Bohuslav Reynek

 

                       
   

Dosud nejrozsáhlejší výběr sebraných grafik Bohuslava Reyneka (1892-1971) a také ukázky jeho básní vystavovala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu (23. 11. 2011 – 29. 1. 2012).  Bohuslav Reynek se narodil se jako jediný syn majitele petrkovského statku, na kterém pak téměř celý život žil ve společnosti zvířat, která volně obývala dům a zahradu – koček, ovcí, koz, holubů a tam také zemřel. Bohuslav  Reynek miloval zvířata. Kočky obývaly dům vždycky, v některých časech jich po domě chodilo i deset najednou. Řekl, že kočky a holubi jsou menší bratři, a vzápětí dodal: možná ne o tolik menší. Člověk neprůbojný, krátkozraký, křehké konstituce, založením odporující jakékoli ideologii, byl velmi plachý a ostýchavý, nemluvil o umění a  o své víře.

Začínal jako překladatel z francouzštiny a němčiny (přeložil mnoho různých autorů francouzských, rakouských a německých např. Novalise, Ch. Baudelaira, T. Corbiéra, P. Claudela, F. Jammese), básník a malíř, později tvořil grafické listy s přírodními a biblickými náměty. Přátelil se s Josefem Čapkem, Halasem, Divišem.  V roce 1923 si Reynek začal dopisovat s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud. Oslovil ji, když si přečetl její básnickou sbírku. Po čase dopisování se setkávají osobně. Suzanne si nabídku k sňatku dva roky rozmýšlela. Svatbu měli v Grenoblu v roce 1926 a tam také manželé zpočátku žili. Prvních deset let manželství střídali své bydlení: přes léto v Petrkově, přes zimu v Grenoblu, kde se narodili oba synové Daniel (1928) a Jiří (1929). Od roku 1936 už zůstali Reynkovi natrvalo na Vysočině,  kde si Suzanne nikdy nezvykla a necítila se šťastná.

V roce 1949 byl petrkovský statek zestátněn, hospodářské budovy a pole pustly. B. Reynek přes den tvrdě pracoval – staral se o zvířectvo, které do zestátněného objektu umístil nový majitel, státní statek, pro uměleckou tvorbu mu zbývaly noční hodiny.  Uzavírat světu, ven vycházel jen v noci, aby se nemusel dívat na všechnu tu spoušť. Působil jako podivín a bylo mu to jedno.  Syn Jiří pracoval jako krmič vepřů, druhý syn Daniel jako šofér v Bytostavu.  Osobní trápení spojoval s utrpením Krista nebo Joba či například Dona Quijota. Biblické výjevy přemístil k sobě domů, na petrkovský dvorek. Marie se sklání k zabitému Kristu vedle pumpy, kolem se honí kočky a slepice. Plného uznání se jeho tvorbě dostalo až po pádu komunistického režimu v roce 1989.  

                       
   
   

 
 
 
Kočky

 

Pojďte ke mne všecky, vy těšitelky mnoha mých teskných let, od dětství! Pojďte, vy chmurné, žíhané, jež jste popsány runami tajemných básní! Vy bílé, jejichž srst narostla z teplého mléka kravek! Vy černé, jez se podobáte mé první milence! A vy tříbarevné, které jste podobny podzimnímu dnu, rzivý jako říjnové listí, černý jako vody v lesních tůních a bílý jako jinovatka po mrazu nočním!

Pojďte ke mne a upřeďte mi tkanivo krásného snu!

Viďte, lidé vám nevěří a pomlouvají vás; ale přece ve dveřích statků a chalup, i ve vratech stodol a kůlen vám nechávají otvory, abyste k nim mohly. Ani ne z lásky, ale pro jistotu, aby nebyli zahanbeni, neboť tuší snad, co my víme: že v kamenné bráně Edenu také jest chatiére a že vy tam chodíte - pro odlesk útěchy samotářům.

 
 
Mrtvá kočka
(Sníh na zápraží)

 

Vrak z bídy břehu
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.

Čí vina je smyta?

 

 

 

 

Blázen
(Odlet vlaštovek)


Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
 
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen

 

 

Píseň raněného ptáka
(sbírka Žízně)


Loučím se s vámi před sladkou smrtí,

opojné dálky perspektiv!
Naposled zpívám, naposled zírám
v modravý obzor teskných niv.

Krůpěje černé z křídel mi kanou,
v nehybných listech šelestí.
Naslouchám, cítím, větry jak vanou,
srdce mé chví se předzvěstí.

S létem se loučím, pustými lesy,
v pasekách s výhní, vonnou jahodami,
s potoků proudy, pstruhy skvrnitými,
s bouřemi jara, zelenými krami.

Se zimou bílou, kdy mlčel sníh,
a s tichem posvátným, kdy kraj jen skřek můj plnil;
barev kdy nebylo, jeřáb jen v alejích
se krví živou chvěl a v rudých stuhách vlnil.

Naposled vzhůru svá chorá křídla vznesu,
oko pak zkalí se jak slunce mlhou ranní;
vyschlých hor na hrotech a v stržích, na útesu
k smrti se připravím a nezastesknu ani.

Divá tam vichřice vírně mraky trhá,
zpívá tam šíleně a v propasti se vrhá,
blesky tam vstávají, z mraků hrůza čiší:
na skály vyletím - zemru na nejvyšší!

 

                       

Pramen, odkazy

 

Bohuslav Reynek (wiki)
Francis Jammes: Abych přišel do ráje s osly

William Blake

Boží člověk Issa

Josef Váchal a jeho pes Tarzán