. „Kdyby je společnost přijala, pomohla by lidem pochopit, že naše jednání - jež rozhoduje o rozsahu, v němž jsme pachateli, obětmi nebo Ihostejnými diváky ve společnosti, která již dlouho provádí holocaust na zvířatech a jiných tvorech a ekosystémech -, se rovná holocaustu." Říká, že se domnívá, že „smyslem porozumění holocaustu v Evropě je zabránit dalším a zastavit ty, které probíhají, a nezaměřovat se jen na ten specifický, ať byl jakkoli traumatický".  

Rentgenove vidění  

Barbara Stagnová, ředitelka severovýchodní sekce organizace Na obranu zvířat (IDA)  , která vyvíjí celonárodní působnost a má hlavní stan v Kalifornii, se již v raném věku dozvěděla, že jí nacisté zabili prarodiče.  

Neustále to bylo se mnou - rodiče mé matky zabití čímsi ošklivým a zlým. Z toho, co mi řekla matka, jsem cítila, že se stalo něco hrozného a nepochopitelného." Sdělila mi jen toto: „Dostali kostku mýdla a bylo jim řečeno, aby se šli osprchovat. Muže oddělili od žen. A pak je zabili v plynové komoře."

Stagnová se domnívá, že čím více se někdo angažuje v ochraně zvířat, tím více se vzdaluje od zbytku společnosti. „Chodíte v supermarketu uličkami mezi policemi, nevidíte ,jídlo`, ale konečný produkt živočišné výroby a jatek. Každý jiný se rozplývá nad košíkem s kofátky, které kolega nebo kolegyně přinese do práce, vy vidíte miliony jiných, které umírají na 'ulici nebo dostávají smrtící injekce v útulcích." Říká, ze  je to podobné, jako byste získali schopnost jakéhosi „rentgenového vidění".  

V době, kdy jí matka řekla, co se stalo s jejími prarodiči, tomu moc nerozuměla, ale přesto to zabarvilo její vidění světa. „Z toho, co mi řekla matka, jsem pochopila, že v tomto světě může převládnout i zlo, lidé mohou mezi sebou postavit bariéry a provádět ohavné a odporné činy." Nejvíce ze všeho však Stagnovou šokovala skutečnost, že „tak obrovské množství lidí mohlo být necitlivé k lidskému utrpení. To je snad to skutečné poučení z holocaustu, či snad ne? To, že lidé byli schopní provádět cokoliv s těmi, které pokládali za ,podlidi`. Což je ovšem totéž, co my děláme se zvířaty.

 
Představy o holocaustu

Lidem, kteří mají „rentgenové vidění", se může objevit v mysli nějaká představa o holocaustu kterýkoliv den. Před několika lety jela Zoe Weilová, lektorka humánního chování, po pensylvánské dálnici a spatřila něco, co v ní vyvolalo právě takový obraz. Jako pedagogická ředitelka Americké společnosti proti vivisekci (AAVS)  , vracela se ze své přednášky o mořských savcích z jedné základní školy.

Náhle jsem před sebou spatřila kamion s přívěsem přeplněným růžovými těly." Na bočnicích měl mříže, aby zvířata nemohla ven. „Udělalo se mi špatně od žaludku a v mysli jsem se přenesla do nacistického Německa, kde takto byly přepravováni Židé do táborů smrti." Říká, že se jí málem zastavil dech a celé tělo se pokrylo potem. „Zajela jsem blíže a viděla k sobě schoulená těla, často hlavami k zadku jiných. Byla to prasata - nejméně stovka."  

Weilová věděla, že je vezou na jatka, a s hněvem a pocitem bezmoci jela několik mil vedle kamionu. Střídavě se dívala na silnici a na prasata, zvláště na jedno, které z ní nespustilo oči. „V mysli se mi honily myšlenky, jak jsem se pokoušela při pohledu na tu hrůzu vymyslet nějaký plán. Prase na mě neustále hledělo a já pro něj nebyla schopná nic udělat." Kamion na jednom výjezdu z dálnice odbočil. Weilová váhala, zda má odbočit také a nějak se pokusit prasata zachránit. Nečinnost v ní vzbuzovala pocity „zrady a impotence".

Říká, že toto setkání na dálnici rozbilo její vnitřní obranu a přinutilo ji zabývat se myšlenkami, co bychom mohli udělat, aby se přestalo dít něco tak bezohledně krutého. Myslela na odvážné lidi, kteří podnikají přímé akce na záchranu zvířat, a cítila k nim nesmírnou vděčnost. 

Došla k závěru, že pravděpodobně nemohla pro záchranu té stovky prasat nic udělat, ale může něco dělat pro záchranu jiných prasat - může učit lidé, aby si vedli jinak. Mohu se zoufale snažit o vytvoř-ení světa, v kterém lidi nebudou jíst ani jinak využívat prasata, ani žádné jiné tvory, ať již lidé nebo zvířata." Vzpomněla si na děti, s kterými právě hovořila a které dosud nebyly silně připoutáni k tradicím takového využívání a měly dosud obranné mechanismy před podobnými návyky krutosti a využívání, a proto učinila následující rozhodnutí:   „Moc mě mrzí, prasata, že jsem nepodnikla nic na vaši záchranu, že jsem vás nedokázala dostat z toho kamionu. Ale slibuji, že o vás povím deseti tisícům lidí a budu jim pomáhat, aby otevřeli srdce a přemýšleli o světě, kde budeme moci všichni žít v míru a nebudou vás již pojídat." 

Weilová slib dodržela a je spoluzakladatelkou a spoluředitelkou Mezinárodního ústavu pro humánní výchovu a jeho pobočky s podobným programem, Centrem soucitného života v Surrey v Maine." Organizace, která jako jediná poskytuje potvrzení o absolvování kurzů humánní pedagogiky, pořádá semináře „pro lidi, kteří chtějí pomoci planetě a všem jejím obyvatelům".

Gail Eisnitzová, autorka vysoce oceňované knihy Slaughterhouse: The Shocking Story of Greed, Neglect, and Inhumane Treatment Inside the U.S. Meat Industry („Jatka: Šokující příběh nenasytnosti, zanedbávání a nelidského zacházení v masném průmyslu Spojených států"), nepřišla v holocaustu o nikoho z rodiny, ale její práce hlavní inspektorky Sdružení humánního farmaření, která ji zavádí na místa, jež většina Američanů nikdy nespatří a ani by spatřit nechtěla, u ní někdy vyvolává představy z let nacistické vlády.

Jednou se jí taková představa objevila v mysli při návštěvě obrovského podniku na zpracování  vepřového masa „v údolí, kde všude, kam až bylo možné dohlédnout, byla skladiště plná přepravních klecí s pras­nicemi a selaty". Uprostřed strašidelného ticha ani přepravní vozidla „neprozrazovala utrpení, které se odehrávalo uvnitř". Říká, že když stála před těmito vlídně vyhlížejícími stodolami a představovala si, co se v nich děje, vzbuzovalo to v ní podivné pocity. „Když nevíte, že kamiony jezdí stále dokola, aby odvážely prasata, která v těchto podmínkách nepřežila, když nevidíte, že výklopné vozy jsou plné mrtvých těl, nenapadlo by vás, že se tu děje něco špatného." Scéna připomínala Eisnitzové, že „takhle nějak to muselo vypadat při pohledu zdálky na koncentrační tábor. Pastorální pohled, zatímco uvnitř se odehrávaly ukrutnosti."

Stewart David,  je vědom podobností s holocaustem. V rencenzi o Schindlerově seznanau, kterou napsal pro publikaci Severokarolínské skupiny na ochranu zvířat, stojí mimo jiné: „Jako Žid, který vyrůstal v prostředí plném li­dí, kteří přežili holocaust a přišli v něm o své nejdražší, nechci v žádném případě pochybovat o jejich bolesti. Nejsou však dnešními Osvě­timy jatka, velkovýkrmny a laboratoře, které jsou tak pečlivě ukrývány před našimi zraky? Bolest, násilí a utrpení již dnes nejsou přijatelné nejen, když jsou páchány na nevinných lidech, ale ani na nevinných zvířatech."

Nejobtížnější částí práce ve prospěch zvířat, říká dále, je ovlivnit nepochybně laskavé a soucitné lidi, kteří se podílejí na strašném utrpení zvířat, ale buď je neberou vážně, nebo jsou jim lhostejná. To, co by chtěl změnit, je právě tato lhostejnost. „Dokud bude veřejnost lhostejná k utrpení zvířat ve velkovýkrmnách, při experimentech v laboratořích, na kožešinových farmách, v ocelových pastích, při rodeu, v cirkusech a při jiných ukrutnostech, budou tyto ukrutnosti pokračovat. Musíme se nějak postarat o to, aby lidé pocítili bolest tvorů, které jsou z našeho dohledu a které neslyšíme a kteří trpí za zavřenými dveřmi. Jejich řeči nemusí ostatní rozumět, my však víme, co říkají." 

 Jennifer Meltonová je obhájkyní práv zvířat. V současnosti poskytuje právní rady organizaci Obrana zvířat. Není Židovka, ale od chvíle, kdy se v desáté třídě poprvé učili v hodinách historie o holocaustu, se o něm chtěla dozvědět víc a nyní aplikuje ponaučení z něho na přítomnost. „Myslím, že holocaust je výborným, byt strašným příkladem schopnosti člověka přebírat úlohu Boha a rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Pokud se týče zvířat, dochází k tomuto rozhodování každodenně milionkrát."

Meltonová vidí, jak se dnes tato mentalita projevuje. „Tato všeobecná neúcta k životu, nedostatek soucitu a jednostranné zaměření na osobní prospěch bez ohledu na utrpení vaší oběti, se vztahuje na různé tvory, od válečných zajatců k vyděšenému dobytku, čekajícímu na porážku a sly­šícímu skučení právě zabíjených bratrů a sester." ¨„Zdá se, že násilí je mnohem snadněji promíjeno, je-li pácháno na tvorech, které se od nás liší," pokračuje. Strávila dětství v Texasu a říká, že si dokáže vybavit chlapa v kovbojském klobouku, jak říká: „Tohle k nám nepatří, to můžeme zabít." Meltonová se rovněž zabývá právními přípa­dy, týkajícími se dětí (zneužívání a zanedbávání). „Všechno je propojené," říká. „Násilí je násilí. Nezáleží na tom, zda k němu dochází v koncentračním táboře nebo na jatkách.“

V roce 1998 vedla Sonia Waismanová  ( zde, a zde ) první kurz „Zvířata a právo" na Západokalifornské právnické škole v San Diegu. Spolupracovala rovněž na první knize případů zvířecího práva, která byla vydána." Pamatuje si, jak v židovské škole žáci každoročně četli a hovořili o holocaustu a jak později navštěvovala Yad Vashem, kde shlédla mnoho dokumentárních filmů. Říká, že jedna z mnoha ukrutností, kterou si obzvláště pamatuje, byla ta, že se z kostí obětí vyrábělo mýdlo. Teprve později „zjistila, že lůj v mýdle pochází ze zvířecích kostí".  

Weismanová projevovala vždy zájem o osud zvířat a od čtrnácti let je vegetariánkou, ale celý kruh opsala „až když se dozvěděla, z čeho se vyrábělo mýdlo, což mně otevřelo oči a uvědomila jsem si, že Hitler ,pouze` zacházel s lidmi tak, jako lidé zacházejí se zvířaty". Kromě využívání kostí k výrobě mýdla vidí i jiné podobnosti - hromadné zabíjení, experimenty a přepravu „v dobytčích vagonech" („něco, čeho jsem si dříve nikdy nevšímala").

Waismanová, v jejíž rodině se jí košer a pravidelně se navštěvují příbuzní v Izraeli, by byla ráda, kdyby judaismus (a jiná náboženství) projevoval o zvířata větší zájem. „Jako pro Židovku i člověka, který ví, co je soucit, je pro mne nevysvětlitelné, že lidé, kteří přežili holocaust, a judaismus jako celek, tím vším mohli projít bez osvícení, že by se základním dogmatem náboženství měla stát úcta ke zvířatům. Jak ,jim` můžeme dělat to, co se dělo ,nám`, aniž bychom si to uvědomovali?"  

Říká, že i když je nerealistické očekávat, že se již rozdělená židovská komunita na této záležitosti shodne, udivuje ji, že souběžně s ortodoxním, konzervativním a reformním hnutím „neexistuje stejně velké a zavedené hnutí, které by bylo natolik citlivé k paralelám mezi holocaustem a lidským zacházením s jinými tvory, aby začlenilo život bez krutosti do osvíceného náboženského způsobu života"

 
Osudové setkání

Dr. Rhoda Ruttenbergová, která pracuje v týmu psychiatrů na vládní klinice duševního zdraví ve Washingtonu, D.C., se domnívá, že všechny větve judaismu, stejně jako jiná důležitá západní náboženství, jsou ve vztahu ke zvířatům velmi zaostalá. Říká, že její alternativní (židovská) skupina udělá cokoliv pro veškerá lidská práva, včetně práv homosexuálů a Palestinců, i když se jedná o nepopulární postoje, „ale o zvířatech mlčí. Nejsou proti nim, jen mlčí."  

Coloradská aktivistka Robin Duxburyová, jejíž otec přišel za holocaustu o šedesát příbuzných, vzpomíná na setkání, které na ni učinilo trvalý dojem. Šla do obchodu s potřebami pro domácí zvířata, aby koupila nějaká semínka pro ptáky, a protože byla zima, měla na sobě králičí kožich. Zastavila se před klecí s králíky, aby pohladila pár roztomilých trpasličích králíčků, když za sebou zaslechla ženský hlas: „Nemyslíte si, že jste pokrytec, když jich kvůli vašemu kožichu pár desítek zabili?" Všichni v obchodě na ni upřeli pohled. Duxburyová říká, že jí bylo příšerně trapně, ale bránila se tím, že ženě něco sprostého řekla. Byla pokořena, ale přiznává, že „na slova té ženy jsem nezapomněla. Už jsem nikdy ten kožich na sebe nevzala, ani žádný jiný." Duxburyová  nyní pracuje pro organizace zabývající se ochranou zvířat .

Duxburyová říká, že až do dnešní doby nedokáže najít vhodná slova k popsání hrůzy z toho, že někteří lidé mohli z morálního hlediska klesnout tak nízko. Celá léta se periodicky pokouší nalézt správná slova, aby vyjádřila, co cítí, ale tvrdí, že kromě klišé či pohrdání nemůže na nic přijít. „Myslím si, že právě tak je tomu i s mým otcem, a kvůli tomu jsem se dostala i k nesouhlasu s institucializovaným zneužíváním jiných živých tvorů".  

Erik Marcus  je jeden z mluvčích vegetariánského hnutí a h ovořil již před posluchači ve více než stovce měst. Je rovněž vy­davatelem Vegan.com,  Jeho nové knihy 0egan: The New Ethics of Eating (Veganství: Nová etika stravování) se prodalo přes 25 000 výtisků a nyní se připravuje druhé vydání .32 .

Marcus vyrůstal v East Brunswicku v New Jersey, kde se ve velmi raném věku dozvěděl, že jeho dědeček,  zahynul za holocaustu. V roce 1942 ho zatklo gestapo a poslalo do Osvětimi, kde zemřel.  

V poslední kapitole své knihy Marcus popisuje, co se mu přihodilo, když byl v prvním ročníku na univerzitě: „Bydlel jsem na koleji a kluci na vedlejším pokoji měli videopřehrávač a často si půjčovali filmy. Jednou jsem se u nich zastavil, právě když si pouštěli film se záběry natočenými na jatkách. Byl mezi nimi i záběr umírajícího telete, hledícího přímo do kamery. Měl jsem pocit, že se zvíře, které rychle vykrvácelo k smrti, dívá přímo na mě. Odešel jsem z pokoje hluboce otřesen." Tento prožitek zasadil semínko, které vzklíčilo o několik měsíců později, kdy Marcus přestal jíst maso.Marcus cítí, že hodnoty jeho židovství a hodnoty veganství jsou v souladu. Říká, že značná část vůdců vegetariánského hnutí jsou Židé a „věřím že v mnoha případech vděčí za svou činnost židovským hodnotám, které poznali v raném věku".

Skutečnost, že se tolik Židů aktivně angažuje v boji proti násilí a vykořisťování, inspiroval podle jeho názoru mnohé z nich k to­mu, aby se stali vegany a propagovali jemnější stravovací návyky. Marcus rád připomíná vegetariánům, kteří se domnívají, že nejíst maso stačí, že každá slepice, která snáší vejce a každá kráva, která dává mléko, se nakonec dostanou na jatka. „Jestliže chcete naprosto přestat podporovat odvětví průmyslu, která zneužívají zvířata, je veganská strava jedinou možností."

Jakou roli hrálo rodinné prostředí při utváření směru jeho života? „V pěti letech jsem se dozvěděl o nacisty institucionalizovaném a vládou prováděném zabíjení. Není sporu, že jsem se stal mnohem citlivějším a připravenějším začít jednat, když jsem v devatenácti viděl záběry z jatek."  

Daniel Berger je aktivista bojující za práva zvířat a student na Floridské univerzitě v Gainsvillu. „Holocaust byl vždy součástí mého života," říká. „A to v tom smyslu, že mně o něm vyprávěl táta a babička ho prožila".  Před několika lety nahrála na videokazetu vyprávění o svých zkušenostech s holocaustem, ale Dan přiznává, že ji ještě neviděl, „protože nechci vědět, čím má babička prošla". „Holocaust mě ovlivnil v tom smyslu, že jsem si ve zvýšené míře uvědomoval krutost a hloubku utrpení, jež si lidé působí navzájem."   Kamarádi z něho udělali vegetariána již v prvním ročníku střední školy. Když viděl na videokazetě ukázku zabíjení krav a kuřat, kterou promítali ve školní knihovně místní aktivisté kvůli dodržování Velkého amerického bezmasého dne, rozhodl se, že se stane veganem.

Poprvé se v boji za práva zvířat angažoval na průvodu v den sv. Patrika - rozdával letáky syrakuské pobočky Ligy na obranu zvířat (ADL). Na otázku, jaké na něho mělo vliv rodinné prostředí, odpověděl: „Domnívám se, že spojení s holocaustem mělo nepochybně dopad na můj život (a nebylo možné, aby nemělo), dalo mně životní perspektivu i názor na fyzické utrpení, rozdíl snad byl jen v tom, že jsem tuto perspektivu a angažování přenesl na jiné tvory, na zvířata."