Rozhovor s Brigitte Bardot

 

Bývalé filmové hvězdě, sedmdesátnici Brigitte Bardotové jsou její někdejší filmové role k smíchu. Když se dívá do minulosti, vidí jako pozitivní hlavně svůj boj za ochranu zvířat a za nejkrásnější dárek ke svým kulatinám by považovala, kdyby zvířata přestala trpět. Zároveň má za to, že svůj čas využila dobře, a má přitom na mysli hlavně svůj boj za zvířata. Z tohoto pohledu posuzuje i své působení ve filmu: "Kdybych nedosáhla takové slávy, nikdy bych toho nemohla udělat pro zvířata tolik".

Žena, která byla před čtyřiceti lety díky své kráse idolem mužů a kterou se snažilo napodobit tolik žen, dnes žije v ústraní. Vychází z něho jen proto, aby brojila proti utrpení, které způsobují lidé zvířatům, a občas taky proto, aby horlila proti údajnému roztahování se islámu a Arabů ve Francii. To druhé jí už vyneslo také několikeré opletačky se soudy.

V zájmu zvířat nedávno Bardotová napsala prezidentu Chirakovi otevřený dopis, v němž ho vyzývá, aby zasáhl v jejich prospěch. Text nadepsaný "Pane prezidente, drahý Jacquesu"obsahuje sedm požadavků, "jeden za každé desetiletí", kterého se dožila. Bardotová žádá zákaz dovozu výrobků pocházejících z tuleňů zabitých v Kanadě, zákaz rituálních porážek zvířat bez jejich předchozího omráčení a zákaz prodeje psů a koček v obchodech se zvířaty. Chce také, aby byly zakázány kohoutí a býčí zápasy, intenzivní chov slepic a zvířat chovaných pro kožešiny a rovněž využívání divokých zvířat v cirkusech.  BB nevidí však nikoho, kdo by po ní štafetu boje za zvířata převzal. "Já jsem (kvůli němu) všecko opustila, všecko prodala. Svoji vilu Madrague v Saint-Tropez jsem dala nadaci, i když ji mám k použití až do smrti, prodala jsem všechny svoje herecké kostýmy, šperky, nábytek, vzpomínky, všecko. Vést nadaci stojí moc peněz. "Při tomto tónu neudiví, že i na otázku, co by si přála, aby po ní zůstalo, Brigitte Bardotová odpovídá: "Můj boj za zvířata."

Rozhovor s BB

Její poslední knížka zneklidnila organizace pro lidská práva natolik, že se rozhodly vznést formální obvinění. Brigitte Bardot se před soudem ohradila, že jejím záměrem nebylo napadnout islám jako takový, pouze některé jeho představitele. Zlehčovala též roli a hodnotu své knížky. „Určitě nejsem Balzac,“ zdůraznila. „Vysoký soud si toho povšiml,“ opáčila předsedající soudkyně.
Jedinou vášní slavné herečky v důchodu je péče o týraná a opuštěná zvířata. Když se svým čtvrtým manželem Bernardem d’Ornalem, krajně pravicovým rasistickým politikem a přítelem Le Pena, vyvádí všechny své chráněnce na procházku, pláž před vilou La Mandrague připomíná archu Noemovu. Ctitelé herečky dodnes nemohou pochopit, proč nechala filmu, zašila se na venkově a dobrovolně omezila svůj život na roli opatrovnice zvířat.
Sedíme v bílých koženkových křeslech její druhé sainttropezské rezidence La Garrigue. Krb, na něm sošky zvířat, polička s knížkami, druhá s fotografiemi syna, vnuček a hlavně zvířat. Na sobě má černé kalhoty a černý přiléhavý svetřík s hlubokým výstřihem. Stále ta samá tvář, jen trochu starší a jemně vrásčitá. Její chlouba husté vlasy, vzadu sepnuté, jsou trochu prokvetlé. Projev stále mladistvý, když se vzruší, zuřivě gestikuluje.

Madame Brigitte, proč jste souhlasila s tímto rozhovorem? Vždyť s francouzskými novináři se prý odmítáte bavit…
Líbí se mi grafika vaší Xantypy, je to slušný časopis, žádný brak. A pak, mám slabost pro lidi z Východu. Nejste ještě zkaženi konzumem. Jste strážci té pravé Evropy, Evropy hodnot.

Život, jaký teď vedete, má jen málo společného se šťastným a oslnivým způsobem života filmové hvězdy…
Především nechci, aby mě lidé brali jako filmovou hvězdu. Branži jsem opustila a nezviklala mě ani nabídka fantastické smlouvy na film s Marlonem Brandem, když ještě žil. Teď se zabývám už jen utrpením živých bytostí, které trpí kvůli lidem. Jediné, co dnes opravdu chci, je vystupovat na obranu jejich práv.

Vaši miláčci jsou už po večeři?
Ano, zrovna jsem je nakrmila. Dnes bylo menu znamenité. Zelenina, noky, maso. Zdá se, že jim chutnalo.

Sama jim vaříte?
Ó, nikoliv! Mám deset psů a třicet koček. Krom toho dvě prasátka, koně, osla, poníka a patnáct koz. No a hodně hus, kachen a slepic. Je to velká rodinka. Sama bych si s nimi nevěděla rady.

Které zvíře je vašemu srdci nejbližší?
Těžko říci. Ale asi vepř Marcel. Má vyloženě moji povahu. Všem nadává, hlasitě křičí a kašle na politiku.

Zvířátka bydlí s vámi v domě?
Kočky a psi dokonce spí se mnou v posteli, ale vepříky, od doby, co vyrostli, do domu už nepouštím, protože jsou velcí jako můj jídelní stůl.

Není život se zvířaty vlastně životem v osamění?
Není. Žít sám se sebou znamená žít sobecky. Já nežiju sobecky, protože nežiju pro sebe. Všecko, co dělám, se týká zvířat nebo nadace, kterou jsem pro ně založila.

Bylo pro vás snadné rozhodnout se, že od filmu odejdete?
Ano, protože v sedmdesátých letech seriózní film skončil. Mistři už nebyli, začala masová zábava. Teď jsou filmy vulgární, vyprávějí o odporných lidech.

Nestýská se vám po restauracích, kinech, divadlech?
Vůbec ne! Skoncovala jsem se životem, který byl pod palbou kritiky. Kdokoli mi mohl působit příkoří tím, jak se o mně vyjadřoval. Celý ten humbuk je za mnou.

Není to jen další role, kterou v životě hrajete? Vždyť jste z veřejného života nezmizela. Právě díky jemu se drží vaše nadace…
Nenazvala bych to rolí. Co dělám, vězí hluboko ve mně. Kdybych hrála, nebyla bych schopna takových obětí. Co jsem měla, všecko jsem odevzdala ve prospěch zvířat. Svoje jméno, slávu, všechno, co mělo nějakou hodnotu. Šperky, obrazy, róby, památky, i to, co jsem měla po rodičích, jsem prodala na aukcích. Nadaci jsem věnovala i svůj dům, přímořskou vilu La Madrague. Zvířata teď vlastně hostí mě.

Jak se daří nadaci?
Musím zaklepat, po období nezdarů čítá naše nadace sdružuje padesát tisíc členů a daří se jí – ne špatně.

Peníze na pomoc zvířatům ale máte zásluhou showbusinessu, který tolik kritizujete. Není to protimluv?
Léta jsem vstávala v sedm ráno, neměla volné víkendy. Ty peníze jsem získala poctivě prací a mohu s nimi učinit, co chci. Moc mě těší, že je můžu obětovat ve prospěch něčeho, co má smysl.

Kdy propukla vaše velká láska ke zvířatům? Po rozčarování herectvím?
Zvířata zbožňuju celý život. Od dětství. Snad proto, že rodiče neradi souhlasili s tím, abych měla zvířátko. Když jsme točili filmy, vždy jsem sbírala zbytky od jídla a nosila je psům. Vzpomínám na takovou momentku – jedu v Mexiku rolls-roycem a mám plastikovou tašku plnou kostí a zbytků od oběda. Zastavuju u každého psa, kterého po cestě uvidím, a nakrmím ho. Vždycky to tak bylo.

Máte na zahradě hřbitůvek. Pořádáte svým zvířatům pohřební ceremonie?
Nejde o nějaké podivné obřady. Prostě jak umírají starobou nebo nemocí, pochovávám je na zahradě za hlubokého ticha. A ve velkém smutku.

Proč stavíte na hrobech kříže?
Protože zvířata půjdou do nebe.

To tvrdíte jako katolička?
Jo.

Ale víte, že katolická teologie neuznává něco takového, jako nebe pro zvířata. Jelikož nemají duši, jsou nižšími existencemi…
Kašlu na to! Věřím, že jdou do nebe! Myslím, že zvířata stojí výš než lidské bytosti.

Vašemu myšlení je zřejmě bližší buddhismus, který soudí, že je třeba soucítit se všemi bytostmi.
Náboženství je mi celkem fuk! Jde pouze o to, abyste dělali v životě něco dobrého, věřili v dobro a zabývali se nápravou osudu trpících stvoření.

Dala vám zvířata něco, co vám nedali lidé?
Pravdu.

To znamená?
Jsou čistá, upřímná. Nezištná. Neočekávají, jako lidé, něco za něco.

Kdo vám pomáhá při akcích ve prospěch zvířat?
Delon, Belmondo a jiní herci.

A politici?
Ti ne! Politici jsou lidé, kteří nemají srdce ani duši. Jsou jako roboti.

Ani Le Pen?
Neznám ho dobře.

Ale váš muž ho zná dobře…
To je pravda. Ale Le Pen se na obranu zvířat neangažoval. Už třicet let vysvětluju politikům, aby učinili něco pro nápravu podmínek, za kterých se porážejí zvířata. Osmnáct let existuje moje nadace. Viděla jsem tři prezidenty Francie a hodně vlád. Slibují a nic nedělají. A přitom je zapotřebí tak málo…

Napsala jste knížku KŘIK V TICHU. Čí je to křik?
Můj a mých zvířat. Spojují se v jeden velký společný křik. Žádný hlasitější neznám.

Proč jste napsala tu knížku?
Nevím. Prostě jsem měla chuť. Začala jsem potichu. Ani muži jsem nic neřekla. No a ve Francii propukl skandál. Myslím, že jsem docela smělá, že jsem ji vydala. A nelituju, že jsem to učinila.

V čem tkví vaše smělost?
Mluví se o skandálu, nazývají mě nacistkou, říkají, že mám fašistické názory. Ale ta knížka se prodala ve třech stech tisících exemplářích, což je báječné. A taky dostávám denně tisíce dopisů s blahopřáním. Lidi ve Francii souhlasí s tím, co jsem napsala a co nechtějí přijmout levicová média. Odezva francouzských lidí je fantastická. Svou odvahou jsem jim dala sílu.

Odsuzujete imigrační politiku vaší vlády, poukazujete na velký příliv stoupenců radikálního islámu, napadáte smíšená manželství, dštíte síru na islámskou kulturu za její přístup k ženám, za náboženské obřady, při nichž rituálně zařezávají berany, útočíte na sexuální menšiny, chválíte koncepci pravicového politika Le Pena…
Jsem proti islamizaci Francie. Naši předkové, dědové a otcové dnešní generace obětovali své životy za to, aby ze své vlasti vyhnali vetřelce. Dnes člověk už ani nemá právo být pohoršen, když nezákonní přistěhovalci a vagabundi hanobí a útočí na naše kostely, aby je posléze změnili na lidské chlívy. Aby močili u sloupů a rozšiřovali svůj odporný smrad pod posvátnými chrámovými klenbami…

Co vaše soudní procesy?
Mám tři. Za navádění k rasismu. Opravdu nevím proč, před vydáním své knížky jsem vyjádřila mnohem ostřejší názory. Čelím též procesu s jedním novinářem, prý jsem ho nazvala blbem. Jenom jsem citovala úryvek z dopisu, kde ho tak pojmenovali.

Ve své knize popisujete dvě nemoci: nemoc svou a Francie…
Ó nikoli, já nemocná nejsem! Mám dysfunkci kolena, ale to není nic vážného. Já jsem zdravá, na rozdíl od Francie. Francie byla pro Evropu vždycky příkladem, teď ale dává příklad špatný. Sama je totiž zkažená.