Antonín Líman, překladatel haiku do češtiny (Boží člověk Issa. Výběr z haiku Kobajaši Issy, Pár much a já) píše:
Kobajaši Issa trpěl v životě jak zvíře, v dětství mu zemřela matka, později
ztratil všechny děti. Možná proto se jeho dětmi staly sýkorky, vrabci, cvrčci a
i ty protivné mouchy a blechy. Jeho něžný pohled má v sobě až vesmírnou
toleranci a dětskou čistotu.
Dovede se dnes ještě někdo tak pozorně zadívat třeba na psa jako on? Starý pes
se tváří, jakoby slyšel zpívat žížaly. Issova haiku, to jsou momentky absolutní
komunikace, kdy se básník v duchu učení svého milovaného mistra Bašóa stává
pinií či cikádou, aby vyslovil niterný pocit jejich bytí. Jako každý člověk,
který hodně zkusil, Issa ví, že lidský svět je plný utrpení a falše: V prchavém
světě lidí jsou i květy nástrojem klamu!
A přece básník nikdy nezatrpknul a neztratil své dětské okouzlení nad zázrakem
stvoření. Jak dokazují jeho básně o lidech, je vůči nim mnohem skeptičtější než
vůči zvířatům a květinám, ale to je nevyhnutelné pro každého moudrého člověka.
Neslibuje si příliš mnoho ani od náboženství, i když hřejivá a smířlivá
atmosféra lidového amidismu je v jeho verších vždycky patrná… V čem spočívá Issův přínos? Především v tom, že ve svém díle usmířil dvě protichůdné tradice, dovezený buddhismus s původní „Cestou bohů“, šintoismem. Issa se často dívá na svět z hlubiny zoufalství a beznaděje, ale jeho zrak je vždycky oslněný jeho krásou. Je osamělý, ale každý den si nachází přátele mezi květinami, zvířata a broučky.
|
||||||||||||
DharmaGaia